Vídeňské trhy - předražené, přelidněné, přeceněné

Nebylo to tedy žádné překvapení. Tento víkend přijeli ale kamarádi z Brna za účelem načerpání té správné vánoční atmosféry a kam lépe vyrazit než na slavné vídeňské trhy.

Jako první jsme zavítali na trhy u Karlskirche, jelikož je máme vysloveně za barákem. Koupili jsme si nechutně sladký svařák za 3,5 eura, který vůbec nechutnal jak víno, a kochali se historickým kolotočem poháněným lidskou silou. 

Zářilo krásné zimní slunko a tak jsme vyrazili zhlédnout Vídeň z ptačí perspektivy z Donauturm. Nahoře je otevřená vyhlídka a nelítostný severák nás brzy vyhnal zase dolů. 

Zlatý bod večera byly trhy v Schönbrunnu - To už byl večer a lidí citelně přibylo. Nazvali jsme to vyhlídkovou chůzí s výhledem na stánky ze vzdálenosti 3 metry přes chumel lidí. A když už jsme se k nějakému stánku dostali, jenom jsme se pohoršili nad předražeností. I ten pitomý perníček stál až 20 euro:)

Po setkání se strašidelným andělem na obláčku u Rathausu jsme si řekli, že už jsme viděli všechno, a vrátili jsme domů.

Ale byl to velice příjemný den s přáteli, i když myslím, že trhů mám na nějakou dobu až až. Dneska jsem chtěla nakoupit nějakou vánoční výzdobu alespoň domů, ale při pohledu na úplně obyčejný adventní věnec za 25 euro (ovšem zlevněný z 28 po první adventní neděli) mě přešla chuť. Holt žiju stále v českých cenách. A k čemu všechny tyhle blbostičky, kdo na to má náladu, dejte pokoj s nějakýma Vánocema!

Stravování ve Frankfurtu

Vzpomínám si, jak jsme před odjezdem do Frankfurtu byli na večeři s přítelovo kolegyní z univerzity z Indie, která říkala, že za první rok pobytu v Čechách přibrala pět kilo a vůbec neví jak. Naše vegetariánský jídlo holt není tak dietní jak v Indii, to je samý tučný sýr, nejlépe ještě smažený.. no ale to už zase jiné téma.

Každopádně jsem měla strach, co udělá změna stravování se mnou. Tak jako spoustu jiných frankfurtských bytů i ten náš má miniaturní kuchyni na chodbě.

Prvních pár týdnů jsem se snažila něco kuchtit, ale za prvé jsem na vaření levá a za druhé mě to těžce nebaví, takže si maximálně namáznu chleba a uvařím čaj (ještě, že mám chlapa, který po mě nevyžaduje svíčkovou s osmi;-).

Snídaně:

Se snídaní dodnes bojuji. V obchodech jsem nenašla nic, co by nahradilo mé milované Bebe sušenky, takže si je vozím v Čech (padne na to vždy tak půl kufru). Občas si koupím nějaký jogurt, ale bio jogurty jsou moc husté a nebio jsou samé sladké s rozblemcaným müsli, zkrátka.. bleh.

Oběd

Vzhledem k tomu, že přítel je v práci, chodíme většinou do menzy. Mám to pět minut od baráku a je to suverénně nejlevnější způsob, jak dostat poctivé teplé jídlo. Rozhodně si nepředstavujte menzu ve stylu závodky Masaryčky v Brně. Frankfurtská menza má dvě patra a tři výdejní místa. Kromě stálých jídel v grill station (párky, maso, půlka kuřete) či pasta station (čtyři druhy těstovin, pět druhů omáček a vyberte si), frying station (smažená ryba a další) si můžete vybrat z aktuální denní nabídky. 

Nutno podotknout, že je to trochu zmateční. Na jídelním lístku před menzou píšou jídla jen z jednoho jídelního místa, takže když se chcete podívat, co mají o patro výš, musíte si vyběhnout po schodech. Každé výdejní místo by správně mělo mít cedulky, kde píšou, co to je za jídlo, cenu pro studenta a nestudenta a počet příloh, ale to většinou nebývá, takže moje nejčastější německá konverzace je: Was ist das? a Wie viele Beilage? No a cena pak bývá překvapení u pokladny. 

Průměrná cena pro nestudenta (i když už jsem asi dvakrát prošla jako student, většinou však chtějí vidět kartičku) je mezi 3-5 eury. Nejdražší jídlo, co jsem kdy měla, bylo za 5,20 a bylo to cosi z lesních hub. 

Když je v ceně jídla Beilage (1, někdy 2), vezmete si příslušný počet mističek a naberete si, co hrdlo ráčí. Rýži, brambory, zeleninu čerstvou, teplou, nespočet olejů, omáček, ovoce, dezerty, polévky... 

