Moje cesta do Frankfurtu

Kolikrát už jsem jela? Asi bych to nespočítala, každopádně už se z toho stala taková rutina. Z Třebíče je to přímou cestou podle googlu 667 km. Ode dveří ke dveřím mi cesta trvá 13,5 hodiny. Nic moc, že? Ale zase je to přes noc, takže nepřijdu o pracovní čas.

Z domova v Třebiči vyjíždím přesně v 17:00 a v 17:20 chytnu vlak do Brna. Všude samí studentíci a já jen nostalgicky vzpomínám na doby minulé, když platím 91 korun za plné jízdné. V Brně jsem v 18:37 a autobus Student Agency odjíždí v osm.

[Taková vsuvka - přijde vám pomatený jet z Třebíče do Brna a pak do Prahy? Tak vězte, že bus z Třebu do Prahy odjíždí kolem páté a musela bych v Praze přes tři hodiny čekat. Takhle se radši podívám na film v busu SA a nemám tam takovou mezeru.]

Každopádně, jelikož jsem obložená kufrem, notebookem a kabelkou, došoupu se k mekáči, kde si dám svého tradičního cestovatelského wrapa. Pak si posedím, koukám po lidech, po tom, co jí a jaké mají tučné zadky (jsem hrozný pokrytec - ale uvědomuju si, takže vlastně nejsem:).

Před třičtvrtě na osm už jsem na Grandu v Brně a čekám na bus. Teď s těmi sněhovými potížemi to bylo komplikované. Busy z Košic i Budapešti, s kterými jsem měla jet, měly obrovské zpoždění, ale naštěstí mě šoupli na spoj do Vídně, takže pohoda. Jelikož na této lince jezdí Fun and Relax, cesta mi uteče při nějakém filmíku (skoro už jsem vykoukala všechny jejich filmy v nabídce, doufám, že to brzo obmění).

V 22:30 jsem v Praze na Florenci. Skočím si na záchod (projít tím turniketem se všemi zavazadly je vždycky nervák). Pak už se nalodím na bus do Frankfurtu (s konečnou zastávkou v Amsterdamu), který odjíždí v 23:00.

Mám už to vychytaný - vždy si objednám místo do uličky. V buse udělám jisté přípravy - sundat boty, nasadit teplé ponožky, do síťky dám pouzdro na brýle, namažu rty, vezmu pilulku, naposledy si cucnu vody, pak už kabelka i noťas putují nad hlavu, sklopím si o 5 cm sedátko (což je občas snášeno s nelibostí, ale já to sklopím jen opravdu o kousíček, zatímco jiní to dají až dolů a pak vznikají hádky - to je kapitola sama o sobě aneb Noční cestování a sklopená sedadla), zavřít oči a spát.

Pár minut po šesté ráno jsme ve Frankfurtu. Tma, zima, rozespalost - moje oblíbená část cestování. Popadnu kufr a běžím na tramvaj. Dost často se stane, že mi 16ka zavře dveře před nosem a já pak čekám dalších 10 - 15 minut na další. No pak už 14 minut jízdy, ze zastávky 5 minut chůze, vynést zavazadla dvě patra, a jsem doma (6:30 - 6:45). Věci nechám ležet jak jsou, hodím na sebe pyžamo a šup do postýlky, aspoň na dvě hoďky ještě.

Sounds like fun, right? Nazpátek je to podobné, akorát z Frankfurtu odjíždím v 23:00, v 6:30 jsem v Praze, 9:30 v Brně, 11:15 (nejdřív) v Třebíči.

A celá tahle sranda stojí 2240 (zpáteční jízdenka).

Running Doc's Guide

Na trhu je určitě nepřeberné množství knížek pro běžce, jejichž smyslem je nacpat vám hlavu motivací a zopakovat tisíckrát omletá moudra a pravdy. Proto jsem byla tak ráda, že kniha, kterou jsem dostala na Vánoce od přítele, mezi ně nepatři.

