Vánoční shony

Poté, co jsme si koupili lístky z Frankfurtu na 22.12., jsme zjistili, že 21. se koná akce se všemi známými a i neznámými, které jsme neviděli věky, kterou jsem odmítla si nechat ujít. Přebookování nás vyšlo na sedm stovek ale co.

Využili jsme té vzácné příležitosti, že jsme v Brně, a spojili to s oslavou Vánoc u příltelovy matky a babičky. Babičce je letos 87 let a je to čiperka a hlavně velmi hodná a příjemná paní. Za to přítelova máti se předvedla. Nacancaná byla už když jsme tam v pět večeř přišli. Pak jsme nalili šampáňo na přípitek a nestihla jsem ani mrknout a ona už měla svou sklinku v sobě a dolívala si další. Za posledních 30 let neustálého pití už jí příliš mozkových buněk nezbývá, takže jsme se hodinu a půl bavili o dvou věcech, furt dokola.

Večer jsme se pak sešli a pokecali s lidma, všichni se ptali jak je ve Frankfurtu, dozvěděla jsem se spoustu drbů a bylo to velice příjemné. Všichni jsou to přítelovo vrstevníci, to znamená, že jim třicítka dýchá na záda. Ale Štědrý den spolu trávil jen jeden pár.

Přespali jsme u kámošů a ráno jsme se stavili opět k přítelovo máti pro nějaké věci. Půl desáté ráno a ona opět (nebo pořád?) opilá. Asi slavila, že se dožila 22. prosince.

 

Po dlouhé době byly bílé Vánoce - zalité v ledu. Stromy se lámaly pod tou tíhou, psovi klouzaly packy, ale bylo to romantické, o tom žádná:

Koukali jsme na pohádky, pili svařák z německého bioshopu, cukroví i kapr byly, no prostě jsem si užila zasloužené volno. Dnes jsem ovšem musela oficiálně vyhlásit konec Vánoc a pustit se do překládání, jelikož mě do 14. ledna čeká 25 tisíc slov.

Pozítří odjíždíme do Jeseníků oslavit Silvestr a zalyžovat (doufejme). Tak si užijte přechod do nového roku!

 

Muzeum komunikace

Frankfurtské muzeum komunikace je na Tripadvisor docela vysoko hodnocené, a jelikož jsme měli volnou neděli, rozhodli jsme se to ohlédnout. Celá výstava se rozprostírá v jedné obrovské místnosti a exponáty jsou řazeny chronologicky - začínáte od kouřové a jiné znakové komunikace, přes poštu, telegraf, telefon, rádio, televizi a nakonec internet. 

Ze začátku jsem chodila otráveně mezi hordami německého textu, naštvaná, že zase ničemu nerozumím. Pak si ale všimla knížek v kroužkové vazbě, které si vezmete s sebou a každý text tam máte přeložený. To byl zajisté bod k dobru, i když knížky byly pro každou část jen dvě, potěšilo mě, že to byla velice kvalitní angličtina. Naopak mě mrzelo, že popisky u přístrojů už přeložené nebyly. Takže si můžete přečíst nějaké obecné povídání o vývoji telegrafu, ale pak koukáte na jednotlivé přístroje a nevíte, co si myslet. 

Taky jsem doufala, že to bude víc interaktivní, ale jediné, co jste si mohli vyzkoušet, byl starý telefon s otáčivým vytáčením (a to jistě spousta lidí zná i z domova). 

Nicméně tam bylo spoustu zajímavých věcí, historické poštovní vozy, třídírny dopisů, engima, všemožné modely telefonů... A za 3 eura vstup, takže proč ne:)

A ovce z telefonní šňůry a s telefonem místo hlavy se mi líbily moc: 

Vánoce ve Frankfurtu

Snažila jsem se do našeho malého bytečku uprostřed Frankfurtu zavést vánoční atmosféru, ale dopadlo to asi takhle:

Ohyzdný, křivý umělý stromeček, který jsem vyhrabala na půdě - používali jsme ho ještě v paneláku jako malý stromeček do dětského pokoje. Teď jsem ho oprášila, (neúspěšně) narovnala, sebrala jsem mamce jednu sadu ozdob, řetěz a špičku (která prostě na ten zkřívanej pahýl navrchu nejde nasadit rovně) jsme koupili na trhu a violá... máme tu kandidáta na nejošklivější a nejubožejší stromeček.

Něco podobné krásy vzniklo i na stole. Mamce jsem prohrabala skříň a vytáhla nepoužívaný ubrus, nepoužívané prostírání a jednu sadu ubrousků. Že se to k sobě vůbec nehodí? Ha, fuck it, všechno to tam naplácám, čím vánočnější, tím lepší. Do toho dvě umělý a naprosto originální kytky z Ikea, a je to. Dokonalost sama:

Kdyby to nebylo tak drahé, kupovat celý vánoční aparatus... Navíc tenhle rok jsem na nějakého ducha Vánoc ani nepomyslela. Mám jeden velký překlad za druhým, není ani kdy se nadechnout. Zrovna včera jsem dodělala 5 tisíc slov o Petrologii, geochemii, pórovitosti a propustnosti jezerních cyprisových jílovců...

Tak přístí rok, příští rok to bude určitě lepší!

Produktivně strávené dopoledne na americké ambasádě

Přítel, jakožto US citizen, si potřeboval prodloužit pas. Přes net si domluvil schůzku na devátou, ráno jsme si přivstali a v devět hodin přišli před konzulát, spokojeni, že tam nikdo není a šli jsme hned na řadu k okýnku. Tam nám řekli, že potřebujeme DHL obálku, kterou koupíme v trafice. Dvacet minut zdržení a 10 euro pryč, ale budiž. Pokus číslo dvě.

V půl desáté už bylo před konzulátem celkem dost lidí. Nejdříve k jednomu okénku, kde dostal přítel číslo. Pak k první bezpečnostní kontrole, bez mobilu, vyndat hodinky, pásek všechno. Pak čekal frontu, než ho pustili do budovy (aby se to tam nehromadili). Po vstupu do budovy prošel ještě jednou bezpečnostní kontrolou a pak už se mohl konečně zařadit do fronty k okénku, kde vyřídí jeho žádost.

Naivně jsem si myslela, že celou záležitost vyřídíme během čtvrt hodiny, ale jenom než prošel těmi kontrolami, jsem už venku čekala 20 minut. Byla nepříjemná a vlezlá zima. Do budovy mě samozřejmě nepustili, o tom bych si nenechala ani zdát. Ale zase měli nad lavičkami venku taková ta topidla. Když jsem si stoupla do správné vzdálenosti a postavila se na špičky, zahřívalo mi to čelo a kus tváře. Zoufalé.

Čekala jsem a čekala a přitom pozorovala lidi kolem. Dost z nich tam podcenilo ceduli s přeškrtnutým telefonem. Ta totiž neznamená vypnout telefon, ale žádný telefon. Do budovy jste se nedostali s jakýmkoliv elektronickým zařízením. Ti šťastnější strčili mobil na hlídání partnerovi nebo si zaběhli do zaparkovaného auta. Ti méně šťastní, jako například paní s kočárkem a dvěma dětmi, měli smůlu. Přijela vlakem odkuďsi, samozřejmě s mobilem, a tam jí řekli, že se může otočit a jet zase domů. Bylo to zoufalé, ale v té době už jsem čekala 45 minut a nechtěla jsem se nabídnout, že jí to pohlídám a pak tam na ni kdo ví jak dlouho čekat. Vyřešilo se to tak, že manžel jiné paní, co stála za ní ve frontě, vzal do úschovy i její věci.

Deset minut na to tam přijel pán na vozíčku s doprovodem. Také měli u sebe telefon a nikoho, kdo by ho pohlídal. Hlídač, který seděl v takové separé buňce, bez váhání vzal mobil k sobě. Holt dvojí metr.

Asi bych se nad tím i pozastavila, kdybych v té chvíli nesoustředila veškerou svou mentální sílu na to nezmrznout. Po hodině čekání jsem necítila prsty na nohou a třásla jsem se jak ratlík. Ambasáda se nachází uprostřed ničeho, přítelům mobil u mě v kabelce.. jinak už bych dávno seděla i v tom největším pajzlu.

Po hodině a čtvrt konečně vyšel. Vylila jsem si nervy lehce hysterickým slovním průjmem spojeným s pofňukáním a šlo se. Přítel si koupil nové lyžáky, ode mě k Vánocům, tak aspoň to se vyřídilo. Domů jsme přišli v půl druhé. A jen tak pro zajímavost, obnovení pasu stálo i s tou obálkou sto euro.

Ale aspoň jsem po cestě domů ulovila donuty. Dva z nich jsem pak stlápala na posezení, abych si zaplácla nervy. Myslím, že to dneska radši zabalím.

S Brňákama po vánočním Frankfurtu

Tenhle víkend jsem měla rozptýlení z jednotvárného života překladatelky pracující z domova. Přijeli čtyři kámoši z Brna - nás byteček sice nápor šesti lidí snášel jen tak tak, ale nakonec to bylo opravdu povedený víkend.

Vzali jsme je do centra, na vyhlídku na Main Tower (kde jsem neprošla bezpečností prohlídkou, jelikož jsem měla v kabelce Gabel - vidličku. Proč jsem měla v kabelce vidličku? Sbalila jsem jí tam v menze, jelikož naše příbory s křišťály od Swarovski za 7k přišly jenom s pěti vidlačkami...)

Taky jsme poprvé zažili vánoční trhy. Jsou poměrně velké, roztahané po celém městě. Klasické dobroty můžete vybírat z více než 200 stánků. Nesmrtelná klasika je samozřejmě Glühwein (2,5 eura + 2,5 euro záloha),  Bratwursty, horké kaštany, byl zde i stánek s Raclette (fronta přes celé náměstí), preclíky, stánek jenom na hranolky (uff) a tak dále, spoustu serepetiček, hraček, ozdob.... Je to jinde snad jiné?