Tady je malá ukázka těch skvostů:

Rozhodně to není špatné.
Když nás v menze nic nenadchne nebo nás otráví velká fronta, jdeme do blízkého čínského bistra. Za 6,5 eura máme all you can eat bufet. To pak ale obnáší boj se slabou vůli a klasickou českou povahou a končí to nehorázným přežerem (fuj!):)

Jindy si jídlo objednáme, to většinou o víkendu. Na oběd si kolikrát dáváme sushi (krabička kolem 8 euro), jindy zase pizzu (30 centimetrů z 8 euro).

Večeře

Pokud si nenamažu celozrnný chléb s šunkou a sýrem, dávám si již zmíněnou krabičku od číňanů (2,5 eura) nebo sandwich ze subwaye (3,5 eura). 

No a jednou týdně si dopřejeme a zajdeme do naší oblíbené mexické restaurace, jediné místo poblíž, kde dělají margaritu. Chodíme ovšem kolem té půl sedmé maximálně, abysme využili happy hours, kdy koktejl místo 8 euro stojí 5. I tak tam necháme vždy kolem 35-50 euro, ale stojí to za to. 

Tohle je Caser salát (8 euro): 

A tohle je předkrm pro dva (14 euro):

A jaký je výsledek toho všeho? Váhově dobrý. Tento týden jsem si koupila orbitrek za 115 euro (jupí), celý večer jsme ho skládali a teď můžu zase spalovat. Plus ten běh, do města taky chodíme pěšky (40m chůze), abysme ušetřili 70kč za jízdenku. Takže váhově jsem na stále na svým.

Jen do peněz to leze dost. A taky jsem hrozně zlenivěla. Musím zase někdy něco uvařit...

Je to mnohem víc možností, řekla bych i jiná mentalita stravování. A myslím, že se mi to líbí.

Můj běžný den ve Frankfurtu

Budík zazvoní v osm hodin ráno, ale ještě se tak dvacet minut převaluju a v pětiminutových intervalech mačkám "odložit". Pak se konečně vyhrabeme z postele, já si uvařím kafe a nachystám snídani, Přítel si jen vyčistí zuby, vezme již sbalený notebook a vyráží do práce. Dveře se na ním zaklapnout v devět či čtvrt na deset. Pak ustelu postel.... 

 A "jdu do práce":

 Sedím u počítače, řeším mejly, dělám zakázky. Někdy je takový nával, že si od rána nestihnu ani umýt hrneček od kafe, ale někdy je volněji, zakázky nejsou, nebo aspoň nehoří termíny, tak napíšu příteli, ať mi sleduje mejl, do kapsy vezmu mobil a jdu běhat. Jeden z největších parků je jenom kilometr od nás. Propletu s rušnou ulicí, kus běžím kolem čtyřproudové silnice a jsem tady - oáza klidu, ani byste nepoznali, že jste ve městě. Navíc v tomto období je tam nádherně - všude samé barvy podzimu. Park oběhnu tak dvakrát až třikrát a běžím domů:

 Následuje sprcha, oběd v menze, kafčo, nějaký to flákání a pak zpět do práce. Ve 4 přijde přítel z práce, chvíli pokecáme a pak do šesti či do sedmi každý jedeme po svém u svého počítače - já v ložnici a on v obýváku. Většinou překládám nebo když není práce, uklidím si byt (dokud není přítel doma), skočím vyprat do naší sdílené prádelny v budově a podobně. Pak už konečně padla. Stáhneme si nějaký seriál či film, nachystáme večeři (krabička od Číňanů za 2,5eura, houska ze Subwaye... já si většinou obložím chleba nebo použiji jiné domácí zdroje - ale o jídle chystám jiný článek)

Relaxujeme. Když nás to přestane bavit (když nekoukáme zrovna na film, tak většinou před devátou), vrátíme se ke svým počítačům a bavíme se po svým. Přítel hraje nějakou hru a já brouzdám od ničeho k ničemu, mezi youtube, facebookem, roumenem a novinkama a říkám si... what am I doing here.... Tak zaskypuju domů a zbytek večera kecám s mamkou přes net. O půlnoci lehneme do postele, budíka nastavím na osmou a jedeme znovu.

A takový je život freelancera v Německu. Úplně stejně nezajímavý jako jinde. Za pár hodin denně si vydělám ty svý 2k a pak bloumám a říkám si, že bych chtěla být doma a mazlit se s naším 3měsíčním štěnětem. 

To je ovšem běžný den. Ne každý den je běžný, je i spoustu výjimečných a o těch snad příště.

Dokonáno jest

Tak je ze mne magistra. Mgr... ta tři písmenka před mým jménem vypadají zatím cize, ale už si zvykám. Pocit naprosté úlevy a uspokojení kazí vědomí, že červený diplom nebude. Ale už jsem se s tím vyrovnala, proto tu nebudu nikoho nudit svými srdceryvnými výlevy někde na hranici deprese a amoku.

Taky jsem si koupila šaty na promoce a hned jsem se cítila líp:

Nová ozdoba naší skalky

Kocourovi dýchá na krk patnáctý rok života. Už se nikam nežene. Užívá zaslouženého odpočinku na sluníčku.