Stručně bych ji charakterizovala jako čtivá a poučná (ano, je psaná anglicky, ale je to poměrně hovorový styl bez zbytečných složitostí - až na část obsahující přehled úrazů). Napsal ji sportovní lékař, který se specializuje na běžce a je medical director nejznámější série maratonů v Americe.

Autor se v této knize dotýká mnoha problémů, protahování, stravy, fyziologie běžce, botám, historii maratonu, prezentuje výsledky nejnovějších studií (například nejnovější a nerozsáhlejší studie, která zkoumala vliv pohybu na artritidu, zjistila, že neexistuje žádný takový vliv:

"No association was shown between the level of physical activity during middle age and the occurrence of knee osteoarthritis in elederly person")

Prvních 115 stran se tedy věnuje takovým všeobecnějším problémům (běhání a srdce, imunita, chřipka, píchání v boku...). Další část, nazvaná Injury manual, probírá jednotlivé části těla, od kotníku, přes lýtka, kolena, kyčle, zadek, záda... popisuje nejčastější problémy, jejich důvody, diagnózu a léčení (úrazy a vleklé bolesti se mi zatím naštěstí vyhnuly, takže tato sekce je opravdu spíš referenční, kam nahlédnete, když vás začne něco bolet).

Zkrátka a dobře, byla jsem velice spokojená s tímto čtením. A taky trochu vyděšená tím, co všechno se může pokazit, když máte třeba špatný nášlap a nevíte o tom a hrotíte desítky kilometrů týdně. Ale přesto všechno mi Running Doc nalil sílu do žil a přesvědčil mě, že běhání život zkvalitňuje, posiluje zdraví i tělo (pokud neběháte zrovna ultramaratony nebo čtyři maratony za rok).

Když člověk neví, kde mu hlava stojí

Vyrazili jsme na večerní návštěvu Palmengarten - Winterlichts.. Nicméně, sotva jsme dorazili před bránu, začalo vydatně pršet, tak jsem se otočili a šli zpět - takže příště.

Po cestě že si skočíme pro večeři. Zašli jsme do subwaye, kde si přítel dal wrap. Vytáhla jsem peněženku se společnými penězi, vyhrabala nějaké drobné a peněženku jsem nezaklízela zpátky do kabelky, nechala jsem ji v ruce, že si ještě po cestě koupím pečivo.

Zašli jsme do bioshopu, jen tak na skok, bez košíku, kde jsem si vybrala housku. Po cestě z obchodu jsme se zarazili u ovoce.

Vezmu pár banánů, a taky oříšky, a jedno avokádo.. plné ruce věcí, nákup nastrkaný v podpaží, předávali jsme si pytlíky mezi sebou sem a zpět... No konečně jsme se probojovali k pokladně ...

.. a já nemám peněženku.

Zkrátka a dobře, je po peněžence. Kde jí je konec už nikdo nezjistí. Naposledy byla spatřena v ruce, když jsme vycházeli ze subwaye. Dorazila do bioshopu nebo se vytrousila po cestě? Sebral jí někdo z odloženého pultíku u pečiva, nebo skončil její osud při čachrování s pytlíky s ovocem?

Byla to šmejdská peněženka za dvě eura, bez jediného dokladu, a bylo v ní tak 20 - 30 euro. No tak jsem si to samozřejmě obrečela a život jde dál.

Mám toho moc, snažím se ráno vstávat dřív (a moc se mi to nedaří), snídani dám jen tak hala bala a jdu běhat v naději, že to stihnu dřív, než se proberou v agenturách a začnou mě shánět. Většinou to nestihnu a pak řeším věci v parku, udýchaná, pot po mě stéká a studí... Měla bych vstát dřív, ale když v té posteli je tak příjemně.

Poté sprcha a pak ta samá ubíjející práce. Mám překlad, který dělám už od Vánoc, asi 110 stran, taková nuda a tak pomalu to ubývá. A každý den, když se vzbudím, vím že mě čeká ten samý, nikdy nekončící text. Uf, zaplať pánbů za krátké zakázky. Většinou končím s prací v osm večer a mám dost.

