Ve Frankfurtu za kulturou

Frankfurt je obrovské město plné mladých a bohatých lidí (průměrný plat se tu pohybuje kolem 4 tisíc euro měsíčně). Možná si pomyslíte, tam to musí žít... Ano i ne.

Začneme kinem. V Brně jsme do kina chodili i jednou týdně a tady už jsme nebyli skoro měsíc. Vyčerpali jsme nabídku anglicky hraných filmů a jsme na suchu. Říkala jsem si, že to není možné, že tu musí být ještě jiné kino. Na internetu jsem našla spoustu diskuzí hořekujících nad tragickou situací anglicky hraného kina. Pche, a já jsem si stěžovala, že v Brně hrají animované filmy s českým dabingem. Dříve tu bylo "all-English cinema", bylo ovšem v naprosto tragickém stavu, za představení tak pětkrát vypadl zvuk, obraz byl nakřivo, obraz a zvuk byly out of sync a podobně. Pak tuto zchátralou budouvu koupil Cinestar a dopadlo to, jak to dopadlo.
Momentální nabídka anglicky mluvených filmů: Skyfall (až od středy), Madagascar a Hotel Transylvania.

Pak tu máme divadlo. Nikdy jsem nebyla velký fanoušek divadla (ještě občas nějaký ten muzikál), ale když jsem tady objevila English Theatre, řekli jsme si, že to musíme zkusit. Měla jsem strach, že to bude nějaká rozpadlá bouda s desítkou dřevěných židlí, nějaký ten sklep. Nakonec jsem byla příjemně překvapená. Taky za 30 euro představení, co by nechtěli. Viděli jsme hru Breaking the Code o Alanovi Turingovi a musím říct, že už dlouho jsem si divadlo takhle neužila. Jak napsali kritici, „Ein ergreifender Abend – ehrfurchtgebietend!" (Musela jsem si to přeložit v googlu).

Trochu se nám tenhle měsíc tenčil utrácecí fond (1 000 euro měsíčně jen na jídlo a zábavu nám nestačil), tak jsme využili místní akce - každou poslední sobotu v měsíci vstup do všech muzeií zdarma. Tak jsme zašli do muzea moderního umění. Ještě nikdy jsem v takovém muzeu nebyla, takže si netroufnu srovnávat, ale každopádně jsem byla rozhořčená a šťastná zároveň (že jsem za to nedala 10 euro). Obrovské prázdné prostory, občas nějaký obrázek či fotka na stěně, pár pasoch a nejzajímavější byla asi místnost, jejíž celou podlahu pokrývala mnohonásobně zvětšená hovna.

Pak je tu samozřejmě výstaviště a kulturní centrum Messe s obrovskou nabídkou koncertů (Justin Bieber mimochodem;-), vystoupení a výstav. Tam se teprve chystáme.

Nevím, jestli to řadit do kultury, ale dnes se běžel frankfurtský maraton. Tam jsem nemohla chybět - samozřejmě jako divák. Půl hodiny jsme stáli u zábradlí a fandili. Proud běžců ale zdaleka nekončil a nám už byla zima, tak jsme jeli domů.

Pořád je spoustu věcí, které chci ve Frankfurtu vidět. Tak uvidíme, kolik toho do dubna stihneme. 

Můj běžný den ve Frankfurtu

Budík zazvoní v osm hodin ráno, ale ještě se tak dvacet minut převaluju a v pětiminutových intervalech mačkám "odložit". Pak se konečně vyhrabeme z postele, já si uvařím kafe a nachystám snídani, Přítel si jen vyčistí zuby, vezme již sbalený notebook a vyráží do práce. Dveře se na ním zaklapnout v devět či čtvrt na deset. Pak ustelu postel.... 

 A "jdu do práce":

 Sedím u počítače, řeším mejly, dělám zakázky. Někdy je takový nával, že si od rána nestihnu ani umýt hrneček od kafe, ale někdy je volněji, zakázky nejsou, nebo aspoň nehoří termíny, tak napíšu příteli, ať mi sleduje mejl, do kapsy vezmu mobil a jdu běhat. Jeden z největších parků je jenom kilometr od nás. Propletu s rušnou ulicí, kus běžím kolem čtyřproudové silnice a jsem tady - oáza klidu, ani byste nepoznali, že jste ve městě. Navíc v tomto období je tam nádherně - všude samé barvy podzimu. Park oběhnu tak dvakrát až třikrát a běžím domů:

 Následuje sprcha, oběd v menze, kafčo, nějaký to flákání a pak zpět do práce. Ve 4 přijde přítel z práce, chvíli pokecáme a pak do šesti či do sedmi každý jedeme po svém u svého počítače - já v ložnici a on v obýváku. Většinou překládám nebo když není práce, uklidím si byt (dokud není přítel doma), skočím vyprat do naší sdílené prádelny v budově a podobně. Pak už konečně padla. Stáhneme si nějaký seriál či film, nachystáme večeři (krabička od Číňanů za 2,5eura, houska ze Subwaye... já si většinou obložím chleba nebo použiji jiné domácí zdroje - ale o jídle chystám jiný článek)

Relaxujeme. Když nás to přestane bavit (když nekoukáme zrovna na film, tak většinou před devátou), vrátíme se ke svým počítačům a bavíme se po svým. Přítel hraje nějakou hru a já brouzdám od ničeho k ničemu, mezi youtube, facebookem, roumenem a novinkama a říkám si... what am I doing here.... Tak zaskypuju domů a zbytek večera kecám s mamkou přes net. O půlnoci lehneme do postele, budíka nastavím na osmou a jedeme znovu.

