Velikonoční zpověď

Velikonoce ve Frankfurtu se odehrávaly ve znamení absolutního útlumu. V pátek je zde svátek, v sobotu máte možnost nakoupit mléko do kafe a jiné nezbytnosti, ale v neděli a pondělí je všude zavřeno. Supermarkety, nákupní centra, většina fast foodů, divadla nehrají... Vůbec to bylo velice nevelikonoční. Chyběly mi všude vystavěné pomlázky. Místo toho se někde v koutě v obchoďáku krčí pár čokoládových vajíček a zajíců naházených v krabicích. V bio obchodě neměli ani jedno jediný čokoládový vajíčko (či jiný velikonoční artefakt).

V pondělí nikdo nechodí, nikde se nemotají opilí puberťáci ovázaní mašlemi. Všude ticho a klid. Až pokojný, řekla bych. Vyrazili jsme si v tento sváteční den do zoo. Procházeli jsme prázdnými ulicemi, jeli prázdným metrem, i klece v  zoo byly převážně prázdné. Venku mrzlo, kdo by také vylézal ze svého brlohu?

Nejvíc jsme si tak užili vnitřní pavilóny, například hmyzu a plazů:

 (maskovaní hmyzáci vypadající jako list, brrr)

Nejimpozantnější  zvíře, u kterého stálo za to se vyfotit, byl velbloud. Tady ho máte:

Zoo jsme opouštěli ve dvanáct a fronta rodin s kočárky před kasami už byla asi kilometrová. Dobře jsme to vychytali.

Jinak jsem hodně přemýšlela a hodně jsem se utápěla v depresích a jediné pozitivní, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem přítelovi řekla své tajemství. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, ani našim, nikomu. Není to nic, co jsem udělala, ale něco, s čím jsem narodila a co jsem v sobě nosila potají 25 let. A teď jsem mu to řekla. A víte co? Nebyl naštvaný nebo v šoku, či rozhořčený. Nic se nezměnilo, jenom se mi lépe dýchá. Už v tom nejsem sama. Byl to pro mě určitě velký krok. Něco jako, budeme spolu zbytek našeho života, budovat bydlení, vychovávat děti, stárnout spolu.. tak bys to měl vědět.

Dneska odjíždím do Čech. Na půlmaraton a operaci. Těším se na změnu prostředí, myslím, že ji potřebuju jako sůl. 

Tak hezký duben!