(ta koule rozhodně líp vypadala, než chutnala)

A těch lidí! Na hlavních trzích jsme byli v pátek večer a s náporem jsme počítali, ale i tak to byl docela boj procpat se mezi stánky. Druhý den v sobotu dopoledne ovšem nápor ani v nejmenším nepovolil. Nicméně i tak mám trhy ráda - svařák měli naprosto vynikající (pravda, mnohem lepší než v Brně... ale po brněnské ceně 25 korun se mi trochu zastýsklo).

Večer jsme pokecali, popili, noční klid jsme ovšem nerušili a ve 12 jsme leželi v postýlce (my dva teda, ostatní měli brlohy na zemi). Když jsme odjížděli, nás milovaný soused kriminálník si nemohl nechat takovou podívanou jít. Když jsme vynášeli věci, ve dveřích naproti se začalo ozývat cvakání zámku - odemkl tři západy, vystrčil svoji anorektickou hlavu, "Psh...", zakroutil hlavou a opět se zabednil v bytě.

Když jsem ukazovala naši prádelnu, narazili jsme na slečnu, která se zoufalým výrazem pobíhala sem a tam. Pak nám lámanou němčinou vysvětlila, že nemůže otevřít pračku, ve které má prádlo. Vzpomněla jsem si, že den předtím byla na oné pračce velká cedule Kaputt. Tu evidentně někdo sundal a z pračky se tak stala past. Dali jsem jí číslo na správce budovy a šli jsme. Nepříjemné....

První den jsme celý Frankfurt prošli pěšky. Druhý den nás tak bolely nohy, že jsme si koupili lístek. Za deset euro celodenní lístek pro skupiny do 5 lidí (což bylo trochu nepříjemné vzhledem k tomu, že nás bylo šest). Ale i tak se to opravdu vyplatí. I přesto, že jsme pak zjistili, že celý den neznamená 24 hodin, ale do konce daného dne. Pořád lepší než kupovat jednosměrný lístek za 1,6 eura.

Tak jsme pak večer ještě zajeli udělat nějaké noční foto, když už jsme měli ten lístek:

Bylo to velice příjemné. A teď zpátky do práce.

Naturmuseum ve Frankfurtu

Poslední sobota v měsíci, proč bychom si nevyrazili do muzea zadarmo. Do muzea přírodní historie jsme se chystali už nějakou dobu, jen jsme čekali na tu poslední sobotu... 

Hned po příchodu přišlo zklamání, když jsme u pokladny museli vysolit tři eura na osobu (studentské vstupné). Hm... a já myslela, že to platí na všechna muzea. 

Hned po vstupu na nás čekaly působivé kostry dinosaurů. Fascinující jako vždy. Nejzajímavější byl Supersaurus, ze kterého tam byla vystavena jen jedna noha. Ale i to stačilo (ta malá postavička v červeném kabátu jsem já):

Popisky v angličtině byly sice tak třetinové délky proti těm německým, ale budiž. Dál jsem postupovali různými sekcemi, savci, ptáci, hmyz.. spoustu vycpaných zvířat bez jediného slůvka anglicky. Skoro jsem si připadala na jednom nejmenovaném zámku u nás na Vysočině (nevzpomínám si, jak se to tam jmenuje). 

Další patro bylo věnované různým vykopávkám a jiným zajisté zajímavým věcem, ale bez anglických popisků jsem koukala na kus kosti nebo otisk trilobita a moc mi to neříkalo. Takové město jako je Frankfurt! Jedno z největších muzeí. A anglické popisky abyste pohledali. 

Pak jsme vešli do místnosti asi 3x3 metry. Vývoj člověka - od homo habilis, přes různé slepé větve, rekonstrukce lebek plus modely obličeje, jak tito prapředci vypadali. Opět neuvěřitelně zajímavé. Škoda, že v celém třípatrovém muzeu o stovkách metrech čtverečních byla této exhibici věnována jedna zapadlá tmavá místnůstka. Zato vývoj slona byl znázorněn naprosto dokonale, se všemi větvemi a prapředky, přes mamuty až k dnešním dvěma druhům slona. 

Bylo to hezké, ale mohlo to být mnohem lepší. Naprostá ignorace zahraničních návštěvníků v tak mezinárodním městě, jako je Frankfurt, mi zvedá mandle. Se slovníkem v mobilu jsem se tedy aspoň naučila pár nových německých slovíček.

Poslední rozloučení se školou

Promoce... byla jsem trochu (hodně) nervózní, protože jsem chtěla, aby to všechno klaplo dokonale. Na bakaláře jsme se vraceli z půlky cesty, protože taťku odvolali kvůli práci, pak jsme to skoro nestihli, přivřela jsem si nohu do dveří a chytla jsem cholerický záchvat, což mě pak mrzelo..

Tohle je ale naposledy, a proto chci mít hezkou vzpomínku. Vstala jsem už v šest ráno, většinu jsem si nachystala večer, v klidu jsme se vypravili, obalila jsem se dekama, aby mi pes neudělal oko na punčochách (který mi nakonec udělal, ale až po promoci).

Byla jsem trochu mrzutá z šatů. Nebyla jsem o nich přesvědčená a myslela jsem si, že v nich budu vypadat jak trumbera, a pak boty - koupila jsem s 12cm jehlovým podpatkem.. Ale nakonec to dopadlo přesně naopak. V šatech jsem cítila hezky, a to je to hlavní. Vysoké boty propůjčovaly příležitosti výjimečný přídech, cítila jsem se skvěle.

Obřad dopadl dobře, vždycky se musí udát pár komplikací - křičící děcko, které museli v půlce děkanova proslovu odvést, slečna, která omdlela a museli jí donést židli, a slečna přede mnou přísahala špatnému pedelovi. Hlavně, že já jsem to všechno zvládla.

Pak jsem se přesouvali do restaurace, byly trochu zmatky, měli jsme zpoždění a pak jsem zjistila, že mi pes roztrhal nějaké ty dárkové tašky a vysypaly se všechny příbory z dárkové krabice, měla jsem chvíli takový pocit.. ale pak jsem se nadechla a v klidu tam všech 24 kusů příborové sady nasázela zpět, všechny jsem zaúkolovala, zorganizovala ... a měla jsem ze sebe dobrý pocit. Což vám určitě připadá jako hrozná pytlovina a nevíte, proč to tady zmiňuji, ale já už celý život zápasím s hysterií v krizových situacích a každý úspěch se počítá.

Tady jenom dvě fotečky.

Úklonka:

Jedna pitomá (jistě, ta nejdůležitější) mě připravila o červené desky:

No a je po všem. Tolik jsme se soustředila, abych se to spondeo ac polliceor nepopletla a abych nezakopla, že jsem si to nestihla pořádně uvědomit. Škola je za mnou, jiné věci přede mnou.

Zvuk budíku už jsem neslyšela...

Už je to týden, co jsem zase doma. Když jsem odjížděla, přítel říkal: "však si doma zase trochu odpočneš..." Cha! Asi brzo padnu...

Budíka mám nastavenýho na osmou ranní, tak jako posledních pět let, ale už si skoro nepamatuju, jak zní:) První dny v 7:50 zaštrachaly drápky po podlaze a drakouš šílený (tříměsíční štěně border teriéra) mi skočil do postele, kde mě zmordoval. Docela příjemné probuzení, říkala jsem si.

Pak ale začal chodit dřív a dřív a dneska vběhl do dveří už v sedm ráno. Překypuje energií a kdyby uměl mluvit, vsadím se, že by křičel: "vstávej, pojď si hrát, ta noc je nekonečná!.... a nakrm mě!"

Nezastavím se ani na chvíli. Ráno nakrmím psa, nasnídám se a využiju té hodiny až dvou, než se zbytek baráku vzbudí a dá do provozu, abych si udělala co nejvíc překladů. Pak jedeme do města, nakupovat, na melíru jsem byla, na gyndě (viděla jsem na obrazovce svůj vlastní děložní čípek v živém vysílání - myslím, že už si nikdy nebudu připadat sexy), oběd, pak se uklízí, poklízí.

Sotva dopiju kafe, zavelí naši, že se jde na procházku. Vyrazíme na pole, kde hodinu a půl to naše torpédo běhá, honí ostatní psy a užívá si. Bezedná studna energie. Po příchodu domů je další krmení psa, večeře, vaření na další den...

Kolem osmé se barák konečně opět ztiší a já můžu opět zasednout k počítači a pracovat. Rozhodně si ale nestěžuji, konečně se něco děje, neužírám se depresema sama v malém bytě, kdy jsem po celém dni nicnedělání víc ubitá než teď.

Dokonce jsem stihla dočíst knihu a vrátit se do dětských let s plastelínou (no umělec ze mě nebude, přiznávám). To je náš současný pes, minulý pes a kocour

 A to je to naše pomátlo, drštička štětinatá:

Zítra přijede přítel z Německa a pozítří je ta velká sláva (promoce). Tak mi držte palce, hlavně ať nezakopnu!

Jak pokračuje naše socializace

První pokusy o socializaci začaly poté, co jsme objevili fórum Toytowngermany.com, které naprosto doporučuji všem anglicky mluvícím expatům v celém Německu. Nejen, že tam můžete diskutovat o nejlepším kadeřníkovi, dozvíte se, kde se co koná, a může tam prodat starou sedačku, ale hlavně je tam sekce Events and Meetups, kde na vás čeká knitting club, mature ladies meetups či Frankfurt book club:) (a pár dalších).

Náš první pokus byl Friday Night Drinking Club - ale to moc nedopadlo. Většinou jsme byli jediní nerodilí mluvčí, což se ukázalo jako značný handikep. Hlasitá hudba v kombinaci s mým českým přízvukem, a ztratila  jsem důvěru ve svou schopnost mluvit anglicky. Frustrující. Byli jsme tam dvakrát a nevím, jestli se tam ještě ukážem. 

