Jak jsem přežila operací očí

Brýle nosím (tedy nosila) asi od třinácti let a nápad nechat si oči spravit laserem ve mně zrál dlouhá léta. Myslím, že jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Neovize dává doživotní záruku (což je naprosto geniální marketingový tah - korekci dioptrií po porodu potřebuje asi 20 % pacientek, takže se jim to finančně vyplatí a už tu není takové to, ještě počkám, ale naopak - odoperuji si to hned a užiju x let navíc bez brýlí).

Ať už to bylo jakkoliv, prostě jsem se rozhodla. V únoru jsem byla na vstupní prohlídce, kdy jsem na klinice strávila přes 4 hodiny a prošla jsem snad úplně všemi možnými měřeními. Podruhé už jsem přijela rovnou na operaci. Objednaná jsem byla na půl osmou, takže jsme s chudákem tátou, který mě vezl, vyjížděli ve čtvrt na sedm.

Udělali ještě jedno rychlé měření a v osm deset už jsem procházela dveřmi s nápisem Operační sál - nevstupovat! Za nimi byla další čekárna, vybavená pohodlnými křesli, kobercem, velice příjemná, temná  místnost v hnědošedých odstínech. Dostala jsem prášek (lehký oblbovák, který jsem ani necítila). Na stole byl konvice s čajem s hrníčky. Seděla jsem asi patnáct minut, během kterých mi přišla sestřička asi třikrát nakapat do očí.

Pak už jsem zula boty, nazula jsem gumové crocs, dostala jsem přes oblečení sterilní obleček, čepičku a šla jsem "pod nůž". Před tím mi paní doktorka rychle vysvětlila jak to bude probíhat (což jsem měla jako vzorná studentka nastudované z netu:).

Na sálu to pak šlo ráz na ráz. Když se mi první laser "přicucl" na oko, byl to trochu šok, protože to byl docela tlak, lehce nepříjemný, ale zbytek už byl pohoda. Viděla jsem jak mi paní doktorka jezdí čímsi přes oko a tak, ale vůbec nic jsem necítila. Pak byl druhý laser, viděla jsem spoustu světýlek s bílým kruhem světel,  kde jsem se měla dívat na spodní okraj kruhu (to bylo trochu složité na soustředění).

Za 15 minut bylo po všem. Vrátila jsem se do čekárny, kde jsem 30 minut seděla se zavřenýma očima a odpočívala. Pak mě odvedli k panu doktorovi, který oči zkontrolovat, dal mi "dárkovou tašku" s antibiotickými kapkami, umělými slzami, práškem na spaní, rozpustným práškem na bolest, fotkou a vytištěnými informaci na následujících 24 hodin a mohla jsem jet.

Hned v tom okamžiku jsem viděla docela ostře, jen trochu zamlženě, pod vodou. Doma jsem šla spát, vstala jsem v sedm večer a levé oko bylo v pohodě, ale pravé škrábalo a mnohem  hůř jsem přes něj viděla.

Druhý den ráno, opět na osmou, jsem jela na kontrolu (tentokrát už vlakem). Pan doktor konstatoval, že na pravém oku mám "otisk", ať už to znamená cokoliv, který se bude ještě tak dva dny hojit. Koupila jsem si Recugel, který si spolu s antibiotickými kapkami a slzami kapu každé tři hodiny. Další kontrolu mám za týden.

Dnes je to tři dny od operace. Pravé oko se o 90% zlepšilo, vidím na něj stejně dobře, ale trochu víc škrábe a je suché. V podstatě momentálně vidím naprosto bez problému. Přečtu úplně všechno, ale není to jako když jsem kdysi dostala brýle, které byly moc silné a já viděla až moc ostře - tak, že jsem přečetla ten poslední řádek na tabulce písmen u očního. To se mi tenkrát taky hrozně motala hlava a nebylo to vůbec dobré. Teď vidím všechno, ale nemotá se mi z toho hlava. Nicméně se mi dioptrie budou ještě teprv ustálovat, teď jsem tak na 90 % vidění (ale písmena ve wordu mám menší, než před operací).

Co se týče pohodlí, mám pocit suchých očí, hlavně třeba ráno, nebo když je venku větrno, nebo když několik hodin koukám do počítače a nenakapu si, ale zlepšuje se to. Nesmím si mnout oči, dávám si bacha na úrazy (venku jen se slunečními brýlemi), nesmím do bazénu, rybníku či moře (kvůli infekci) a nesmím se malovat (dokud nedoberu antibiotika). Jinak mě to nijak neomezuje - pracuju, překládám, koukám na televizi, čtu si...

Pomalu se zbavuju zažitých reflexů - šahám si na nos ve snaze si posunout brýle, po probuzení šátrám na nočním stolku po brýlích a podobně. Začíná pro mě nový, pohodlnější život!

Jak jsem překonala sama sebe - Pražský půlmaraton

Tři měsíce poctivé přípravy, tři stovky naběhaných kilometrů - během dlouhých běhů jsem si nesčetněkrát představovala ten slastný pocit, když dobíhám do cíle s tím, že jsem překonala svůj osobní rekord a zároveň jsem měla i obavy, že to nedokážu.

V pátek večer jsem byla nervózní jak pes, podrážděná, bylo mi do pláče. V noci jsem se moc nevyspala, venku kolem nuly, poprchávalo, to mi také nepřidalo. Pak jsme dorazili k Staroměstskou a začal ten pravý blázinec. Přece jenom 12,5 tisíce lidí, to už jiný kalibr. Stáli jsme deset minut frontu na eskalátor z metra!