Holt co stalo se, nemůže se odestát. A s tímto moudrem vás opouštím, asi půjdu spát - běžci mají spát až 10 hodin denně;-)

Ohlédnutí za běžeckým rokem 2012

Někdy je hůř a někdy líp. Důležité je, nenechat se těmi horšími obdobími odradit a být schopný vždy znovu nazout tenisky a odtrpět tu ztrátu kondice.

Ale nejdřív pár čísel:
Za rok 2012 mi hodinky Garmin naměřily 544 uběhnutých km. Stanovila jsem si i odměnu, když uběhnu 600 ale zasekla jsem se.
Běháním jsem loni strávila 63 hodin a spálila u toho přes 28 tisíc kalorií.

Můj běžecký rok začal 6. března, kdy se konal první trénink. Byla jsem se předtím jednou rozklusat, aby se neřeklo. Stejně jsem se nemohla připravit na ten masakr. Byla nula stupňů a tak jsem se zničila, že jsem dvakrát skoro hodila šavli. A přesto jsem odcházela s naprostou euforií.

Od března do června byl tedy můj vrchol. Běhala jsem 5x týdně (z toho jednou tréninky), forma šla nahoru a já viděla ty pokroky každým týdnem. Na posledním tréninku jsme zažili vlnu horka. V té zničující výhni jsem uběhla svých nejrychlejších 5 km (28:00). Ani jsem pořádně nevydechla a už ale přišlo loučení. Sbohem brněnská skupino, už se asi nesetkáme.

První trénink:

Poslední trénink (jediný, co se mi honilo hlavou, bylo nevzdat to):

Celé tohle produktivní období bylo završeno mým dosud životním výkonem, půlmaratonem v čase 2:23:

(foceno hned po doběhnutí - klouby mě bolely tak, že jsem nemohla pokrčit kolena, pak ještě týden jsem skoro nechodila, a přesto na ten okamžik vzpomínám vždy se zasněným úsměvem):

Pak to šlo z kopce. S nadšením i počtem uběhnutých kilometrů. Kondice stagnovala, až nakonec upadla a já přestala běhat. Přestěhovali jsme se do Frankfurtu a se vším tím zařizováním jsem se nedonutila vyběhnout víckrát jak párkrát do týdne. Přijela jsem sice plná nadšení a odhodlání najít se ve Frankfurtu běžeckou skupinu... sice jsem našla, ale už jsem se jim nikdy nezvala.

Prvně bylo moc horko. Pak jsme byli na dovolené ve Slovinsku a poté na Korzice. To už jsem asi měsíc neběhala a za tři týdny jsem měla státnice z češtiny, tak jsem se věnovala pouze učení. Za celý srpen jsem běžela jednou.

Novou mízu jsem chytla až 18. září s vidinou blížícího se závodu Vokolo Priglu. Za ten necelý měsíc, kdy jsem běhala 3-4 týdně, jsem naběhala 90km. Pak přišel Prígl a zhoršení o 4 minuty oproti loňskému času: 

(byla jsem zklamaná, ale bylo tak krásné počasí, viděla jsem po dlouhé době bratra, i naši se šťěňátkem přijeli, tak jsem se usmívala).

Pak ovšem přišlo spoustu překladů a nedostatek motivaci způsobil, že jsem v říjnu a listopadu uběhla jen 69 km. Pak přišla taky zima, sníh. Výmluvy typu nemám co na sebe a no co, stejně už nemám kondičku. 

Jak ale říkám, důležité je se vždy znovu sebrat, najít tu sílu překročit bludný kruh nicnedělání. Dnes jsem uběhla svých prvních 5 km v novém roce. Čas úplně na hovno, plíce mě bolely, stejně tak nohy. Ale setrvám a v dubnu mě čeká další půlmaraton v Praze. Je dost pravděpodobné, že budu mít horší čas, ale to nevadí. Důležité je vydržet.