Ve Vídni jsme kolem dvou měsíců a líbí se mi tady, ne že ne... ale vždy jsem to brala jako něco dočasného.
Tento pátek byl přítel na pohovoru na trvalou pozici výzkumného asistenta na ČVUT v Praze a mé naděje, že se jen tak lážo plážo za rok vrátíme do mé rodné matičky země, jaksi ztratily na ostrosti.
V Praze totiž přítelovi (vlastně snoubencovi, nemůžu si zvyknout) řekli, že by ho hned brali. Je tu menší problém ale.. nástupní plat - 23 tisíc hrubého. COŽE? Po tom, co přítel vystudoval 5 let vysoké a další 4 roky doktorského? Po dvou letech na prestižních univerzitách v zahraničí? Po 20+ článcích na mezinárodních konferencích? Je mi do pláče, známá s gymplem na recepci v hotelu v Praze má tak nějak stejně (možná o trochu víc).
A plat ve Vídní? 2,5 tisíce euro čistýho. S tím, že až si přítel udělá habilitaci tak 4,5 tisíce. Minulý týden přítelův šéf řekl, že s ním počítá. Teď si žádají o grant na 3 roky a poté dostane pozici na 6 let. A pak už bude docent a tak dále.
Všechno to tak krásně zní... Jsem jen 140 km od domova, vlastně blíž než kdybych byla v Praze. Tak v čem je problém? Velice, opravdu velice těžko se sžívám s představou, že svůj život prožiju v německy mluvící zemi....
Zapnu televizi (našich úžasných šest kanálů) - půl hodiny na to koukám, nerozumím ani slovo.
Šla jsem po ulici, nějací kluci na mě něco volali - mám se urazit nebo červenat, nevím, nerozumím
Jdu do obchodu, na něco se mě zeptají (s výjimkou toho, jestli chci tašku nebo doklad, protože to už jsem se naučila) - Ich verstehe nicht, es tut mir leid!
A to jsou blbosti, ale co až přijdou děti? Jak budou oni mluvit? A jak mám komunikovat se všemi úřady, doktory a tak dále. A co já a doktoři? Všechno si platím a odvádím v Čechách jako OSVČ...
Pak si říkám, opravdu to je jenom o penězích? Určitě by sis sehnal nějaký grant k tomu platu a peníze za překlady co dělám já budou mít mnohem vyšší hodnotu, říkám přítelovi. Ale pak otevřu noviny a čtu o politice, nepokojích, korupci a jiných záležitostech v Čechách a je mi třikrát tak smutno. Mé srdce patří České republice, zde budu vždy cizinec, někdo, kdo sem nepatří, a přitom se za Čechy hluboce stydím...
Co pro mě budoucnost chystá, kdo ví. Ale cítím se sama, izolovaná, nanicovatá a už přes týden mám zánět středního ucha, který se vůbec nelepší. Ve středu jedu do Čech znovu na ORL, snad nebudou to ucho píchat. Všechno špatně! Anebo ne?
Tento pátek byl přítel na pohovoru na trvalou pozici výzkumného asistenta na ČVUT v Praze a mé naděje, že se jen tak lážo plážo za rok vrátíme do mé rodné matičky země, jaksi ztratily na ostrosti.
V Praze totiž přítelovi (vlastně snoubencovi, nemůžu si zvyknout) řekli, že by ho hned brali. Je tu menší problém ale.. nástupní plat - 23 tisíc hrubého. COŽE? Po tom, co přítel vystudoval 5 let vysoké a další 4 roky doktorského? Po dvou letech na prestižních univerzitách v zahraničí? Po 20+ článcích na mezinárodních konferencích? Je mi do pláče, známá s gymplem na recepci v hotelu v Praze má tak nějak stejně (možná o trochu víc).
A plat ve Vídní? 2,5 tisíce euro čistýho. S tím, že až si přítel udělá habilitaci tak 4,5 tisíce. Minulý týden přítelův šéf řekl, že s ním počítá. Teď si žádají o grant na 3 roky a poté dostane pozici na 6 let. A pak už bude docent a tak dále.
Všechno to tak krásně zní... Jsem jen 140 km od domova, vlastně blíž než kdybych byla v Praze. Tak v čem je problém? Velice, opravdu velice těžko se sžívám s představou, že svůj život prožiju v německy mluvící zemi....
Zapnu televizi (našich úžasných šest kanálů) - půl hodiny na to koukám, nerozumím ani slovo.
Šla jsem po ulici, nějací kluci na mě něco volali - mám se urazit nebo červenat, nevím, nerozumím
Jdu do obchodu, na něco se mě zeptají (s výjimkou toho, jestli chci tašku nebo doklad, protože to už jsem se naučila) - Ich verstehe nicht, es tut mir leid!
A to jsou blbosti, ale co až přijdou děti? Jak budou oni mluvit? A jak mám komunikovat se všemi úřady, doktory a tak dále. A co já a doktoři? Všechno si platím a odvádím v Čechách jako OSVČ...
Pak si říkám, opravdu to je jenom o penězích? Určitě by sis sehnal nějaký grant k tomu platu a peníze za překlady co dělám já budou mít mnohem vyšší hodnotu, říkám přítelovi. Ale pak otevřu noviny a čtu o politice, nepokojích, korupci a jiných záležitostech v Čechách a je mi třikrát tak smutno. Mé srdce patří České republice, zde budu vždy cizinec, někdo, kdo sem nepatří, a přitom se za Čechy hluboce stydím...
Co pro mě budoucnost chystá, kdo ví. Ale cítím se sama, izolovaná, nanicovatá a už přes týden mám zánět středního ucha, který se vůbec nelepší. Ve středu jedu do Čech znovu na ORL, snad nebudou to ucho píchat. Všechno špatně! Anebo ne?
