Sněhová nadílka

Správně jsem vychytala ten jediný správný den v roce na stavění sněhuláka. První den napadlo 15 cm sněhu, ale byl ještě příliš sypký a nedržel. Druhý den počala obleva. V tu chvíli jsem nastoupila na zahradu s lopatou a jinými proprietami a dala jsem se do práce:

 

Udělala jsem fotky a pak jsem ho (resp. ji) nechala osudu. Nejdříve na ni zaútočil pes, strhl plátky mrkve (neboli obočí) a sežral je. Pak ji utrhl ruce (pod sněhem byly klacky). O zbytek se postaralo počasí. Do pár hodin už zbyla jen neforemná hrouda sněhu. 

Holt zániku neunikne nikdo. Ani sněhulák.

Valentýnská večeře ve Frankfurtu (lehce opožděně)

S přítelem slavíme šestý Valentýn, takže už máme nárok hovořit o naší "Valentýnské tradici". Nedáváme si dárky, ani kytky, ani bombónky či plyšáky, ale vyrazíme do luxusní restaurace. Do takové té Haute cuisine, kde si dáme menu o pěti chodech, láhev nechutně drahého vína a připadáme si jednou zase jako grófové. V minulých letech jsme tak byli v Noem Arch, Rialto, U Kastelána... Náš nejvyšší účet byl 1600 a to jenom proto, že si přítel dával dezert s hmyzem.

To, že letošního Valentýna trávíme v zahraničí, tedy na naši tradici nemá vliv, říkali jsme si. Ano, bude to dražší, ale s tím musíme počítat. V duchu jsme si stanovili limit 100 euro za dvě tříchodová menu s vínem. Při konfrontaci s realitou naše představa ovšem značně utrpěla.

Nejdřív nás naivně napadla restaurace v Main Tower, mrakodrap s vyhlídkou a restaurací. Zde Valentýnské menu stálo 150 euro na osobu (abych jim nekřivdila, měli i nevalentýnské menu pouze za 70 euro na osobu).

Projížděli jsem různé seznamy nejlepších restaurací ve Frankfurtu. Ve většině z nich vítězila restaurace s názvem Lohninger. Už se mi začaly sbíhat sliny, ale stačil jediný pohled do jídelního lístku, a ústa mi zase rychle vyschla. Meníčko 88 euro, hlavní jídlo pod 30 euro nejde.

Takhle to pokračovalo dál, ve všech vyhlášených luxusních restaurací by se za 100 euro jeden člověk ani nenajedl, natož napil. Naděje vysvitla, když jsme narazili na restauraci Medici. Italská, vypadá luxusně, 3chodové menu za 40 euro, 6 chodové za 64 euro. No ovšem, 14 dní předem už nebylo možné udělat rezervaci.

Nakonec nás spasila Restaurace Brighella, která sice byla spíše na kraji města, ale dali jsme 4 chodové luxusní valentýnské menu, (krevety, gnocci, telecí a dezert, láhev vína a aperitiv) a nechali tam pouze 130 euro. Takže konec dobrý, všechno dobré, tradice byla zachována, užili jsme si skvělé jídlo a snaživý servis.

A příští rok hledáme restauraci ve Vídni.

Kdybych žila 200 let...

Zrovna jsem se dívala na díl Good Mythical Morning od dvojice Rhett and Link, ve kterém mluvili o tom, co by dělali, kdyby se dožili 200 let (Zkouknout můžete zde). Napadlo mě - a co bych dělala já. Asi bych svých posledních 20 let nestrávila závoděním s monster trucks, ale viděla bych spíš takhle (s předpokladem, že bych byla těch dvě stě let fyzicky a mentálně zdatná, samozřejmě):

Nechala bych překládání a dala bych se na dráhu profesionální běžkyně. Najmula bych si toho nejlepšího trenéra, lékaře, fyzioterapeuta... Je víc než jasné, že bych se nikdy nedostala na tu absolutní špičku, ale oběhla bych všechny velké maratony, možná nějaký ultramaraton.