Pak jsem napsala svůj vlastní inzerát, z kterého vzešla schůzka s mladou Američankou z Ohia. Ve 22 letech má sedmiletého syna a manžela, který je pět dní v týdnu mimo Německo. Holčina sedí celý dny doma a kouká na televizi. Poté, co jsme probrali všechny seriály, co znám, už nebylo moc co říkat. 

Tak jinak. Napsala jsem inzerát na double date. To už byla jiná odezva! (Někteří si tedy mysleli, že se jedná o swingers, ale naštěstí jsme si to ujasnili). 

První dvojité rande bylo s párem, kde ona byla z Kalifornie a on původem Němec, který ovšem žil 10 let ve státech. Byli milí, ona taková klasická California girl z LA, s vysokoškolským titulem z psychologie, která v Německu nemůže najít práci, sedí doma a čeká na manžela až přijde z práce - mmchdm, inteligentní chlápek, IT cosi-kdesi, velký zvíře, vykládal o své práci velice zaníceně, ale pamatuji si jen, že to bylo něco s Kinectem a Microsoftem...a pak jsem usnula s otevřenýma očima. 

Druhý pár ještě sympatičtější. Přišli mi, jako hrozně zajímaví lidi, hlavně ona. Rok byla v Afgánistánu, v Kosovu, procestovala celou Jižní Ameriku... v takových chvílích mě přepadá jednak závist (jaktože ona má tak zajímavý život a já ne) a vztek na sebe samou (to mám za to, že jsem takový přizdisráč). No ale pak si to vždycky v hlavě nějak srovnám. Důležité je, že mi byla fakt sympatická, jako by řekli angláni, we clicked. 

Týden na to jsme si to zopakovali. On přijel rovnou z práce (bylo osm večer) a byl evidentně unavený. S pokročilejším večerem začal být stále nemluvnější a otrávenější, zato já se lízla ze dvou margarit a zaníceně jsem si vykládala s ní. Pak jsem ovšem vystřízlivěla a došlo mi, že jsem plácala strašný kraviny, je mi trapně a nevím, jestli mě budou chtít ještě někdy vidět. 

A to je konec mého velikého dobrodružství, třítýdenní mise. Teď jedu na týden do Čech, ale rozhodně se nevzdávám. Vím, že do dubna není zase tolik času, ale to neznamená, že nebudu dál hledat.

Stravování ve Frankfurtu

Vzpomínám si, jak jsme před odjezdem do Frankfurtu byli na večeři s přítelovo kolegyní z univerzity z Indie, která říkala, že za první rok pobytu v Čechách přibrala pět kilo a vůbec neví jak. Naše vegetariánský jídlo holt není tak dietní jak v Indii, to je samý tučný sýr, nejlépe ještě smažený.. no ale to už zase jiné téma.

Každopádně jsem měla strach, co udělá změna stravování se mnou. Tak jako spoustu jiných frankfurtských bytů i ten náš má miniaturní kuchyni na chodbě.

Prvních pár týdnů jsem se snažila něco kuchtit, ale za prvé jsem na vaření levá a za druhé mě to těžce nebaví, takže si maximálně namáznu chleba a uvařím čaj (ještě, že mám chlapa, který po mě nevyžaduje svíčkovou s osmi;-).

Snídaně:

Se snídaní dodnes bojuji. V obchodech jsem nenašla nic, co by nahradilo mé milované Bebe sušenky, takže si je vozím v Čech (padne na to vždy tak půl kufru). Občas si koupím nějaký jogurt, ale bio jogurty jsou moc husté a nebio jsou samé sladké s rozblemcaným müsli, zkrátka.. bleh.

Oběd

Vzhledem k tomu, že přítel je v práci, chodíme většinou do menzy. Mám to pět minut od baráku a je to suverénně nejlevnější způsob, jak dostat poctivé teplé jídlo. Rozhodně si nepředstavujte menzu ve stylu závodky Masaryčky v Brně. Frankfurtská menza má dvě patra a tři výdejní místa. Kromě stálých jídel v grill station (párky, maso, půlka kuřete) či pasta station (čtyři druhy těstovin, pět druhů omáček a vyberte si), frying station (smažená ryba a další) si můžete vybrat z aktuální denní nabídky. 

Nutno podotknout, že je to trochu zmateční. Na jídelním lístku před menzou píšou jídla jen z jednoho jídelního místa, takže když se chcete podívat, co mají o patro výš, musíte si vyběhnout po schodech. Každé výdejní místo by správně mělo mít cedulky, kde píšou, co to je za jídlo, cenu pro studenta a nestudenta a počet příloh, ale to většinou nebývá, takže moje nejčastější německá konverzace je: Was ist das? a Wie viele Beilage? No a cena pak bývá překvapení u pokladny. 

Průměrná cena pro nestudenta (i když už jsem asi dvakrát prošla jako student, většinou však chtějí vidět kartičku) je mezi 3-5 eury. Nejdražší jídlo, co jsem kdy měla, bylo za 5,20 a bylo to cosi z lesních hub. 

Když je v ceně jídla Beilage (1, někdy 2), vezmete si příslušný počet mističek a naberete si, co hrdlo ráčí. Rýži, brambory, zeleninu čerstvou, teplou, nespočet olejů, omáček, ovoce, dezerty, polévky... 

Tady je malá ukázka těch skvostů:

Rozhodně to není špatné.
Když nás v menze nic nenadchne nebo nás otráví velká fronta, jdeme do blízkého čínského bistra. Za 6,5 eura máme all you can eat bufet. To pak ale obnáší boj se slabou vůli a klasickou českou povahou a končí to nehorázným přežerem (fuj!):)

Jindy si jídlo objednáme, to většinou o víkendu. Na oběd si kolikrát dáváme sushi (krabička kolem 8 euro), jindy zase pizzu (30 centimetrů z 8 euro).

Večeře

Pokud si nenamažu celozrnný chléb s šunkou a sýrem, dávám si již zmíněnou krabičku od číňanů (2,5 eura) nebo sandwich ze subwaye (3,5 eura). 

No a jednou týdně si dopřejeme a zajdeme do naší oblíbené mexické restaurace, jediné místo poblíž, kde dělají margaritu. Chodíme ovšem kolem té půl sedmé maximálně, abysme využili happy hours, kdy koktejl místo 8 euro stojí 5. I tak tam necháme vždy kolem 35-50 euro, ale stojí to za to. 

Tohle je Caser salát (8 euro): 

A tohle je předkrm pro dva (14 euro):

A jaký je výsledek toho všeho? Váhově dobrý. Tento týden jsem si koupila orbitrek za 115 euro (jupí), celý večer jsme ho skládali a teď můžu zase spalovat. Plus ten běh, do města taky chodíme pěšky (40m chůze), abysme ušetřili 70kč za jízdenku. Takže váhově jsem na stále na svým.

Jen do peněz to leze dost. A taky jsem hrozně zlenivěla. Musím zase někdy něco uvařit...

Je to mnohem víc možností, řekla bych i jiná mentalita stravování. A myslím, že se mi to líbí.

Ve Frankfurtu za kulturou

Frankfurt je obrovské město plné mladých a bohatých lidí (průměrný plat se tu pohybuje kolem 4 tisíc euro měsíčně). Možná si pomyslíte, tam to musí žít... Ano i ne.

Začneme kinem. V Brně jsme do kina chodili i jednou týdně a tady už jsme nebyli skoro měsíc. Vyčerpali jsme nabídku anglicky hraných filmů a jsme na suchu. Říkala jsem si, že to není možné, že tu musí být ještě jiné kino. Na internetu jsem našla spoustu diskuzí hořekujících nad tragickou situací anglicky hraného kina. Pche, a já jsem si stěžovala, že v Brně hrají animované filmy s českým dabingem. Dříve tu bylo "all-English cinema", bylo ovšem v naprosto tragickém stavu, za představení tak pětkrát vypadl zvuk, obraz byl nakřivo, obraz a zvuk byly out of sync a podobně. Pak tuto zchátralou budouvu koupil Cinestar a dopadlo to, jak to dopadlo.
Momentální nabídka anglicky mluvených filmů: Skyfall (až od středy), Madagascar a Hotel Transylvania.

Pak tu máme divadlo. Nikdy jsem nebyla velký fanoušek divadla (ještě občas nějaký ten muzikál), ale když jsem tady objevila English Theatre, řekli jsme si, že to musíme zkusit. Měla jsem strach, že to bude nějaká rozpadlá bouda s desítkou dřevěných židlí, nějaký ten sklep. Nakonec jsem byla příjemně překvapená. Taky za 30 euro představení, co by nechtěli. Viděli jsme hru Breaking the Code o Alanovi Turingovi a musím říct, že už dlouho jsem si divadlo takhle neužila. Jak napsali kritici, „Ein ergreifender Abend – ehrfurchtgebietend!" (Musela jsem si to přeložit v googlu).

Trochu se nám tenhle měsíc tenčil utrácecí fond (1 000 euro měsíčně jen na jídlo a zábavu nám nestačil), tak jsme využili místní akce - každou poslední sobotu v měsíci vstup do všech muzeií zdarma. Tak jsme zašli do muzea moderního umění. Ještě nikdy jsem v takovém muzeu nebyla, takže si netroufnu srovnávat, ale každopádně jsem byla rozhořčená a šťastná zároveň (že jsem za to nedala 10 euro). Obrovské prázdné prostory, občas nějaký obrázek či fotka na stěně, pár pasoch a nejzajímavější byla asi místnost, jejíž celou podlahu pokrývala mnohonásobně zvětšená hovna.

Pak je tu samozřejmě výstaviště a kulturní centrum Messe s obrovskou nabídkou koncertů (Justin Bieber mimochodem;-), vystoupení a výstav. Tam se teprve chystáme.

