Přítel, jakožto US citizen, si potřeboval prodloužit pas. Přes net si domluvil schůzku na devátou, ráno jsme si přivstali a v devět hodin přišli před konzulát, spokojeni, že tam nikdo není a šli jsme hned na řadu k okýnku. Tam nám řekli, že potřebujeme DHL obálku, kterou koupíme v trafice. Dvacet minut zdržení a 10 euro pryč, ale budiž. Pokus číslo dvě.
V půl desáté už bylo před konzulátem celkem dost lidí. Nejdříve k jednomu okénku, kde dostal přítel číslo. Pak k první bezpečnostní kontrole, bez mobilu, vyndat hodinky, pásek všechno. Pak čekal frontu, než ho pustili do budovy (aby se to tam nehromadili). Po vstupu do budovy prošel ještě jednou bezpečnostní kontrolou a pak už se mohl konečně zařadit do fronty k okénku, kde vyřídí jeho žádost.
Naivně jsem si myslela, že celou záležitost vyřídíme během čtvrt hodiny, ale jenom než prošel těmi kontrolami, jsem už venku čekala 20 minut. Byla nepříjemná a vlezlá zima. Do budovy mě samozřejmě nepustili, o tom bych si nenechala ani zdát. Ale zase měli nad lavičkami venku taková ta topidla. Když jsem si stoupla do správné vzdálenosti a postavila se na špičky, zahřívalo mi to čelo a kus tváře. Zoufalé.
Čekala jsem a čekala a přitom pozorovala lidi kolem. Dost z nich tam podcenilo ceduli s přeškrtnutým telefonem. Ta totiž neznamená vypnout telefon, ale žádný telefon. Do budovy jste se nedostali s jakýmkoliv elektronickým zařízením. Ti šťastnější strčili mobil na hlídání partnerovi nebo si zaběhli do zaparkovaného auta. Ti méně šťastní, jako například paní s kočárkem a dvěma dětmi, měli smůlu. Přijela vlakem odkuďsi, samozřejmě s mobilem, a tam jí řekli, že se může otočit a jet zase domů. Bylo to zoufalé, ale v té době už jsem čekala 45 minut a nechtěla jsem se nabídnout, že jí to pohlídám a pak tam na ni kdo ví jak dlouho čekat. Vyřešilo se to tak, že manžel jiné paní, co stála za ní ve frontě, vzal do úschovy i její věci.
Deset minut na to tam přijel pán na vozíčku s doprovodem. Také měli u sebe telefon a nikoho, kdo by ho pohlídal. Hlídač, který seděl v takové separé buňce, bez váhání vzal mobil k sobě. Holt dvojí metr.
Asi bych se nad tím i pozastavila, kdybych v té chvíli nesoustředila veškerou svou mentální sílu na to nezmrznout. Po hodině čekání jsem necítila prsty na nohou a třásla jsem se jak ratlík. Ambasáda se nachází uprostřed ničeho, přítelům mobil u mě v kabelce.. jinak už bych dávno seděla i v tom největším pajzlu.
Po hodině a čtvrt konečně vyšel. Vylila jsem si nervy lehce hysterickým slovním průjmem spojeným s pofňukáním a šlo se. Přítel si koupil nové lyžáky, ode mě k Vánocům, tak aspoň to se vyřídilo. Domů jsme přišli v půl druhé. A jen tak pro zajímavost, obnovení pasu stálo i s tou obálkou sto euro.
Ale aspoň jsem po cestě domů ulovila donuty. Dva z nich jsem pak stlápala na posezení, abych si zaplácla nervy. Myslím, že to dneska radši zabalím.
V půl desáté už bylo před konzulátem celkem dost lidí. Nejdříve k jednomu okénku, kde dostal přítel číslo. Pak k první bezpečnostní kontrole, bez mobilu, vyndat hodinky, pásek všechno. Pak čekal frontu, než ho pustili do budovy (aby se to tam nehromadili). Po vstupu do budovy prošel ještě jednou bezpečnostní kontrolou a pak už se mohl konečně zařadit do fronty k okénku, kde vyřídí jeho žádost.
Naivně jsem si myslela, že celou záležitost vyřídíme během čtvrt hodiny, ale jenom než prošel těmi kontrolami, jsem už venku čekala 20 minut. Byla nepříjemná a vlezlá zima. Do budovy mě samozřejmě nepustili, o tom bych si nenechala ani zdát. Ale zase měli nad lavičkami venku taková ta topidla. Když jsem si stoupla do správné vzdálenosti a postavila se na špičky, zahřívalo mi to čelo a kus tváře. Zoufalé.
Čekala jsem a čekala a přitom pozorovala lidi kolem. Dost z nich tam podcenilo ceduli s přeškrtnutým telefonem. Ta totiž neznamená vypnout telefon, ale žádný telefon. Do budovy jste se nedostali s jakýmkoliv elektronickým zařízením. Ti šťastnější strčili mobil na hlídání partnerovi nebo si zaběhli do zaparkovaného auta. Ti méně šťastní, jako například paní s kočárkem a dvěma dětmi, měli smůlu. Přijela vlakem odkuďsi, samozřejmě s mobilem, a tam jí řekli, že se může otočit a jet zase domů. Bylo to zoufalé, ale v té době už jsem čekala 45 minut a nechtěla jsem se nabídnout, že jí to pohlídám a pak tam na ni kdo ví jak dlouho čekat. Vyřešilo se to tak, že manžel jiné paní, co stála za ní ve frontě, vzal do úschovy i její věci.
Deset minut na to tam přijel pán na vozíčku s doprovodem. Také měli u sebe telefon a nikoho, kdo by ho pohlídal. Hlídač, který seděl v takové separé buňce, bez váhání vzal mobil k sobě. Holt dvojí metr.
Asi bych se nad tím i pozastavila, kdybych v té chvíli nesoustředila veškerou svou mentální sílu na to nezmrznout. Po hodině čekání jsem necítila prsty na nohou a třásla jsem se jak ratlík. Ambasáda se nachází uprostřed ničeho, přítelům mobil u mě v kabelce.. jinak už bych dávno seděla i v tom největším pajzlu.
Po hodině a čtvrt konečně vyšel. Vylila jsem si nervy lehce hysterickým slovním průjmem spojeným s pofňukáním a šlo se. Přítel si koupil nové lyžáky, ode mě k Vánocům, tak aspoň to se vyřídilo. Domů jsme přišli v půl druhé. A jen tak pro zajímavost, obnovení pasu stálo i s tou obálkou sto euro.
Ale aspoň jsem po cestě domů ulovila donuty. Dva z nich jsem pak stlápala na posezení, abych si zaplácla nervy. Myslím, že to dneska radši zabalím.
Taky se odměňuju, abych si uklidnila nervy :-) Na to, že je US citizen, s tím dělají teda hodně velké divadlo. :-(
OdpovědětVymazat