A takový je život freelancera v Německu. Úplně stejně nezajímavý jako jinde. Za pár hodin denně si vydělám ty svý 2k a pak bloumám a říkám si, že bych chtěla být doma a mazlit se s naším 3měsíčním štěnětem. 

To je ovšem běžný den. Ne každý den je běžný, je i spoustu výjimečných a o těch snad příště.

Jak jsem běžela vokolo Priglu

Podruhé je to vždycky těžší. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku. Loňský běh Vokolo Priglu byl můj úplně první závod a byl pro mě milníkem, po kterém jsem si řekla - ano, chci běhat. Předtím jsem běhala pár měsíců, pětikilometrové dávky, a myslela jsem si, kdoví jaký nejsem běžec. Dala jsem si limit hodinu a půl na 14,1 km, neměla jsem ani hodinky, takže jsem celou dobu běžela jak šílenec sto metrů před cílem a na pokraji smrti vyčerpáním jsem doběhla s čistým časem 1:28.

To bylo loni. Od té doby jsem chodila tři měsíce na tréninky, uběhla jsem půlmaraton a vůbec mám za letošek naběhaných přes 500 kilometrů. To by bylo, abych se nezlepšila.

Vyrazili jsme s bráchou v půl osmé ráno a už kolem deváté jsme tam byli. Chytli jsme dobré parkovací místo na Kozí Hůrce, necelý kilometru od startu, a šli jsme se zaregistrovat, vyplnit lístky na tombolu a rozhlédnout se po stáncích, kde se prodávalo oblečení Mizzuno a jiných značek v řádů tří čtyř stovek. Přes neřídnoucí chumel lidí jsme se však k oblečení ani nedostali.

Není pochyb, že závod kolem "brněnského giganta" získává na oblibě. Letos už se číslo účastníků přiblížilo ke dvoum tisícům a přijeli mimo jiné i tři borci z Keni. Slyšela jsem, že na příští rok se chystají velké úpravy trati, aby mohlo vyběhnout až šest tisíc běžců. No to jsem  zvědavá!

Kvůli vyššímu počtu závodníků se startovalo ve vlnách. Překvapivě jsem byla v té poslední, takže jsem startovala 8 minut po skupině E (jako Elita). Během čekání v koridoru se zvedla ranní mlha a sychravost, vysvitlo slunko a já si nadávala za dlouhé kalhoty a mikinu. Podzimní počasí je nevyzpytatelné.

Vyběhla jsem přiměřeným tempem - to jsem si alespoň myslela: ačkoliv jsem si to naplánovala na 6:30 na prvních pár km, běžela jsem 5:58 a všichni! mě předbíhali. V panice, že budu úplně poslední, jsem první dva km běžela pod 6 minut, pak už jsem potkala většinu těch, co mě předbíhali, jak jdou do kopce, supí a drží se v boku.

Takže se to nějak ustálilo. Větší část trasy jsem běžela poblíž takového staršího pána a to byl alespoň zdroj zábavy. Do kopce, když předbíhal mladého muže, který sotva lapal po dechu, křičel: "To máš z toho kouření a chlastání!" Pár kilometrů na to zase křičel na nějaké slečny: "Nemáte ruce? Proč nemáte závaží? Lemry líný!" (pán měl totiž na rukách takové ty zatěžkávací náramky). A tak podobně.

Moc jsem to ale nevnímala, protože jsem bojovala sama se sebou. A byl to boj hnusný, táhlý a předem prohraný. Od začátku se mi neběželo dobře, krize střídala krizi a po desátém kilometru jsem místo nohou měla olověný kůly. Prostě to nešlo. Před během jsem v časopisu Run četla článek o důležitosti pozitivního myšlení, takže jsem snažila myšlenky typu "To nedám", "Jsem neschopná" vyměnit za "Stačí když to doběhnu" "Čas není všechno". Asi to nemělo moc velký úspěch. Od 12. km jsem věděla, že svůj čas nepřekonám a s velkými obtížemi jsem doběhla do cíle s čistým časem 1:32 - ano, počítáte správně, 4 minuty zhoršení.

Bratr se zlepšil o osm minut a to několik měsíců před závodem neběhal (za to zhubl asi 8 kilo). Předběhla mě i známá z tréninků, která byla vždy o půl minuty až minutu na km pomalejší (i při půlmaratonu). Někde se stala chyba. Ale nechtěla jsem si kazit jeden z nejkrásnějších podzimních dní, sluníčko, barvy podzimu, přehrada... přijeli i naši se štěnětem.

Ač jsem si brousila zuby na hlavní cenu tomboly - auto - odešla jsem opět s prázdnou (o dvě!! čísla). A přesto všechno můžu říct, už se těším na příští rok. Jestli někdo váháte, určitě si to přijďte oběhnout.