Nevím, jestli to řadit do kultury, ale dnes se běžel frankfurtský maraton. Tam jsem nemohla chybět - samozřejmě jako divák. Půl hodiny jsme stáli u zábradlí a fandili. Proud běžců ale zdaleka nekončil a nám už byla zima, tak jsme jeli domů.

Pořád je spoustu věcí, které chci ve Frankfurtu vidět. Tak uvidíme, kolik toho do dubna stihneme. 

Můj běžný den ve Frankfurtu

Budík zazvoní v osm hodin ráno, ale ještě se tak dvacet minut převaluju a v pětiminutových intervalech mačkám "odložit". Pak se konečně vyhrabeme z postele, já si uvařím kafe a nachystám snídani, Přítel si jen vyčistí zuby, vezme již sbalený notebook a vyráží do práce. Dveře se na ním zaklapnout v devět či čtvrt na deset. Pak ustelu postel.... 

 A "jdu do práce":

 Sedím u počítače, řeším mejly, dělám zakázky. Někdy je takový nával, že si od rána nestihnu ani umýt hrneček od kafe, ale někdy je volněji, zakázky nejsou, nebo aspoň nehoří termíny, tak napíšu příteli, ať mi sleduje mejl, do kapsy vezmu mobil a jdu běhat. Jeden z největších parků je jenom kilometr od nás. Propletu s rušnou ulicí, kus běžím kolem čtyřproudové silnice a jsem tady - oáza klidu, ani byste nepoznali, že jste ve městě. Navíc v tomto období je tam nádherně - všude samé barvy podzimu. Park oběhnu tak dvakrát až třikrát a běžím domů:

 Následuje sprcha, oběd v menze, kafčo, nějaký to flákání a pak zpět do práce. Ve 4 přijde přítel z práce, chvíli pokecáme a pak do šesti či do sedmi každý jedeme po svém u svého počítače - já v ložnici a on v obýváku. Většinou překládám nebo když není práce, uklidím si byt (dokud není přítel doma), skočím vyprat do naší sdílené prádelny v budově a podobně. Pak už konečně padla. Stáhneme si nějaký seriál či film, nachystáme večeři (krabička od Číňanů za 2,5eura, houska ze Subwaye... já si většinou obložím chleba nebo použiji jiné domácí zdroje - ale o jídle chystám jiný článek)

Relaxujeme. Když nás to přestane bavit (když nekoukáme zrovna na film, tak většinou před devátou), vrátíme se ke svým počítačům a bavíme se po svým. Přítel hraje nějakou hru a já brouzdám od ničeho k ničemu, mezi youtube, facebookem, roumenem a novinkama a říkám si... what am I doing here.... Tak zaskypuju domů a zbytek večera kecám s mamkou přes net. O půlnoci lehneme do postele, budíka nastavím na osmou a jedeme znovu.

A takový je život freelancera v Německu. Úplně stejně nezajímavý jako jinde. Za pár hodin denně si vydělám ty svý 2k a pak bloumám a říkám si, že bych chtěla být doma a mazlit se s naším 3měsíčním štěnětem. 

To je ovšem běžný den. Ne každý den je běžný, je i spoustu výjimečných a o těch snad příště.

Jak jsem běžela vokolo Priglu

Podruhé je to vždycky těžší. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku. Loňský běh Vokolo Priglu byl můj úplně první závod a byl pro mě milníkem, po kterém jsem si řekla - ano, chci běhat. Předtím jsem běhala pár měsíců, pětikilometrové dávky, a myslela jsem si, kdoví jaký nejsem běžec. Dala jsem si limit hodinu a půl na 14,1 km, neměla jsem ani hodinky, takže jsem celou dobu běžela jak šílenec sto metrů před cílem a na pokraji smrti vyčerpáním jsem doběhla s čistým časem 1:28.

To bylo loni. Od té doby jsem chodila tři měsíce na tréninky, uběhla jsem půlmaraton a vůbec mám za letošek naběhaných přes 500 kilometrů. To by bylo, abych se nezlepšila.

Vyrazili jsme s bráchou v půl osmé ráno a už kolem deváté jsme tam byli. Chytli jsme dobré parkovací místo na Kozí Hůrce, necelý kilometru od startu, a šli jsme se zaregistrovat, vyplnit lístky na tombolu a rozhlédnout se po stáncích, kde se prodávalo oblečení Mizzuno a jiných značek v řádů tří čtyř stovek. Přes neřídnoucí chumel lidí jsme se však k oblečení ani nedostali.

Není pochyb, že závod kolem "brněnského giganta" získává na oblibě. Letos už se číslo účastníků přiblížilo ke dvoum tisícům a přijeli mimo jiné i tři borci z Keni. Slyšela jsem, že na příští rok se chystají velké úpravy trati, aby mohlo vyběhnout až šest tisíc běžců. No to jsem  zvědavá!

Kvůli vyššímu počtu závodníků se startovalo ve vlnách. Překvapivě jsem byla v té poslední, takže jsem startovala 8 minut po skupině E (jako Elita). Během čekání v koridoru se zvedla ranní mlha a sychravost, vysvitlo slunko a já si nadávala za dlouhé kalhoty a mikinu. Podzimní počasí je nevyzpytatelné.

Vyběhla jsem přiměřeným tempem - to jsem si alespoň myslela: ačkoliv jsem si to naplánovala na 6:30 na prvních pár km, běžela jsem 5:58 a všichni! mě předbíhali. V panice, že budu úplně poslední, jsem první dva km běžela pod 6 minut, pak už jsem potkala většinu těch, co mě předbíhali, jak jdou do kopce, supí a drží se v boku.

Takže se to nějak ustálilo. Větší část trasy jsem běžela poblíž takového staršího pána a to byl alespoň zdroj zábavy. Do kopce, když předbíhal mladého muže, který sotva lapal po dechu, křičel: "To máš z toho kouření a chlastání!" Pár kilometrů na to zase křičel na nějaké slečny: "Nemáte ruce? Proč nemáte závaží? Lemry líný!" (pán měl totiž na rukách takové ty zatěžkávací náramky). A tak podobně.

Moc jsem to ale nevnímala, protože jsem bojovala sama se sebou. A byl to boj hnusný, táhlý a předem prohraný. Od začátku se mi neběželo dobře, krize střídala krizi a po desátém kilometru jsem místo nohou měla olověný kůly. Prostě to nešlo. Před během jsem v časopisu Run četla článek o důležitosti pozitivního myšlení, takže jsem snažila myšlenky typu "To nedám", "Jsem neschopná" vyměnit za "Stačí když to doběhnu" "Čas není všechno". Asi to nemělo moc velký úspěch. Od 12. km jsem věděla, že svůj čas nepřekonám a s velkými obtížemi jsem doběhla do cíle s čistým časem 1:32 - ano, počítáte správně, 4 minuty zhoršení.

Bratr se zlepšil o osm minut a to několik měsíců před závodem neběhal (za to zhubl asi 8 kilo). Předběhla mě i známá z tréninků, která byla vždy o půl minuty až minutu na km pomalejší (i při půlmaratonu). Někde se stala chyba. Ale nechtěla jsem si kazit jeden z nejkrásnějších podzimních dní, sluníčko, barvy podzimu, přehrada... přijeli i naši se štěnětem.

Ač jsem si brousila zuby na hlavní cenu tomboly - auto - odešla jsem opět s prázdnou (o dvě!! čísla). A přesto všechno můžu říct, už se těším na příští rok. Jestli někdo váháte, určitě si to přijďte oběhnout.

Doma aspoň virtuálně

Jak tady ti Němci můžou žít. Hrozně mě frustrovalo, že každé druhé video bylo pro Německo zakázané. Hláška Toto video je bohužel v Německu nedostupné mě přiváděla do hluboké deprese a pocitu ještě větší izolovanosti. Ze začátku jsem to řešila přes VPN Masaryčky, která ale zase na druhou stranu nepovolovala určitý obsahy (*mrk mrk*). Ale vzhledem k tomu, že už jsem ta magistra, mě bez milosti odřízli. Naštěstí přítelovi stačil jediný pohled na mé trápení a koupil mi půlroční předplatné na Hide My Ass. A už se zase můžu dívat na Gangnam Style:)

A další věc vám musím napsat - bydlíme v takové klidné čtvrti, hezký bytový komplex, udržovaný.. ale naši sousedi, to byl zase případ. Týpek vypadal jako Christian Bale ve filmu Machinist:

Když jsem nezavřela dveře s největší pečlivostí, pomalilinku, aby ani necvakly, vylezl a začal na mě německy řvát, proč práskám s těma dveřma. Do práce nechodili, v noci pouštěl hlasitou hudbu a hlasitě se i hádal s družkou.
No a dneska v noci to hezky vyvrcholilo. Ležíme v posteli a najednou takový řev: Polizei, Polizei a bušení na dveře. Vylítla jsem z postele, hledala brejle a netušila, kde jsem. Po té, co jsem rozdýchala silný náběh na infarkt, jsem si uvědomila, že to nebylo k nám, ale k sousedům. Začala bitka o kukátko s přítelem. Sledovali jsme, jak asi pět policistů s neprůstřelnýma vestama a pistolema v ruce vtrhlo do bytu, týpka odvedli v trenkách a se spoutanýma rukama a pak cosi zanesli  (nějaký stroj) do bytu a zavřeli se tam.
V duchu jsem se tetelila - konečně bude klid. S přítelem jsme vymýšleli nejrůznější teorie, jestli to byl dealer nebo násilník. Nejspíš obojí.
Moje teorii ovšem padly, když dnes dopoledne slyším nějaký pohyb přede dveřma, mrknu kukátkem a vidím, jak se soused v ještě bídnějším stavu potácí do bytu. A je po radosti.