V padesáti letech bych běhání přesunula do vedlejší koleje a šla bych studovat dvouobor - výživa a sportovní lékařství. Do 70 letech bych provozovala vlastní nutriční poradnu a ošetřovala sportovce, zatímco bych se neustále v tomto oboru vzdělávala.

V 70 letech bych se vydala na misi zbavit svět obezity. Založila bych centra po celém světě (hlavně teda v civilizovaném světe s 40 % obézních lidí). Vzdělávala bych děti, rodiče, puberťáky. V průběhu 30-40 let bych s pomocí své nyní již několika tisíci hlavé skupiny změnila stravování ve větší části světa a snížila obezitu v civilizovaném světe pod 10 %.

V 110 letech bych se začala věnovat zachraňovaní opuštěných psů. Vytvořila bych síť podobných nadšenců a spolu bychom zachraňovali opuštěné psy a vzdělávali lidi, aby adoptovali z útulků. Osobně bych zařídila divizi, která by se zabývala potíráním množíren (místa, kde množí psy pro peníze za naprosto nelidských podmínek).

Ve 150 bych se usadila, našla si muže, porodila (adopotovala) spoustu dětí. Napsala bych několik knih o svých úžasných osudech. Věnovala bych se dětem a vnoučatům. Znovu bych začala hrát na klavír a také na harfu. Na youtube (nebo na podobné síti, cokoliv bude za 125 let) bych si udělala kanál a stala bych známou po celém internetu.

Ve dvě stě letech bych umřela poklidně při sledování svého oblíbeného pořadu na youtube.

Tohle by stačilo alespoň na tři životy. Člověk má bohužel jenom jeden, a ne příliš dlouhý. Za týden mi bude čtvrtstoletí, měla bych plánovat, co vměstnat do těch zbývajích 50-60 let.

A co vy, co byste dělali, kdybyste měli žít 200 let? Předávám štafetu dál.

Šla jsem do sebe

Myslím běžecky. Jak jsem tu psala posledně, člověk musí vytrvat, i přes všechny ty komplikace. V lednu jsem se pustila do běhání s vervou, měla jsem jen týdenní výpadek, kdy jsem byla v Třebíči a trávila celé odpoledne chozením po poli se psem.

Za leden jsem uběhla 105 km, kondička se zlepšila a cítila jsem se dobře. Pak jsme ale odjeli na Kanáry. Naivně jsem si sbalila tenisky - samozřejmě jsem nevyběhla (byly tam hrozné kopce všude).

Po návratu to bylo jako na kolotoči. První noc po návratu jsem dostala horečku. Dva dny jsem odpočívala a pak jsem vyrazila. Dřelo to, ale říkala jsem si, že musím vytrvat. Po pár dnech běhu jsem se jednou vzbudila a nebylo mi moc dobře. Jako správný nezodpovědný běžec jsem své tělo ignorovala a vyrazila na dlouhý běh. Po hodině a půl a 12 km jsem se doplazila domů, sotva jsem se zvládla osprchovat a pak rovnou do postele.

Týden jsem ležela, zvracela a kadila a pak, při první známce úlevy, jsem vyrazila znovu. Po prvním běhu mě začalo bolet v krku a ztratila jsem hlas. Koupila jsem si cucací bonbony a med a běhám dál a naštěstí se cítím čím dál lépe.

Za únor jsem zatím uběhla 55 km. To máme celkem 160 km za rok 2013.

Včera jsem si vybrala předčasně dárek k narozeninám od přítele:

Gore, Mythos So Lady, bunda:

Mám úplně neuvěřitelnou radost. Dneska jsem ji hned vzala na první běh, uběhla jsem 10 km a ani jsem se neunavila. Dívala jsem se do všech výloh, které jsem míjela, a pohled na mě mi vlíval do noh novou sílu.

Koupili jsme ji v místním Laufshopu ve Frankfurtu za 150 euro (zlevněná z 199 euro). Dívala jsem se na ceny v obchodě v Brně, kde jsem vždy nakupovala, a tuto bundu mají za 5200 Kč. A ještě ani nemají růžovou barvu.

