Naturmuseum ve Frankfurtu

Poslední sobota v měsíci, proč bychom si nevyrazili do muzea zadarmo. Do muzea přírodní historie jsme se chystali už nějakou dobu, jen jsme čekali na tu poslední sobotu... 

Hned po příchodu přišlo zklamání, když jsme u pokladny museli vysolit tři eura na osobu (studentské vstupné). Hm... a já myslela, že to platí na všechna muzea. 

Hned po vstupu na nás čekaly působivé kostry dinosaurů. Fascinující jako vždy. Nejzajímavější byl Supersaurus, ze kterého tam byla vystavena jen jedna noha. Ale i to stačilo (ta malá postavička v červeném kabátu jsem já):

Popisky v angličtině byly sice tak třetinové délky proti těm německým, ale budiž. Dál jsem postupovali různými sekcemi, savci, ptáci, hmyz.. spoustu vycpaných zvířat bez jediného slůvka anglicky. Skoro jsem si připadala na jednom nejmenovaném zámku u nás na Vysočině (nevzpomínám si, jak se to tam jmenuje). 

Další patro bylo věnované různým vykopávkám a jiným zajisté zajímavým věcem, ale bez anglických popisků jsem koukala na kus kosti nebo otisk trilobita a moc mi to neříkalo. Takové město jako je Frankfurt! Jedno z největších muzeí. A anglické popisky abyste pohledali. 

Pak jsme vešli do místnosti asi 3x3 metry. Vývoj člověka - od homo habilis, přes různé slepé větve, rekonstrukce lebek plus modely obličeje, jak tito prapředci vypadali. Opět neuvěřitelně zajímavé. Škoda, že v celém třípatrovém muzeu o stovkách metrech čtverečních byla této exhibici věnována jedna zapadlá tmavá místnůstka. Zato vývoj slona byl znázorněn naprosto dokonale, se všemi větvemi a prapředky, přes mamuty až k dnešním dvěma druhům slona. 

Bylo to hezké, ale mohlo to být mnohem lepší. Naprostá ignorace zahraničních návštěvníků v tak mezinárodním městě, jako je Frankfurt, mi zvedá mandle. Se slovníkem v mobilu jsem se tedy aspoň naučila pár nových německých slovíček.

Poslední rozloučení se školou

Promoce... byla jsem trochu (hodně) nervózní, protože jsem chtěla, aby to všechno klaplo dokonale. Na bakaláře jsme se vraceli z půlky cesty, protože taťku odvolali kvůli práci, pak jsme to skoro nestihli, přivřela jsem si nohu do dveří a chytla jsem cholerický záchvat, což mě pak mrzelo..

Tohle je ale naposledy, a proto chci mít hezkou vzpomínku. Vstala jsem už v šest ráno, většinu jsem si nachystala večer, v klidu jsme se vypravili, obalila jsem se dekama, aby mi pes neudělal oko na punčochách (který mi nakonec udělal, ale až po promoci).

Byla jsem trochu mrzutá z šatů. Nebyla jsem o nich přesvědčená a myslela jsem si, že v nich budu vypadat jak trumbera, a pak boty - koupila jsem s 12cm jehlovým podpatkem.. Ale nakonec to dopadlo přesně naopak. V šatech jsem cítila hezky, a to je to hlavní. Vysoké boty propůjčovaly příležitosti výjimečný přídech, cítila jsem se skvěle.

Obřad dopadl dobře, vždycky se musí udát pár komplikací - křičící děcko, které museli v půlce děkanova proslovu odvést, slečna, která omdlela a museli jí donést židli, a slečna přede mnou přísahala špatnému pedelovi. Hlavně, že já jsem to všechno zvládla.

Pak jsem se přesouvali do restaurace, byly trochu zmatky, měli jsme zpoždění a pak jsem zjistila, že mi pes roztrhal nějaké ty dárkové tašky a vysypaly se všechny příbory z dárkové krabice, měla jsem chvíli takový pocit.. ale pak jsem se nadechla a v klidu tam všech 24 kusů příborové sady nasázela zpět, všechny jsem zaúkolovala, zorganizovala ... a měla jsem ze sebe dobrý pocit. Což vám určitě připadá jako hrozná pytlovina a nevíte, proč to tady zmiňuji, ale já už celý život zápasím s hysterií v krizových situacích a každý úspěch se počítá.

Tady jenom dvě fotečky.

Úklonka:

Jedna pitomá (jistě, ta nejdůležitější) mě připravila o červené desky:

No a je po všem. Tolik jsme se soustředila, abych se to spondeo ac polliceor nepopletla a abych nezakopla, že jsem si to nestihla pořádně uvědomit. Škola je za mnou, jiné věci přede mnou.

Zvuk budíku už jsem neslyšela...

Už je to týden, co jsem zase doma. Když jsem odjížděla, přítel říkal: "však si doma zase trochu odpočneš..." Cha! Asi brzo padnu...