No a dnešní veselý den byl završen, když jsem šla do prádelny vyprat prádlo a zjistila jsem, že v místnosti stojí asi pět centimetrů páchnoucí vody. Hm, tak dneska se prát nebude. Jooo Německo....

Náš první pokus o socializaci

Přítel už asi nemohl nadále poslouchat mé neustálé kňourání o samotě a izolaci, sedli jsme na net a našli forum anglicky mluvících expatů v celém Německu. A jelikož byl pátek večer, akce na sebe nedala dlouho čekat - Friday Night Drinking Club má schůzku v baru v centru města, prý sraz dvacátníků, třicátníků, kteří si chtějí pokecat a popít.

V devět hodin jsme dorazili na místo. To tam bylo teprv asi šest sedm lidí. Skupinka - jádro skupiny - která tyto akce pořádá už kolik let. Seznámili jsme se, jména mi prolítla uchem sem, uchem tam. Dala jsem si sklenku vína za čtyři euro a nervózně se rozhlížela kolem.

Vedle mě seděl jeden Brit, někde z Manchestru, se silným přízvukem a podezřelou podobou Danielovi Radcliffovi. Z druhý strany přišel druhý Brit, nagelovaný kohout na hlavě, sako, džíny, extravagantní špičaté boty a hlas jak zvon. Neustále mluvil,  nejčastěji z Britem z mé druhé strany, s kterým s nepředstíraným zájmem do kola omílali rozdíly v jejich výslovnosti - tak přece jen je to pravda, že Briti rádi řeší nářečí a přízvuky.

Po pár pivech začali být neuvěřitelně hluční a otravní. Mezitím chodili další a další lidi, sesedávali si k separé stolkům, tvořili hloučky a poznávali se. Polohluchá jsem se konečně vymanila ze sevření dvou Britů, kteří si přese mě pořád něco vykládali, a přesunula jsem se. Chvíli jsme seděli vedle dvou týpků z Michiganu, ale rozhovor s nimi žádný nebyl. A vrchol večera byl, když si ke mě přisedli dva snědí týpci, snad Turci, a snažili se mě zeptat, odkuď jsem - to jsem si teda domyslela, protože jejich výslovnost neměla s angličtinou nic společného. Pak jsem se jim pět minut snažila vysvětlit, co je to Czech Republic a že je to téměř za humny. Ale pak jsem to vzdala.

Všeho všudy... jsem byla velice smutná a zklamaná. Za celý večer jsem nemluvila ani s jednou holkou. Pár jich tam bylo, ale seděly u stolů se svýma - i nově získanýma - známýma a nešlo se infiltrovat. Nehledě na to, že já taky nejsem vrchol společenskosti. Ale zase si říkám, že třeba příští akci budeme mít větší štěstí - i když dřív jak za tři týdny se nikam nedostanu.

Takže pokrok nulový.

Together forever and ever and ever....

Musí nastat změna. A to brzy. Jinak bude kyselo.

Už včera jsem si poplakala v posteli, protože mi přítel řekl, že bych mohla jít zítra běhat. Já se nad tím zamyslela a ke své hrůze jsem zjistila, že se mi nechce a že hledám výmluvy proč zítra, stejně tak jako poslední měsíce, není vhodná příležitost si jít zaběhat. Bylo mi smutno i hnusno, že jsem ztratila tu svou radost a nadšení. Proč bych měla jít běhat, k čemu to je, dobrá v tom nikdy nebudu... (cesta do pekel se mi otevřela a žhnula zářivě rudou barvou).

Ráno se vyhrabeme z postele a přítel jde práce. A já usednu k počítači a začnu. Jeden překlad za druhým, korektury, mejly, organizační záležitosti. V poledne do menzy. Kafe, nějaké to surfování po netu, poklizení bytečku, překlady. Přítel se vrací se z práce a většinou až do osmi si dělám zakázky, co jsem nestihla.

Pak sedíme na gauči a přemýšlíme co budeme dělat. Víte, co jsme dneska dělali - Přítel mi nainstaloval Diablo a hrála jsem Diablo. Neslýchané.

Já nejsem úplný vzor společenskosti, ale tady ve Frankfurtu jsme zatím měli nulový sociální kontakt - jenom my dva, pořád spolu. Do kina, do restaurace, večer, ráno, na oběd. Chybí mi kamarádka, s kterou bych mohla sdílet nějaké ty drby a nesmysly, ááá... chybí mi holky ze školy, holky ze běhání, spolubydlící, chybí mi trenér, učitelé....

Takže je bezpodmínečně nutné sehnat další lidi, rozšířit tu naši bublinu. Teď jenom jak a kde....

Protože jinak brzy budu potřebovat cvokaře:

Dokonáno jest

Tak je ze mne magistra. Mgr... ta tři písmenka před mým jménem vypadají zatím cize, ale už si zvykám. Pocit naprosté úlevy a uspokojení kazí vědomí, že červený diplom nebude. Ale už jsem se s tím vyrovnala, proto tu nebudu nikoho nudit svými srdceryvnými výlevy někde na hranici deprese a amoku.

Taky jsem si koupila šaty na promoce a hned jsem se cítila líp:

Mezi zoufalstvím a nadějí

Po třítýdenním martýriu přichází zítra den D... má poslední zkouška, ten rozhodný okamžik - státnice. Nechci z toho dělat drama, ale jsem v šíleném stresu.

Ani ne snad, že bych měla pocit, že to neudělám. Vždy jsem byla dobrá studentka, nikdy jsem neopakovala zkoušku a poslední tří týdny jsem se učila od rána do večera. Problém je v tom, že ve vzduchu visí červený diplom. Jen natáhnout ruku... dělí mě od něj však áčko ze zítřejší zkoušky.

Pche, červený diplom... řeknete si. K čemu... No jistě k ničemu... Snad pro těch patnáct minut slávy. Mamka už se chystá, jak bude volat babičce. Chci si něco dokázat, chci se dostat na roveň taťky, který jediný z naší rodiny měl červený diplom. Už jen pro tu fanfáru na promocích, pro ty fotky a pocit, který mi vydrží až do smrti.

To víte děti, to já měla červený diplom.

A to mě ničí. Mám takový strach... vím, že to je možné, že to můžu dokázat. Můžu dostat dobrou otázku, vyšvihnout se, předvést, že to opravdu umím. Nebo mě může na kolena srazit nervozita a malé sebevědomí. Odejdu s béčkem či céčkem a vypláču si nad tím oči, zklamaná, zhrzená, podvedená... nezbyde nic, než syrový život, ten úsek mezi ukončením školy a smrtí.

Jestli tohle někdo bude číst, tak mi prosím držte palce. I když to nic neznamená - můj skepticismus a bezbožství mě ponechává zcela samotnou, není ke komu se modlit, není v co věřit. Jen v sama sebe.

Ale zase na druhou stranu,

ono to tak zlý nebude.

Po třech dnech zablokovaný páteře, kdy mě neúprosně bolela půlka hlavy, včetně kůže na dotyk, se mi konečně ulevilo. Řekla jsem si a dost. Každou hodinu jsem pár minut dělala cviky na uvolnění krku, šla jsem na dvouhodinovou procházku, dostala jsem masáž od přítele, sprchovala jsem se střídavě studenou a teplou vodou na prokrvení svalů a pak jsem s dala horkou masážní sprchu na krk.... a dneska ráno vstanu.. a problémy jsou pryč. Asi zázrak;-)

Tak abych to dala do perspektivy. Naši, když před týdnem přijeli, byli nadšení. Byteček velmi útulný a hlavně pozice. V centru, všude možnosti, jídlo, obchody... Taky že si to užíváme. U přítelovo školy jsme objevili úžasnou mexickou restauraci, kde mají ty nejlepší margarity vůbec (lepší než v Brně!). A taky asi dost silný, po jedný se mi slušně motá hlava.

Chodíme tak dvakrát týdně do kina, teď jsme si koupili 5-star ticket za 32 euro (pět vstupů do kina. Vztahuje se i na 3d filmy, které stojí 12 euro kus, takže výhodné). Pomalu objevujeme možnosti kolem nás a užíváme si života na plné koule.

V televizi běží jen německé kanály, ale nezoufáme. Stáhneme si oblíbené seriály na flashky, otevřeme si vínko, objednáme nějaké ham a relaxujeme. Přítel si koupil také xbox (to z dlouhé chvíle, když tu byl tak dlouho sám:). Tak si spolu občas zahrajeme.

Včera jsme se byli projít k výstavišti a z plakátu jsem zkoumala, co všechno se tu dá vidět. (Bude tu  i Justin Bieber jóó:) No určitě zajdeme. Taky jsme seděli v parku u řeku, když kolem nás proběhla skupinka různorodých běžců s trenérem a mluvili anglicky. Zasvítily mi oči. Po státnicích mě tam máte.

Je tu zkrátka všechno. Bezdomovci a žebráci také. Ukřičení Turci, kteří se vám ve tři ráno hádají pod oknem, neustále houkající sanitky, šílení cyklisti, sousedi co si dávají odpadky před dveře a pouští nahlas hudbu... lidi, kteří po prádelně rozvěsí svý povlečení a nechají ho tam viset dva týdny, čímž blokujou šňůry....

ale jak říkám, nestěžuju si.

Návrat nemožný

Ráda bych se vrátila. Pár let zpátky, kdy jsem chodila na pár hodin v týdnu si poslechnout nějakou tu přednášku, po večer chodila s přítelem na koktejly a do kina a v hlavě mě netížily takové ty nacucané existencionální otázky.

Jako například co bude dál? Byli jsme na dovolené na Korsice, my dva a naši. Bylo to super, krásné pláže, hory, výlety... Až na přítele. Ten znenadání dostal pocit, že by měl na pláži vyřešit celou naší budoucnost. (Teda hlavně jeho budoucnost). Co když nežene žádnou pozici po téhle ve Frankfurtu? Co když nebude schopný publikovat další články? Co když přestanou chodit překlady? Kde budeme za rok, za dva? Co když nám prodlouží pozici ve Frankfurtu, zůstaneme?

