Můj první půlmaraton

Mám to, zvládla jsem, dala jsem to....

Asi takové pocity se mi honily hlavou, když jsem běžela po červeném koberci a hodiny ukazovaly 2:23...

Můj osobní cíl byl dvě a půl hodiny, což by znamenalo si držet tempo kolem 7min/km.... Ačkoliv jsem se zapřísahala, že začátek nepřestřelím, prvních pár kiláků jsem nasadila tempo pod 6:30.. Bylo to ale v pohodě a poznala jsem, že si můžu celou dobu držet kolem 6:30-6:40 a že je to příjemné tempo.

Atmosféra byla úžasná. Všude fandili lidé, povzbuzovali, chválili, na místech hrála hudba, lidé trsali... Prostě super. Prvních deset kiláků jsem běžela s úsměvem na rtech. (Mmchdm, na devátém kilometru mě předběhli borci z Keni).

14 kilometr byl zdolán - nejdelší vzdálenost, co jsem kdy v kuse běžela (Vokolo priglu) - a začala krize, která dosáhla svého vrcholu na 17. kilometru. Ačkoliv jsem pila na každé stanici, té na 17.km jsem myslela, že se nedožiju. Měla jsem takovou žízeň... a začínala jsem mít hlad a slabost... Dívala jsem na hodinky snad každých deset metrů, tempo klesalo, kilometry neubývaly.

No ale dočkala jsem se... v klidu jsem se napila, najedla a vyrazilo se dát. Pak už to šlo líp. Sice mě šíleně bolely kolena a kyčle, ale do cíle jsem dorazila s tempem za poslední dva kilometry 6:10/km.

V cíli mě už čekali naši a přítel. Slunce už zapadlo a začalo se ochlazovat. Moc jsem nemeškali a vyrazili na cestu zpátky domů. Po cestě jsem v autě pospávala a vychutnávala si ty okamžiky slávy. Ten pocit sounáležitosti a výjimečnosti zároveň se tisíci ostatními běžci.

V noci jsem skoro nespala. Tak hrozně mě bolely kolena, potila jsem se, špatně mi bylo... Ráno jsem nechodila, ale šoupala se/plazila/belhala... přesto jsem musela zabalit kufry a v noci sednout od busu směr Frankfurt.

Horší noc jsem nikdy nezažila. Ve skrčené pozici se kolena ozvala v plné síle, taková bolest a ta šílená únava a přesto spánek nepřicházel.

Teď už je to lepší. Už jsem dohnala dluh, vyspala jsem se, najedla a usadila. Teprve teď se dostavila bolest svalů. Ale co. Uběhla jsem půlmaraton. Dokázala jsem to.

Poslední trénink

Netrpělivě jsem sledovala střídavě teploměr a hodinky. Čas přibýval, ale teplota neklesala. Dál už jsem čekat nemohla, tak jsem vyrazila do té výhně.

Běželi jsme pětikilometrový úsek, už potřetí v řadě, abysme si mohli porovnat výsledky. Cíl byl jasný - zlepšit si předchozí čas. Když jsme běželi pět kilometrů naposled, fičel sice takový vítr, že jsem tou clonou kolikrát jen ztěží probojovávala, ale bylo asi deset stupňů.

Zato teď slunko bez milosti prahlo. "Máme ideální počasí," řekl trenér. "Ale na opalování, ne na běh."

Rozcvičku a rozklusání jsme zkrátili na minimum, protože síla v tomhle počasí klesala každou minutou. No a pak jsme vyběhli. Nasadila jsem tempo 5:43 na kilák. Ideál. Posledních pár kol  zrychlím a to by bylo, abych ten svůj minulý čas nedala.

Jenže po dvou kolech se mi začal lepit jazyk na patro, nohy ztěžkly a já marně lapala po dechu. Do kyslíkovýho dluhu jsem se dostala ještě před druhým kilometrem. Kdybyste slyšeli ten vnitřní boj, který mi zuřil v hlavě...

Musím si ten čas zlepšit.... kašlu na to, to nedám.... poslední trénink, musím se překonat... já mám takovou žízeň.... nesmím zastavit, napiju se potom....

Po třetím kilometru moje tempo i přes všechnu snahu kleslo na 5:55 na kilák. Pojímalo mě zoufalství. Já to nedám. Jedna holka už odpadla. Ti, kteří neběželi, stáli podél trasy a povzbuzovali: Běž, vydrž... nejradši bych jim odsekla, ať sklapnou, ale na to jsem neměla dech.

Čtvrý kilometr byl zdolán a já najednou běžela 5:37... naděje se mi vlila zpět do žil. Poslední dvě kola, nasadila jsem tempo 5:11 na kilák. Poslední kolo, před poslední zatáčkou a hodinky ukazovaly, že do mého posledního času zbývá minuta.

Donutila jsem se do sprintu, předběhla jsem tři lidi a do cíle doběhla s časem 28:08... o dvacet vteřin lepší čas než minule. Neuvěřitelný pocit, neuvěřitelná únava.

Pak už euforie pomalu vyprchala a přišlo loučení. Poslední fotky. Poslední objemutí.

Do mého prvního půlmaratonu a vrcholu mé běžecké kariéry zbývají dva dny. Pak konec. Občasné proběhnutí v parku ve Frankfurtu. Já bych snad i brečela, ale apatie, která se mi od úspěšného složení státnic lepí na paty, je silnější.

Po státnicích

Včera jsem státnicovala z angličtiny. Se svými posudky na diplomku, znalostmi a celkovou studijní historií jsem nic jiného než áčko nečekala. Byl to zvláštní pocit, nervozita, že dostanu béčko, což je... no znáte to... Asian F.