Budíka mám nastavenýho na osmou ranní, tak jako posledních pět let, ale už si skoro nepamatuju, jak zní:) První dny v 7:50 zaštrachaly drápky po podlaze a drakouš šílený (tříměsíční štěně border teriéra) mi skočil do postele, kde mě zmordoval. Docela příjemné probuzení, říkala jsem si.

Pak ale začal chodit dřív a dřív a dneska vběhl do dveří už v sedm ráno. Překypuje energií a kdyby uměl mluvit, vsadím se, že by křičel: "vstávej, pojď si hrát, ta noc je nekonečná!.... a nakrm mě!"

Nezastavím se ani na chvíli. Ráno nakrmím psa, nasnídám se a využiju té hodiny až dvou, než se zbytek baráku vzbudí a dá do provozu, abych si udělala co nejvíc překladů. Pak jedeme do města, nakupovat, na melíru jsem byla, na gyndě (viděla jsem na obrazovce svůj vlastní děložní čípek v živém vysílání - myslím, že už si nikdy nebudu připadat sexy), oběd, pak se uklízí, poklízí.

Sotva dopiju kafe, zavelí naši, že se jde na procházku. Vyrazíme na pole, kde hodinu a půl to naše torpédo běhá, honí ostatní psy a užívá si. Bezedná studna energie. Po příchodu domů je další krmení psa, večeře, vaření na další den...

Kolem osmé se barák konečně opět ztiší a já můžu opět zasednout k počítači a pracovat. Rozhodně si ale nestěžuji, konečně se něco děje, neužírám se depresema sama v malém bytě, kdy jsem po celém dni nicnedělání víc ubitá než teď.

Dokonce jsem stihla dočíst knihu a vrátit se do dětských let s plastelínou (no umělec ze mě nebude, přiznávám). To je náš současný pes, minulý pes a kocour

 A to je to naše pomátlo, drštička štětinatá:

Zítra přijede přítel z Německa a pozítří je ta velká sláva (promoce). Tak mi držte palce, hlavně ať nezakopnu!

Jak pokračuje naše socializace

První pokusy o socializaci začaly poté, co jsme objevili fórum Toytowngermany.com, které naprosto doporučuji všem anglicky mluvícím expatům v celém Německu. Nejen, že tam můžete diskutovat o nejlepším kadeřníkovi, dozvíte se, kde se co koná, a může tam prodat starou sedačku, ale hlavně je tam sekce Events and Meetups, kde na vás čeká knitting club, mature ladies meetups či Frankfurt book club:) (a pár dalších).

Náš první pokus byl Friday Night Drinking Club - ale to moc nedopadlo. Většinou jsme byli jediní nerodilí mluvčí, což se ukázalo jako značný handikep. Hlasitá hudba v kombinaci s mým českým přízvukem, a ztratila  jsem důvěru ve svou schopnost mluvit anglicky. Frustrující. Byli jsme tam dvakrát a nevím, jestli se tam ještě ukážem. 

Pak jsem napsala svůj vlastní inzerát, z kterého vzešla schůzka s mladou Američankou z Ohia. Ve 22 letech má sedmiletého syna a manžela, který je pět dní v týdnu mimo Německo. Holčina sedí celý dny doma a kouká na televizi. Poté, co jsme probrali všechny seriály, co znám, už nebylo moc co říkat. 

Tak jinak. Napsala jsem inzerát na double date. To už byla jiná odezva! (Někteří si tedy mysleli, že se jedná o swingers, ale naštěstí jsme si to ujasnili). 

První dvojité rande bylo s párem, kde ona byla z Kalifornie a on původem Němec, který ovšem žil 10 let ve státech. Byli milí, ona taková klasická California girl z LA, s vysokoškolským titulem z psychologie, která v Německu nemůže najít práci, sedí doma a čeká na manžela až přijde z práce - mmchdm, inteligentní chlápek, IT cosi-kdesi, velký zvíře, vykládal o své práci velice zaníceně, ale pamatuji si jen, že to bylo něco s Kinectem a Microsoftem...a pak jsem usnula s otevřenýma očima. 

Druhý pár ještě sympatičtější. Přišli mi, jako hrozně zajímaví lidi, hlavně ona. Rok byla v Afgánistánu, v Kosovu, procestovala celou Jižní Ameriku... v takových chvílích mě přepadá jednak závist (jaktože ona má tak zajímavý život a já ne) a vztek na sebe samou (to mám za to, že jsem takový přizdisráč). No ale pak si to vždycky v hlavě nějak srovnám. Důležité je, že mi byla fakt sympatická, jako by řekli angláni, we clicked. 

Týden na to jsme si to zopakovali. On přijel rovnou z práce (bylo osm večer) a byl evidentně unavený. S pokročilejším večerem začal být stále nemluvnější a otrávenější, zato já se lízla ze dvou margarit a zaníceně jsem si vykládala s ní. Pak jsem ovšem vystřízlivěla a došlo mi, že jsem plácala strašný kraviny, je mi trapně a nevím, jestli mě budou chtít ještě někdy vidět. 