I jsme se pohádali. Vůbec netušíte, jakou jsem už na něj měla alergii. Po dvou dovolených v kuse... Já jediný, na co myslím, je, abych udělala státnice. V úterý 11. záři. Tak na mě myslete.

Dva dny po dovolené mě naši odvezli do Frankfurtu. Dovezli nějaké věci a jeli pak dál na návštěvu za bratrem do Haagu. Takže jsem zase v Německu. Můj denní program je docela jednoduchý. Ráno poklidit, popřípadě vyprat, vyluxovat, vytřít a pak se učit. Až dokud nemůžu. A přitom to vůbec nepřibývá..

Do toho to ubíjející vedro, pořád jenom vedro. Strašně mě bolí hlava - levá zadní půlka hlavy mě bolí na dotek, mám takový ztuhlý krk a celou levou část těla. Mám podezření, že je to z té nechutně měkké postele, co tu je. Vůbec nevím co s tím mám, už třetí den a zlepšení žádné. Spíš zhoršení. Zkusím nějaké cviky na krční páteř....

Od půlmaratonu jsem běžela asi tak jednou. Prvně ty dovolené, pak to horko a pak... najednou zjistíte, že nemáte kondičku. Že běhání bolí. A máte spoustu učení, čas žádný... tak proč se do toho vůbec pouštět. Přátele z běhání jsou pryč, tréninky v nedohlednu. K čemu. Jednodušší je sednout k televizi, no ne?

Stýská se mi. Po pejskovi, který tak náhle umřel a já se s ním nemohla rozloučit. Po kocourkovi, kterého jsem neviděla skoro dva měsíce. Po lidech. Po mý posteli. Po zimě.

Kdy už tohle skončí.

Dovolená se smutným koncem

Dlouho jsem nenapsala, ale dělo se to moc. A pořád děje. Mám v jednom zátahu tři dovolené za sebou a aby toho nebylo málo, přišla ta smutná zpráva.

První dovolená byla s mamkou v Řecku. Tam vše šlo nad očekávání dobře. Vyměnili nám hotel za lepší a ještě jsem dostali jako bonus all inclusive. Pár dní po návratu z slunění a nic nedělání jsem odjela s přítelem a dalším párem, kamarády z Brna, na akční dovolenou po Slovinsku.

Už když jsem odjížděla se našemu pejsku přitížilo. V dubnu jí diagnostikovali zvětšené měkké patro a kolaps trachey. Dostávala kortikoidy a zdálo se, že je by to mohlo vydržet.

A pak chodila jedna špatná sms za druhou. Stav se nelepší, byli u veterinářů v Brně, Jihlavě... no až pak ve středu, když jsme zrovna procházeli stájí v Lipici, mi mamka volala. Museli jsme ji nechat uspat.

Jako rána do žaludku. Ještě jí ani nebyly 4 roky. Takový chudák! První dva roky byly skvělé, to jsme si užili... libovali jsme si, jakého máme aktivního, veselého pejska, nalítali jsme se po polích... Potom měla problém s kolenní čéškou, tři operace, půl roku rekonvalescence, ale vyléčila se a nohu měla úplně v pohodě.

Jenže pak začala chrochtat. Do pár měsíců byl konec.

Zbývající tři dny dovolené bylo někdy docela těžké zachovat tvář a užívat si ohyzdnou slovinskou pláž, bordel v taškách, komáry v pokoji a nekonečné chození. Takže jsem tak nějak ráda, že jsem doma.

Ovšem už zítra odjížídme s našima a přítelem na 11 dní na Korsiku. Pak už snad bude volněji. To už se začnu učit na blížící se státnice.

A jedna vzpomínková

Už ani ten pes mě nevítá...

Dneska jsem přijela zase domů. Pes se na mě ani nepodíval, naprostý chlad. Kocour leží venku v křoví... kdo ví, jak vnímá čas. Hodiny, dny, týdny, všechno mu splývá. Podívá se na mě žlutýma očima... ví, že jsem tu nebyla?

Zítra odjíždím na dovolenou do Řecka s mamkou. Dárek od taťky k státnicím (tak hlavně aby to září dopadlo). Už jsme nikde nebyly takhle jen my dvě přes tři roky, takže se těším. I když jsem unavená po dlouhé cestě a všechno... těším se.

Ale abych taky dostála jménu svého blogu - co nového ve Frankfurtu?

Skončila jsem někde tam, kdy jsem ve zbědovaném post-půlmaratonském stavu dorazila do našeho frankfurtského bytu. Přítel odešel záhy do práce, já se vzchopila a dala se do práce. Celé dopoledne jsem uklízela přítelovo představu o "uklizeném bytě" a vybalovala. Zničující....

Ačkoliv jsem strávila ve Frankfurtu tentokrát asi 10 dní, už jsem se začala pomalu zžívat. Zašla jsem do místního laufshopu s naivní představou brněnského Triexpertu v hlavě. Zeptala jsem se sympatické prodavačky, jestli neví o nějakých běžeckých trénincích či běžeckých akcích. Dala mi hrst letáků a kontakt na jakýsi klub, prý spolu chodí jednou týdně běhat asi 3 km (bezva...). Večer jsem si prohlížela videa a fotky z brněnských tréninků a pobrekávala.

Zašli jsme taky do kina - za 3D film i s brýlemi jsme zaplatili 27 euro, ale pak jsme se skoro pohádali, jestli mám koupit hrozny za 5 euro kilo. Takový dvojí standard. Praní stojí 2,5 eura a to mám pocit, že by snad přítel nejradši čekal, až mu oblečení obroste plísní... Těžko vysvětluju, že v takovým horku nosit jednu košili týden není moc dobrý nápad.

Zato oběd za 15-20 euro? Není problém. Chodíme tedy střídavě do menzy a tam za větší či menší blaf, po kterém vám půl hodiny po jídle kručí v žaludku, zaplatíme tak 8-10 eur (dohromady). Když jdem ale na bufet do čínské restaurace, to je 13 euro. A jednou jsme byli na meníčku v hospodě, ve které se sdružují místní kravaťáci, a tam jsme nechali dvacku.

Byli jsme v parku na pikniku. To bylo fajn, váleli jsme se na dece a pojídali dobrůtky a všude kolem nás se to hemžilo zeleně chtivými mladými lidmi. To bylo fajn.

Naše čtvrť, Bockenheim, je dle mého formujícího se názoru jedna z nejhezčích. Lidé tu jsou bohatí, kupují bio, chodí buď oblecích nebo slušivých kostýmkách, popřípadě v zajímavých a kreativních outfitech (opravdu, na ulících zde uvidíte mnohem méně šedě a nudy v podobě džín, trička a sandálů s ponožkama - někdy musím nafotit).

Frankfurt je drahé město pro bohaté, úspěšné a dravé. Všude jsou moderní kancelářské budovy, sklo a beton, v ulicích elektrizující hemžení, v kterém se mísí všechny barvy a jazyky.

Ještě poslední takový zážítek - napadlo nás zajít si do fitness. Tak jsem googlila, co je v blízkosti. Kromě jedné Lady's gym jsem narazila na Prime Time Fitness, jehož leták mi zrovna ten den jakási slečna narvala do ruky. Na internetových stránkách mají sice plnou hubu sebechvalných ód, ale ceny a konkrétní informace žádné, tak že to zajdeme omrknout.

Do budovy jsme se dostali vlastně náhodně, jelikož zrovna někdo vycházel. Recepci jsme nikde nenašli, tak jsme nervózně stepovali a přítel chtěl už už vzít nohy na ramena, když vyšel z kanceláře jakýsi týpek. Prý jestli máme appointment a jestli jsme tu na doporučení a tak dále, a pochybně se na nás díval, když jsme vrtěli hlavou. Začala jsem si připadat jako ještě větší trubka. Pak přišla trenérka a začala se ptát, jak často trénujeme, jaký máme zkušenosti...  bože, já chtěla jen samo tamo zajezdit na orbitreku a udělat pár sklapovaček!

Po prohlídce celý tělocvičny a přednášce o jejich filozofii nám představila ceny. Smlouva musí být na dvanáct měsíců, cena je 49 euro měsíčně, +99 euro roční poplatek (konzultace s trenérem), plus 39 service fee. Marně jsem se snažila vysvětlit, že tu 12 měsíců asi ani nebudu a že teď odjíždím... začala nabízet slevy, padesát euro, když podepíšeme hned. No nakonec jsme se vykroutili. Ale můj kontakt má, to o ní určitě neslyším naposled.

A takhle je to tak nějak všude. Tohle bylo sice značně high-class, ale jejich fitness tu fungují pouze na členství. Za takový ceny si ten orbitrek na zimní večery radši pořídím domů.

Můj první půlmaraton

Mám to, zvládla jsem, dala jsem to....

Asi takové pocity se mi honily hlavou, když jsem běžela po červeném koberci a hodiny ukazovaly 2:23...

Můj osobní cíl byl dvě a půl hodiny, což by znamenalo si držet tempo kolem 7min/km.... Ačkoliv jsem se zapřísahala, že začátek nepřestřelím, prvních pár kiláků jsem nasadila tempo pod 6:30.. Bylo to ale v pohodě a poznala jsem, že si můžu celou dobu držet kolem 6:30-6:40 a že je to příjemné tempo.

Atmosféra byla úžasná. Všude fandili lidé, povzbuzovali, chválili, na místech hrála hudba, lidé trsali... Prostě super. Prvních deset kiláků jsem běžela s úsměvem na rtech. (Mmchdm, na devátém kilometru mě předběhli borci z Keni).