Stejně jsem byla nervózní. Jsem nervák..  v takových oficiálních situacích se vždycky zajíkám, rudnu a nemůžu popadnout dech. A přitom jsem to měla v malíku. Někdy v průběhu zkoušení mi v hlavě blesklo "je to dobrý, to áčko dám". A dala jsem ho. Od červeného diplomu a titulu Mgr mě dělí jen státnice z češtiny v září.

Po státnicích se se mnou na chodbě zastavil na kus řeči vedoucí. Říkal, že je škoda, že odcházím, že bych tam klidně mohla dělat doktorát. To já ale nechci. Nejistý život plný courání po konferencích, shánění grantů, vymýšlení věcí, které někoho nezajímají, jen abych si mohla udělat čárku za článek...

Jeden vědec v rodině stačí, řekla jsem mu. Můj vedoucí. Moje sluníčko. Za těch pět let jsem u něj absolvovala všechny předměty, které vedl... do posledního. A kolikrát mě to vůbec nebavilo, ale chodila jsem tam jenom abych na něj mohla koukat.

Teď mi podal ruku a já šla. Zavřely se za mnou dveře fakulty a mně stouply slzy do očí. Pět let pohody, kecání s holkama, poslouchání přednášek, nových informací. Školou jsem proplula hladce jako hot knife through butter a vždy jsem si to užívala.

Teď na mě padl temný stín. Celý den jsem bojovala se slzami a obestoupil mě lepkavý pocit vyhoření a deprese. Nebaví mě spát. Nebaví mě jíst. Ani běhat. Pustila jsem se do tvorby finální verze oborové práce, abych na to nemyslela.

V úterý mám poslední trénink a ve středu se stěhuji z bytu. Uvidím naposledy své spolužačky/spolubydlící.

V sobotu půlmaraton a v neděli odjezd do Frankfurtu. Kdyby mi radši všichni vlezli na hrb.

Vítr v peněžence

Koupila jsem si nové běžecké boty:

Byla jsem ve svém milovaném Triexpertu, nechala si změřit došlap a byly mi doporučeny boty Brooks Ravenna3. K tomu jsem přihodila ponožky Mizuno za 350 a nechala jsem tam tři tisíce. No hlavně, že mě to baví. 

Zajímavé ale bylo, že při měření došlapu trenér zjistil, že u jedné nohy mám pronační došlap:

Takže jsme vybrali objemové boty s lehkou kontrolou pronace. Další zajímavý poznatek - své první běžecké boty, které jsem si koupila úplně naslepo, jsem měla moc malé... běžecká bota musí mít aspoň tři milimetry rezervu ve špičce. Při běhu se noha totiž trochu zvětší, obzvláště při dlouhých bězích... 

Tak jsem ty své nové krasavy hned vzala na trénink. Byl to trochu nezvyk, ale ještě párkrát v nich vyběhnu a bude to v pohodě. Na tréninku foukal šílený vichr a bylo devět stupňů, ale pořád jsem uběhla super časy (dle mého měřítka). 

Běhali jsme úseky 2 km, 1 km, 1 km a 500 metrů ve stále se zvyšujícím tempu. Moje časy byly: 11:20; 5:25; 5:00, 2:08.

Jsem spokojená. Posledních pět set metrů mi ani hlavní skupinka nestačila utéct. (Při delších úsecích mě předbíhají o kolo až dvě, ale to jsou jiní borci). 

Jako třeba náš trenér - maraton za 2:25... Nepředstavitelný výkon. To je můj nejvyšší sprint, akorát že po dobu 42 kilometrů. Náš druhý trenér, triatlonista, sklízí jeden kov za druhým. Jsou to borci a trénovat s nimi byly ty nejlepší tři měsíce, co jsem kdy zažila.

Už jenom dva tréninky. A pak sbohem země krásná, země má.

Nová ozdoba naší skalky

Kocourovi dýchá na krk patnáctý rok života. Už se nikam nežene. Užívá zaslouženého odpočinku na sluníčku.

Nějak se vytrácíš, má lásko...

Jídelní návyky jsou dost často otřeseny v základech, když se člověk přestěhuje do jiné země. Pamatuji si, jak jsme byli před odjezdem do Frankfurtu na večeři s přítelovými kolegy z univerzity a jedna kolegyně - Indka - si stěžovala, že po příjezdu do Čech přibrala pět kilo a nemá co na sebe. Nutno teda podotknout, že před tím žila několik let v USA a jako přísná vegetariánka se tam nestravovala po mekáčích.

Včera přijel po nějaké době přítel z Frankfurtu. Čekala jsem ho na nadráží a skoro jsem se lekla - bílý jako smrt, hubený jako kostra. Doma jsem ho dohnala na váhu a výsledek? Po třech týdnech v Německu - tři kila dole. Ze 70 na 67. Při výšce 182 cm.

To je tak, když je někdo líný se nažrat. Na oběd chodí přítel s kolegy do místní menzy, kde si za tři eura dá vegetariánskou variantu - většinou nějaká zelenina s těstovinami, porce jak pro dítě. A večer si zajde do Subwaye nebo k číňanům na krabičku. A to je všechno. Žádná snídaně, žádný svačiny. Lednička zeje prázdnotou, ve spíži se krčí jedna instantní polévka.

Nakupování je totiž opruz, že? Navíc když celý dny paří Diablo III, kdo by měl taky hlad.

Myslím, že se docela vylekal. Slíbil, že se polepší. Všechno čas.