A to je konec mého velikého dobrodružství, třítýdenní mise. Teď jedu na týden do Čech, ale rozhodně se nevzdávám. Vím, že do dubna není zase tolik času, ale to neznamená, že nebudu dál hledat.

Stravování ve Frankfurtu

Vzpomínám si, jak jsme před odjezdem do Frankfurtu byli na večeři s přítelovo kolegyní z univerzity z Indie, která říkala, že za první rok pobytu v Čechách přibrala pět kilo a vůbec neví jak. Naše vegetariánský jídlo holt není tak dietní jak v Indii, to je samý tučný sýr, nejlépe ještě smažený.. no ale to už zase jiné téma.

Každopádně jsem měla strach, co udělá změna stravování se mnou. Tak jako spoustu jiných frankfurtských bytů i ten náš má miniaturní kuchyni na chodbě.

Prvních pár týdnů jsem se snažila něco kuchtit, ale za prvé jsem na vaření levá a za druhé mě to těžce nebaví, takže si maximálně namáznu chleba a uvařím čaj (ještě, že mám chlapa, který po mě nevyžaduje svíčkovou s osmi;-).

Snídaně:

Se snídaní dodnes bojuji. V obchodech jsem nenašla nic, co by nahradilo mé milované Bebe sušenky, takže si je vozím v Čech (padne na to vždy tak půl kufru). Občas si koupím nějaký jogurt, ale bio jogurty jsou moc husté a nebio jsou samé sladké s rozblemcaným müsli, zkrátka.. bleh.

Oběd

Vzhledem k tomu, že přítel je v práci, chodíme většinou do menzy. Mám to pět minut od baráku a je to suverénně nejlevnější způsob, jak dostat poctivé teplé jídlo. Rozhodně si nepředstavujte menzu ve stylu závodky Masaryčky v Brně. Frankfurtská menza má dvě patra a tři výdejní místa. Kromě stálých jídel v grill station (párky, maso, půlka kuřete) či pasta station (čtyři druhy těstovin, pět druhů omáček a vyberte si), frying station (smažená ryba a další) si můžete vybrat z aktuální denní nabídky. 

Nutno podotknout, že je to trochu zmateční. Na jídelním lístku před menzou píšou jídla jen z jednoho jídelního místa, takže když se chcete podívat, co mají o patro výš, musíte si vyběhnout po schodech. Každé výdejní místo by správně mělo mít cedulky, kde píšou, co to je za jídlo, cenu pro studenta a nestudenta a počet příloh, ale to většinou nebývá, takže moje nejčastější německá konverzace je: Was ist das? a Wie viele Beilage? No a cena pak bývá překvapení u pokladny. 

Průměrná cena pro nestudenta (i když už jsem asi dvakrát prošla jako student, většinou však chtějí vidět kartičku) je mezi 3-5 eury. Nejdražší jídlo, co jsem kdy měla, bylo za 5,20 a bylo to cosi z lesních hub. 

Když je v ceně jídla Beilage (1, někdy 2), vezmete si příslušný počet mističek a naberete si, co hrdlo ráčí. Rýži, brambory, zeleninu čerstvou, teplou, nespočet olejů, omáček, ovoce, dezerty, polévky... 

Tady je malá ukázka těch skvostů:

Rozhodně to není špatné.
Když nás v menze nic nenadchne nebo nás otráví velká fronta, jdeme do blízkého čínského bistra. Za 6,5 eura máme all you can eat bufet. To pak ale obnáší boj se slabou vůli a klasickou českou povahou a končí to nehorázným přežerem (fuj!):)

Jindy si jídlo objednáme, to většinou o víkendu. Na oběd si kolikrát dáváme sushi (krabička kolem 8 euro), jindy zase pizzu (30 centimetrů z 8 euro).

Večeře

Pokud si nenamažu celozrnný chléb s šunkou a sýrem, dávám si již zmíněnou krabičku od číňanů (2,5 eura) nebo sandwich ze subwaye (3,5 eura). 

No a jednou týdně si dopřejeme a zajdeme do naší oblíbené mexické restaurace, jediné místo poblíž, kde dělají margaritu. Chodíme ovšem kolem té půl sedmé maximálně, abysme využili happy hours, kdy koktejl místo 8 euro stojí 5. I tak tam necháme vždy kolem 35-50 euro, ale stojí to za to. 

Tohle je Caser salát (8 euro): 

A tohle je předkrm pro dva (14 euro):

A jaký je výsledek toho všeho? Váhově dobrý. Tento týden jsem si koupila orbitrek za 115 euro (jupí), celý večer jsme ho skládali a teď můžu zase spalovat. Plus ten běh, do města taky chodíme pěšky (40m chůze), abysme ušetřili 70kč za jízdenku. Takže váhově jsem na stále na svým.

Jen do peněz to leze dost. A taky jsem hrozně zlenivěla. Musím zase někdy něco uvařit...

Je to mnohem víc možností, řekla bych i jiná mentalita stravování. A myslím, že se mi to líbí.