14 kilometr byl zdolán - nejdelší vzdálenost, co jsem kdy v kuse běžela (Vokolo priglu) - a začala krize, která dosáhla svého vrcholu na 17. kilometru. Ačkoliv jsem pila na každé stanici, té na 17.km jsem myslela, že se nedožiju. Měla jsem takovou žízeň... a začínala jsem mít hlad a slabost... Dívala jsem na hodinky snad každých deset metrů, tempo klesalo, kilometry neubývaly.

No ale dočkala jsem se... v klidu jsem se napila, najedla a vyrazilo se dát. Pak už to šlo líp. Sice mě šíleně bolely kolena a kyčle, ale do cíle jsem dorazila s tempem za poslední dva kilometry 6:10/km.

V cíli mě už čekali naši a přítel. Slunce už zapadlo a začalo se ochlazovat. Moc jsem nemeškali a vyrazili na cestu zpátky domů. Po cestě jsem v autě pospávala a vychutnávala si ty okamžiky slávy. Ten pocit sounáležitosti a výjimečnosti zároveň se tisíci ostatními běžci.

V noci jsem skoro nespala. Tak hrozně mě bolely kolena, potila jsem se, špatně mi bylo... Ráno jsem nechodila, ale šoupala se/plazila/belhala... přesto jsem musela zabalit kufry a v noci sednout od busu směr Frankfurt.

Horší noc jsem nikdy nezažila. Ve skrčené pozici se kolena ozvala v plné síle, taková bolest a ta šílená únava a přesto spánek nepřicházel.

Teď už je to lepší. Už jsem dohnala dluh, vyspala jsem se, najedla a usadila. Teprve teď se dostavila bolest svalů. Ale co. Uběhla jsem půlmaraton. Dokázala jsem to.

Poslední trénink

Netrpělivě jsem sledovala střídavě teploměr a hodinky. Čas přibýval, ale teplota neklesala. Dál už jsem čekat nemohla, tak jsem vyrazila do té výhně.

Běželi jsme pětikilometrový úsek, už potřetí v řadě, abysme si mohli porovnat výsledky. Cíl byl jasný - zlepšit si předchozí čas. Když jsme běželi pět kilometrů naposled, fičel sice takový vítr, že jsem tou clonou kolikrát jen ztěží probojovávala, ale bylo asi deset stupňů.

Zato teď slunko bez milosti prahlo. "Máme ideální počasí," řekl trenér. "Ale na opalování, ne na běh."

Rozcvičku a rozklusání jsme zkrátili na minimum, protože síla v tomhle počasí klesala každou minutou. No a pak jsme vyběhli. Nasadila jsem tempo 5:43 na kilák. Ideál. Posledních pár kol  zrychlím a to by bylo, abych ten svůj minulý čas nedala.

Jenže po dvou kolech se mi začal lepit jazyk na patro, nohy ztěžkly a já marně lapala po dechu. Do kyslíkovýho dluhu jsem se dostala ještě před druhým kilometrem. Kdybyste slyšeli ten vnitřní boj, který mi zuřil v hlavě...

Musím si ten čas zlepšit.... kašlu na to, to nedám.... poslední trénink, musím se překonat... já mám takovou žízeň.... nesmím zastavit, napiju se potom....

Po třetím kilometru moje tempo i přes všechnu snahu kleslo na 5:55 na kilák. Pojímalo mě zoufalství. Já to nedám. Jedna holka už odpadla. Ti, kteří neběželi, stáli podél trasy a povzbuzovali: Běž, vydrž... nejradši bych jim odsekla, ať sklapnou, ale na to jsem neměla dech.

Čtvrý kilometr byl zdolán a já najednou běžela 5:37... naděje se mi vlila zpět do žil. Poslední dvě kola, nasadila jsem tempo 5:11 na kilák. Poslední kolo, před poslední zatáčkou a hodinky ukazovaly, že do mého posledního času zbývá minuta.

Donutila jsem se do sprintu, předběhla jsem tři lidi a do cíle doběhla s časem 28:08... o dvacet vteřin lepší čas než minule. Neuvěřitelný pocit, neuvěřitelná únava.

Pak už euforie pomalu vyprchala a přišlo loučení. Poslední fotky. Poslední objemutí.

Do mého prvního půlmaratonu a vrcholu mé běžecké kariéry zbývají dva dny. Pak konec. Občasné proběhnutí v parku ve Frankfurtu. Já bych snad i brečela, ale apatie, která se mi od úspěšného složení státnic lepí na paty, je silnější.

Po státnicích

Včera jsem státnicovala z angličtiny. Se svými posudky na diplomku, znalostmi a celkovou studijní historií jsem nic jiného než áčko nečekala. Byl to zvláštní pocit, nervozita, že dostanu béčko, což je... no znáte to... Asian F.

Stejně jsem byla nervózní. Jsem nervák..  v takových oficiálních situacích se vždycky zajíkám, rudnu a nemůžu popadnout dech. A přitom jsem to měla v malíku. Někdy v průběhu zkoušení mi v hlavě blesklo "je to dobrý, to áčko dám". A dala jsem ho. Od červeného diplomu a titulu Mgr mě dělí jen státnice z češtiny v září.

Po státnicích se se mnou na chodbě zastavil na kus řeči vedoucí. Říkal, že je škoda, že odcházím, že bych tam klidně mohla dělat doktorát. To já ale nechci. Nejistý život plný courání po konferencích, shánění grantů, vymýšlení věcí, které někoho nezajímají, jen abych si mohla udělat čárku za článek...

Jeden vědec v rodině stačí, řekla jsem mu. Můj vedoucí. Moje sluníčko. Za těch pět let jsem u něj absolvovala všechny předměty, které vedl... do posledního. A kolikrát mě to vůbec nebavilo, ale chodila jsem tam jenom abych na něj mohla koukat.

Teď mi podal ruku a já šla. Zavřely se za mnou dveře fakulty a mně stouply slzy do očí. Pět let pohody, kecání s holkama, poslouchání přednášek, nových informací. Školou jsem proplula hladce jako hot knife through butter a vždy jsem si to užívala.

Teď na mě padl temný stín. Celý den jsem bojovala se slzami a obestoupil mě lepkavý pocit vyhoření a deprese. Nebaví mě spát. Nebaví mě jíst. Ani běhat. Pustila jsem se do tvorby finální verze oborové práce, abych na to nemyslela.

V úterý mám poslední trénink a ve středu se stěhuji z bytu. Uvidím naposledy své spolužačky/spolubydlící.

V sobotu půlmaraton a v neděli odjezd do Frankfurtu. Kdyby mi radši všichni vlezli na hrb.

Vítr v peněžence

Koupila jsem si nové běžecké boty:

Byla jsem ve svém milovaném Triexpertu, nechala si změřit došlap a byly mi doporučeny boty Brooks Ravenna3. K tomu jsem přihodila ponožky Mizuno za 350 a nechala jsem tam tři tisíce. No hlavně, že mě to baví. 

Zajímavé ale bylo, že při měření došlapu trenér zjistil, že u jedné nohy mám pronační došlap:

Takže jsme vybrali objemové boty s lehkou kontrolou pronace. Další zajímavý poznatek - své první běžecké boty, které jsem si koupila úplně naslepo, jsem měla moc malé... běžecká bota musí mít aspoň tři milimetry rezervu ve špičce. Při běhu se noha totiž trochu zvětší, obzvláště při dlouhých bězích... 

Tak jsem ty své nové krasavy hned vzala na trénink. Byl to trochu nezvyk, ale ještě párkrát v nich vyběhnu a bude to v pohodě. Na tréninku foukal šílený vichr a bylo devět stupňů, ale pořád jsem uběhla super časy (dle mého měřítka). 

Běhali jsme úseky 2 km, 1 km, 1 km a 500 metrů ve stále se zvyšujícím tempu. Moje časy byly: 11:20; 5:25; 5:00, 2:08.

Jsem spokojená. Posledních pět set metrů mi ani hlavní skupinka nestačila utéct. (Při delších úsecích mě předbíhají o kolo až dvě, ale to jsou jiní borci). 

Jako třeba náš trenér - maraton za 2:25... Nepředstavitelný výkon. To je můj nejvyšší sprint, akorát že po dobu 42 kilometrů. Náš druhý trenér, triatlonista, sklízí jeden kov za druhým. Jsou to borci a trénovat s nimi byly ty nejlepší tři měsíce, co jsem kdy zažila.

Už jenom dva tréninky. A pak sbohem země krásná, země má.

Nová ozdoba naší skalky

Kocourovi dýchá na krk patnáctý rok života. Už se nikam nežene. Užívá zaslouženého odpočinku na sluníčku.

Nějak se vytrácíš, má lásko...

Jídelní návyky jsou dost často otřeseny v základech, když se člověk přestěhuje do jiné země. Pamatuji si, jak jsme byli před odjezdem do Frankfurtu na večeři s přítelovými kolegy z univerzity a jedna kolegyně - Indka - si stěžovala, že po příjezdu do Čech přibrala pět kilo a nemá co na sebe. Nutno teda podotknout, že před tím žila několik let v USA a jako přísná vegetariánka se tam nestravovala po mekáčích.

Včera přijel po nějaké době přítel z Frankfurtu. Čekala jsem ho na nadráží a skoro jsem se lekla - bílý jako smrt, hubený jako kostra. Doma jsem ho dohnala na váhu a výsledek? Po třech týdnech v Německu - tři kila dole. Ze 70 na 67. Při výšce 182 cm.

To je tak, když je někdo líný se nažrat. Na oběd chodí přítel s kolegy do místní menzy, kde si za tři eura dá vegetariánskou variantu - většinou nějaká zelenina s těstovinami, porce jak pro dítě. A večer si zajde do Subwaye nebo k číňanům na krabičku. A to je všechno. Žádná snídaně, žádný svačiny. Lednička zeje prázdnotou, ve spíži se krčí jedna instantní polévka.

Nakupování je totiž opruz, že? Navíc když celý dny paří Diablo III, kdo by měl taky hlad.