Jako součást přípravy na půlmaraton jsem se také rozhodla shodil alespoň tři kila. Postup je jednoduchý, omezit sladké, jíst pravidelně a menší porce. Nakoupila jsem spoustu zeleniny a večer pokusuju celer nebo mrkev. Začala jsem vážit jídla, co si objednáváme jako dovážku, a byla jsem v šoku těmi porcemi - jak pro dva pořádné chlapy. Takže si jídlo odvažuju a zbytek schovávám na večer nebo druhý den. Za 14 dní mám 1,5 dole (teď mám 51,5 kila) a ještě jsem ušetřila.

A za všechnu tu snahu a dřinu se také musím občas odměnit:

Bohatí němečtí důchodci a my.

Když už bydlíme v tom Frankfurtu, ve městě s jedním z největších letišť, rozhodli jsme se, že si uděláme krátkou dovolenou na Kanárech. Bylo těžké najít termín, ve kterém nebylo pondělí (to přítel učí), kde je volná letenka a není to šíleně předražené. Nakonec to vyhrál ostrov Tenerife, 3 noci, 4* hotel s polopenzí, kolem 9k na osobu.

Bylo to náročné. V den odletu jsem vstávala ve tři ráno, v půl čtvrté nás vyzvedl taxík, z hlavního nádraží nás S-bahn dovezl na letiště a v šest ráno jsme letěli. (Mimochodem, Frankfurtské letiště je dle očekávání monstrózní).

Na hotel jsme se dostali asi ve tři odpoledne. Prošli jsme město Puerto de La Cruz, trochu odpočali, pocourali se po černé sopečné pláži a šli brzo spát.

Druhý den jsme si pronajali auto. Hrdinsky jsem někdy před dovolenou plácla, že bych to mohla odřídit a pak už mi hrdost nedala vycouvat. Jenže realita se vůbec nekryla s mými naivní představami v okamžiku, kdy jsem tuto nabídku vypustila. Město praskalo ve švech a neúspěšně se snažilo pojmout to množství aut, všude samé úzké uličky, žádné parkování. Zažila jsem pár nervově opravdu vypjatých okamžiků, kdy jsem měla chuť auto odstavit uprostřed ulice a utéct co nejdál...Ale jak jsme se vymotali z města, už to šlo. Byli jsme se podívat lanovkou k hoře Teide, která má cca 3600 m, naprosto nádherná krajina:

Pak jsme zajeli do La Laguna pokochat se kanárskou architekturou a kulturou a jeli jsme domů. Celkem mě vytroubili asi 4x, hlavně ve městě a jednou jsem zazmatkovala na dálnici. Ale zvládla jsem to:

Druhý den jsem navštívili must-see Loro parque se spoustou papoušků, kosatek, lachtanů, tučňáků... no vzhledem k tomu, že jsem byla 2x v Sea Worldu (San Diego a Orlando), už mě nic nepřekvapilo. Snad jen volná voliéra s papoušky, ta byla super.

No a další den už se jelo. V půl deváté jsme nastoupili do transferu a ve Frankfurtu na bytě jsme byli asi v devět večer.

Jinak jsem si připadala jak v Německu. Zájezd pořádala německá cestovka, hotel byl víc německý než španělský a všude, opravdu naprosto všude, němečtí důchodci. Štíhlí, tlustí, hrbatí, svižní, pomalí, ale všichni vyšvihlí a obložení šperkama. První den na večeři mi bylo trapně, že jsem vyrazila jen tak ve sportovním, zatímco hotelová restaurace i její hosti a obsluha všichni nóbl.. a to jídlo! luxus!

Všichni místní spouštěli automaticky německy, televize byla v němčině, nápisy v němčině.. no docela jsem se procvičila:)

Počasí jsme chytli úplně ideální. 23 stupňů ve stínu, na sluníčku ke 30, váleli jsme se i na pláži, i když voda byla ledová, tam jsem se jen tak namočila. Ale vyhřívání v odpoledním sluníčku na balkóně v 11 patře mělo něco do sebe.

No jak říkám, bylo to šíleně náročné. Dva dny jsme cestovali a dva dny tam byli. Já z toho chytla horečky po příjezdu a přítel střevní a žaludeční virózu, takže teď oba ležíme. Ale tak zažili jsme to!