Pak jsem musela čekat na bratra, který měl moje startovací číslo, a který se po zasekání v metru dostavil až ve čtvrt na dvanáct (start byl ve 12:00). Tak jsem se šla "rychle" převlíknout, dát batoh do úschovny a na záchod - to mi trvalo 35 minut - protože všude bylo tolik lidí! Technické zázemí bylo sice obří a celé bylo lemováno toitoikami, ale už jenom projít v tom davu někam trvalo pořádnou dobu!

Takže po převléknutí jsme se museli jít hned řadit na start (procpat se přes dav k našemu koridoru taky trvalo 10 minut). Nebyl tedy žádný čas na rozklusání a protažení, tak jsem to nějak odflákla a pak už se etapovitě startovalo. Když jsem probíhala startem, bylo na hodinách již skoro 11 minut.

Ze začátku se běželo pomalu - zasekaná v davu jsem běžela skoro 7 min/km. Tak to jsem si řekla, že teda ne. Začala jsem se vymotávat a po dvou km jsem se konečně dostala mezi rychlejší dav. Nasadila jsem tempo 6 minut na km a držela ho.

Loňský čas jsem měla 2:23. Napsala jsem si tedy checkpointy pro čas 2:20 - 33, 1:06, 1:39 a 2:12 na 5, 10, 15 a 20 km. První checkpoint - minuta náskok. Na deseti km už jsem měla 4 minuty náskok. To mi vlilo obrovskou sílu do noh a naplnilo mě odhodláním. Čtyřminutový náskok jsem měla i na 15 km. Ve 20 km už jsem se na hodinky nedívala, plně jsem se soustředila na finiš.

Poslední kilometr jsem běžela pod šest minut. 400 metrů, 100 metrů.. hlásaly cedule. Srdce mi bušilo nadšením. Bránou jsem proběhla v čistém čase 2:15:23. To je 8 (osm!) minut zlepšení. Byla jsem nadšená a spokojená sama se sebou. Zbytek dne jsem se vznášela na obláčku endorfinů a adrenalinu.

Dneska jsem unavená, bolí mě kolena, mám puchýř a lýtka mám ztuhlá. Ale rozhodně se to nedá srovnat s tím, jak jsem byla odrovnaná loni.

Dokázala jsem to.
Tady dobíhám do cíle (ta ve fialové bundě):

Převlečená, zničená a spokojená:

Zítra je den D!

Tři měsíce jsem intenzivně běhala. Bylo špatné počasí, mrzlo, sníh, mokro, vítr, týden jsem marodila, ale přesto jsem běhala. Vím, že jsem se zlepšila, co se týče délky běhů - však za 3 měsíce mám víc než půlku toho, co za celý rok 2012.

Chci, aby bylo vidět, že to někam vede. Že neběhám do úmoru jen proto, abych se pak zhoršila. K čemu by to pak všechno bylo?

Držte mi palce. Jsem nervózní a v poražencké náladě, počasí na hovno, to zas bude utrpení. Pak poreferuju!

Velikonoční zpověď

Velikonoce ve Frankfurtu se odehrávaly ve znamení absolutního útlumu. V pátek je zde svátek, v sobotu máte možnost nakoupit mléko do kafe a jiné nezbytnosti, ale v neděli a pondělí je všude zavřeno. Supermarkety, nákupní centra, většina fast foodů, divadla nehrají... Vůbec to bylo velice nevelikonoční. Chyběly mi všude vystavěné pomlázky. Místo toho se někde v koutě v obchoďáku krčí pár čokoládových vajíček a zajíců naházených v krabicích. V bio obchodě neměli ani jedno jediný čokoládový vajíčko (či jiný velikonoční artefakt).

V pondělí nikdo nechodí, nikde se nemotají opilí puberťáci ovázaní mašlemi. Všude ticho a klid. Až pokojný, řekla bych. Vyrazili jsme si v tento sváteční den do zoo. Procházeli jsme prázdnými ulicemi, jeli prázdným metrem, i klece v  zoo byly převážně prázdné. Venku mrzlo, kdo by také vylézal ze svého brlohu?

Nejvíc jsme si tak užili vnitřní pavilóny, například hmyzu a plazů:

 (maskovaní hmyzáci vypadající jako list, brrr)

Nejimpozantnější  zvíře, u kterého stálo za to se vyfotit, byl velbloud. Tady ho máte:

Zoo jsme opouštěli ve dvanáct a fronta rodin s kočárky před kasami už byla asi kilometrová. Dobře jsme to vychytali.

Jinak jsem hodně přemýšlela a hodně jsem se utápěla v depresích a jediné pozitivní, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem přítelovi řekla své tajemství. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, ani našim, nikomu. Není to nic, co jsem udělala, ale něco, s čím jsem narodila a co jsem v sobě nosila potají 25 let. A teď jsem mu to řekla. A víte co? Nebyl naštvaný nebo v šoku, či rozhořčený. Nic se nezměnilo, jenom se mi lépe dýchá. Už v tom nejsem sama. Byl to pro mě určitě velký krok. Něco jako, budeme spolu zbytek našeho života, budovat bydlení, vychovávat děti, stárnout spolu.. tak bys to měl vědět.

Dneska odjíždím do Čech. Na půlmaraton a operaci. Těším se na změnu prostředí, myslím, že ji potřebuju jako sůl. 

Tak hezký duben!