Myslím, že se docela vylekal. Slíbil, že se polepší. Všechno čas.

Neexistuje lepší pocit uspokojení,

než po pořádně odmakaném tréninku.

Kolikrát se mi na trénink ani nechce, učení nad hlavu, překlady, venku je hnusně nebo moc horko. Ale pak ta vidina radosti sama ze sebe mě vždycky vykope z bytu. 

Půl hodiny se na trénink dopravuji, zpocená ještě než dorazím do šaten. Pak čtvrt hodiny klábosíme s "holkama" (většina z nich matky od rodiny). To už nás ale trenér vyžene na okruh na rozvičku. 

Naše rozcvička většinou spočívá v 3km rozklusání a 15m protažení, po kterém následuje všemi milovaná abeceda - předkopávání, zakopávání, rovinky, schody. Včera jsme přidali ještě posilování břicha

Nutno říct, že první tři tréninky jsem se v tomto okamžiku byla ve stavu vyvěsit bílou vlajku a jít domů. Představa, že to hlavní je teprve před námi, byla nepředstavitelná. Dneska už se cítím jistější v kramflecích. Vím, že budu supět, že to bude bolet, bude mi blbě, ale že to nakonec vždycky uběhnu, a o to spokojenější pak budu. 

Tento týden byl můj 12. trénink. Za tu dobu jsem toho zvládli - kombinace 1 a 2km úseky, 5km v kuse, kopce, 200m, sprinty... 

Včera jsme běhali čtyřstovky, tzn. jedno kolo (400 m) rychlým tempem (75% výkonnosti a výš), jedno kolo vyklusat pomalu. A takhle 8 rychlých, 8 pomalých. Do toho nemilosrdně prahlo slunko a teploměr i v půl osmé večer ukazoval 26 stupňů. 

Ale zvládla jsem to a "zabojovala jsem", řekl mi trenér. Pak už jen vyzout boty a zpocené ponožky a jít se vyklusat na chladivou zelenou trávu.

Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem si běh tak zamilovala, a došla jsem k závěru, že je to ten pocit spokojenosti, když překonám sama sebe. Že jsem poprvé našla aktivní koníček, u kterého mě netíží pocit, že nejsem dobrá a jaký to pak má smysl. Těší mě pohyb samotný a osobní růst. A taky lidi kolem. Tady je část té naší bandy.

Přesuperhrdinováno

Filmy jsou náš velký společný koníček s přítelem, rádi chodíme do kina (a nepřestaneme, ani když lístek stojí 12 euro) nebo večer odreagujeme u filmu.
Někdy je trochu problém se dohodnout, na co půjdeme. Já nemám ráda příliš akční filmy, horrory a třpytící se upíry. Ale většinou prohraju....
Filmy o superhrdinech mě nikdy moc nelákaly. Až poslední dobou se z nich stal obrovský komerční hit a protrhl se s nimi pytel. Když nepočítám Spidermana, Hulka a Watchmeny (dá-li se počítat?), můj první film o superhrdinech byl X-Men: First class, na který jsem šla více méně z donucení.

Překvapivě to byl velice dobrý film, s napětím, příběhem, skvělými efekty, přitom to nebylo přeplácané... A navíc Magneto - můj nový nejoblíbenější superhrdina, toho nic nepřekoná.
Ovlivnilo mě to tak, že jsem doma ve volných chvílích začala projíždět další filmy z tohoto žánru. A samozřejmě jsem se začala těšit na film Avengers.

Níže dále *SPOILER ALERT*

Zcela upřímně, přišlo mi to jako docela velká kravina. Ne že by se na to nedalo koukat, provedení a efekty úžasné a dechberoucí, ale jak máte vydržet koukat na tříhodinový film, když už víte naprosto přesně, co se stane. Ze začátku dělají ofuky, ale vy víte, že se avengers dají dohromady a budou spolu bojovat. Značná nuda také vyplývá z neskutečné nezničitelnosti superhrdinů:
K čemu ta past, do které dali Lokiho, když evidentně pád z několika kilometrů nikomu nic neudělá (Thor i Hulk slítli dolů jak hrušky, ale pohodička).
Nebo ta zbraň, kterou střelil do Lokiho onen týpek, jehož dojemná smrt měla být snad jediný zvrat filmu?
Útok mimozemšťanů, nehezkých a nemyslících stvoření, trochu jako zombie ve sci-fi provedení, je sice hezká akce, ale napětí žádné - Ironman je evidentně nezničitelný a má asi stopadesát obleků, které střídá jak ponožky. A Hulk? Ještě před pár hodinami se snažil zabít Černou vdovu, ale najednou mu docvakne, že může ovládat "the other guy" - něco, o co se snažil celý život - a bojuje po boku té správné bandy.
Ironmanův pokus o sebeobětování byl úplně trapný, protože nikoho snad ani na chvíli nenapadlo, že by nechali fešáka Downeyho zemřít. Když navíc ještě byla scéna, jak Hulk chytne padajícho Ironmana, v ukázkách.
Pravda, některé scény byly docela vtipné. Hulk byl takový komický element. Až mi přišlo, že si dělali srandu sami ze sebe. Jak vlastně byl ukončen tento lítý boj? Poloboha Lockiho "zničil" až Hulk, který ho omlátil o zem jak gumového paňáca. Samozřejmě ho nezničil, protože jsou všichni obdařeni aurou nudné nezničitelnosti.

Asi podotknete - ale o tom superhrdinové jsou, ne? Já nevím. Pořád si myslím, že supersilní superhrdinové musí být nějak zranitelní a že tohle byl film bez hloubky, napětí či vzrušení. Jo, oddychová podívaná pro oko, u které se i zasmějete.

Uniká mi něco?

Na prvním dojmu záleží

Šest hodin a pět minut ráno. Vystoupila jsem z autobusu, rozlámaná, s bolavým kolenem, které o sobě po dlouhé cestě dalo opět vědět. Okamžitě jsem se roztřásla zimou a mžourala jsem kolem sebe. Tak tohle je Frankfurt - město, které mi bude domovem příští rok. Minimálně. A první dojem? Zoufale jsem se snažila nějaký získat, ale pravda je, že jsem byla prostě jen unavená a rozlámaná.

Přítel už na mě čekal. Lidská teplo, jistota domova. Nasedli jsme do tramvaje, v ruce lístek za 2,5 euro, a přítel zahájil komentovanou prohlídku.
"Tímhle směrem je nádraží.... tady je to dobrý bistro, jak jsem říkal.... když půjdeš touhle ulicí, dostaneš se..."
Zdvořile jsem přikyvovala, ale v duchu jsem si říkala: "Srát na to, na poznávání města mám času...."

Dorazili jsme do provizorního ubytování na univerzitě. Shodila jsem ze sebe rifle a šupla do postele. Do pěti minut jsem upadla do sladké nevědomosti a nicoty spánku. Frankfurt nefrankfurt.

To byl tedy první dojem. Nebylo to tak idylické, jako to ukazují ve filmech. Dychtivá tvář přilepená na okénku dopravního prostředku, vzrušení v očích, šimrání v žaludku. Dojmy se utváří postupně, sílí, rostou a možná pak vznikne i něco, čemu se říká láska. A tak to platí i o lidech.

Další čtyři dny, které jsem v novém městě měla tu čest strávit, byly jako na horské dráze. Prvně stoupání nahoru - pomalu, krok po kroku k nejvyššímu bodu, kde nastane ten zlom a vy se šílenou rychlostí sesunete zpátky na zem.

Nový byt, čistý, krásný, moderní, plně zařízený. Nákupy, montování nábytku, budování. Ještě kytičku na stůl. Podívejte se na nás, jako dvě hrdličky, co si zařizují hnízdečko lásky.

Pak se rozbily obě židle, přestal fungovat internet, byt se začal hemžit smeťmi, prachem a zářivě bílé dlaždice najednou nesly otisky přítelovo bot.
"Musíš mi s těma botama chodit v obýváku?"
"Když dojde toaleťák, tak snad tu rolu vyhodím, ne?"
"Otevři okno" - "Mě je zima!" - "Já se potím, jak dveře od chlíva!"
Takové ty radosti, když spolu začínají dva bydlet.
Koš na prádlo se velmi rychle naplnil. Společná prádelna v budově, kde jedno praní stojí krásných 2,5 eura. A sušení zrovna tak. V bytě bez balkonu nejsou šňůry a prostor na věšák je také mizivý. Začalo se šetřit prádlem: "Si to měl na sobě dvě hodiny, to snad nechceš prát!"
Večer jsme se šli odreagovat do kina. Lístek 12 euro. Na osobu. Před kinem jsme vždy chodili na koktejl. Měli jsme štěstí, zrovna byly happy hours a koktejl vyšel jen na 5,20 (místo 7,5). Lahoda.

Bez funkčního internetu atmosféra houstla. Ze stany providera nikdo nekomunikoval, problém se ani po dvou dnech a četných telefonátech nevyřešil. V televizi běžely jen německé kanály a u knížek na státnice člověk moc dlouho nevydrží. Do toho překlady... a nikdy neustupující myšlenky, že státnice jsem za dveřmi. Nemám přečtené knihy, natož abych se začala učit. Nemám napsanou oborovou práci. Já to nezvládnu.

Když jsem v pondělí v jedenáct večer nasedala do autobusu, jen těžko jsme oba skrývali úlevu. Potřebujeme time out. Ono to všechno půjde... jenom mě nechte vydechnout.

Nové začátky jsou těžké. Brzy snad budu Mgr. a pak poprvé po asi 18 letech nebudu student. Nové město, nový byt, poprvé bydlet s přítelem... a také nový blog. Začínám znovu. Po osmi letech na bloguje. Blog už ke mě patří - za můj život už se několikrát proměnil a prošel metamorfózou, stejně tak jako já. Ale pořád jsem to já. Jen zas trochu jinak.