Ale zase na druhou stranu,

ono to tak zlý nebude.

Po třech dnech zablokovaný páteře, kdy mě neúprosně bolela půlka hlavy, včetně kůže na dotyk, se mi konečně ulevilo. Řekla jsem si a dost. Každou hodinu jsem pár minut dělala cviky na uvolnění krku, šla jsem na dvouhodinovou procházku, dostala jsem masáž od přítele, sprchovala jsem se střídavě studenou a teplou vodou na prokrvení svalů a pak jsem s dala horkou masážní sprchu na krk.... a dneska ráno vstanu.. a problémy jsou pryč. Asi zázrak;-)

Tak abych to dala do perspektivy. Naši, když před týdnem přijeli, byli nadšení. Byteček velmi útulný a hlavně pozice. V centru, všude možnosti, jídlo, obchody... Taky že si to užíváme. U přítelovo školy jsme objevili úžasnou mexickou restauraci, kde mají ty nejlepší margarity vůbec (lepší než v Brně!). A taky asi dost silný, po jedný se mi slušně motá hlava.

Chodíme tak dvakrát týdně do kina, teď jsme si koupili 5-star ticket za 32 euro (pět vstupů do kina. Vztahuje se i na 3d filmy, které stojí 12 euro kus, takže výhodné). Pomalu objevujeme možnosti kolem nás a užíváme si života na plné koule.

V televizi běží jen německé kanály, ale nezoufáme. Stáhneme si oblíbené seriály na flashky, otevřeme si vínko, objednáme nějaké ham a relaxujeme. Přítel si koupil také xbox (to z dlouhé chvíle, když tu byl tak dlouho sám:). Tak si spolu občas zahrajeme.

Včera jsme se byli projít k výstavišti a z plakátu jsem zkoumala, co všechno se tu dá vidět. (Bude tu  i Justin Bieber jóó:) No určitě zajdeme. Taky jsme seděli v parku u řeku, když kolem nás proběhla skupinka různorodých běžců s trenérem a mluvili anglicky. Zasvítily mi oči. Po státnicích mě tam máte.

Je tu zkrátka všechno. Bezdomovci a žebráci také. Ukřičení Turci, kteří se vám ve tři ráno hádají pod oknem, neustále houkající sanitky, šílení cyklisti, sousedi co si dávají odpadky před dveře a pouští nahlas hudbu... lidi, kteří po prádelně rozvěsí svý povlečení a nechají ho tam viset dva týdny, čímž blokujou šňůry....

ale jak říkám, nestěžuju si.

Návrat nemožný

Ráda bych se vrátila. Pár let zpátky, kdy jsem chodila na pár hodin v týdnu si poslechnout nějakou tu přednášku, po večer chodila s přítelem na koktejly a do kina a v hlavě mě netížily takové ty nacucané existencionální otázky.

Jako například co bude dál? Byli jsme na dovolené na Korsice, my dva a naši. Bylo to super, krásné pláže, hory, výlety... Až na přítele. Ten znenadání dostal pocit, že by měl na pláži vyřešit celou naší budoucnost. (Teda hlavně jeho budoucnost). Co když nežene žádnou pozici po téhle ve Frankfurtu? Co když nebude schopný publikovat další články? Co když přestanou chodit překlady? Kde budeme za rok, za dva? Co když nám prodlouží pozici ve Frankfurtu, zůstaneme?

I jsme se pohádali. Vůbec netušíte, jakou jsem už na něj měla alergii. Po dvou dovolených v kuse... Já jediný, na co myslím, je, abych udělala státnice. V úterý 11. záři. Tak na mě myslete.

Dva dny po dovolené mě naši odvezli do Frankfurtu. Dovezli nějaké věci a jeli pak dál na návštěvu za bratrem do Haagu. Takže jsem zase v Německu. Můj denní program je docela jednoduchý. Ráno poklidit, popřípadě vyprat, vyluxovat, vytřít a pak se učit. Až dokud nemůžu. A přitom to vůbec nepřibývá..

Do toho to ubíjející vedro, pořád jenom vedro. Strašně mě bolí hlava - levá zadní půlka hlavy mě bolí na dotek, mám takový ztuhlý krk a celou levou část těla. Mám podezření, že je to z té nechutně měkké postele, co tu je. Vůbec nevím co s tím mám, už třetí den a zlepšení žádné. Spíš zhoršení. Zkusím nějaké cviky na krční páteř....

Od půlmaratonu jsem běžela asi tak jednou. Prvně ty dovolené, pak to horko a pak... najednou zjistíte, že nemáte kondičku. Že běhání bolí. A máte spoustu učení, čas žádný... tak proč se do toho vůbec pouštět. Přátele z běhání jsou pryč, tréninky v nedohlednu. K čemu. Jednodušší je sednout k televizi, no ne?

Stýská se mi. Po pejskovi, který tak náhle umřel a já se s ním nemohla rozloučit. Po kocourkovi, kterého jsem neviděla skoro dva měsíce. Po lidech. Po mý posteli. Po zimě.

Kdy už tohle skončí.

Dovolená se smutným koncem

Dlouho jsem nenapsala, ale dělo se to moc. A pořád děje. Mám v jednom zátahu tři dovolené za sebou a aby toho nebylo málo, přišla ta smutná zpráva.

První dovolená byla s mamkou v Řecku. Tam vše šlo nad očekávání dobře. Vyměnili nám hotel za lepší a ještě jsem dostali jako bonus all inclusive. Pár dní po návratu z slunění a nic nedělání jsem odjela s přítelem a dalším párem, kamarády z Brna, na akční dovolenou po Slovinsku.

Už když jsem odjížděla se našemu pejsku přitížilo. V dubnu jí diagnostikovali zvětšené měkké patro a kolaps trachey. Dostávala kortikoidy a zdálo se, že je by to mohlo vydržet.

A pak chodila jedna špatná sms za druhou. Stav se nelepší, byli u veterinářů v Brně, Jihlavě... no až pak ve středu, když jsme zrovna procházeli stájí v Lipici, mi mamka volala. Museli jsme ji nechat uspat.

Jako rána do žaludku. Ještě jí ani nebyly 4 roky. Takový chudák! První dva roky byly skvělé, to jsme si užili... libovali jsme si, jakého máme aktivního, veselého pejska, nalítali jsme se po polích... Potom měla problém s kolenní čéškou, tři operace, půl roku rekonvalescence, ale vyléčila se a nohu měla úplně v pohodě.

Jenže pak začala chrochtat. Do pár měsíců byl konec.

Zbývající tři dny dovolené bylo někdy docela těžké zachovat tvář a užívat si ohyzdnou slovinskou pláž, bordel v taškách, komáry v pokoji a nekonečné chození. Takže jsem tak nějak ráda, že jsem doma.

Ovšem už zítra odjížídme s našima a přítelem na 11 dní na Korsiku. Pak už snad bude volněji. To už se začnu učit na blížící se státnice.

A jedna vzpomínková