Neexistuje lepší pocit uspokojení,

než po pořádně odmakaném tréninku.

Kolikrát se mi na trénink ani nechce, učení nad hlavu, překlady, venku je hnusně nebo moc horko. Ale pak ta vidina radosti sama ze sebe mě vždycky vykope z bytu. 

Půl hodiny se na trénink dopravuji, zpocená ještě než dorazím do šaten. Pak čtvrt hodiny klábosíme s "holkama" (většina z nich matky od rodiny). To už nás ale trenér vyžene na okruh na rozvičku. 

Naše rozcvička většinou spočívá v 3km rozklusání a 15m protažení, po kterém následuje všemi milovaná abeceda - předkopávání, zakopávání, rovinky, schody. Včera jsme přidali ještě posilování břicha

Nutno říct, že první tři tréninky jsem se v tomto okamžiku byla ve stavu vyvěsit bílou vlajku a jít domů. Představa, že to hlavní je teprve před námi, byla nepředstavitelná. Dneska už se cítím jistější v kramflecích. Vím, že budu supět, že to bude bolet, bude mi blbě, ale že to nakonec vždycky uběhnu, a o to spokojenější pak budu. 

Tento týden byl můj 12. trénink. Za tu dobu jsem toho zvládli - kombinace 1 a 2km úseky, 5km v kuse, kopce, 200m, sprinty... 

Včera jsme běhali čtyřstovky, tzn. jedno kolo (400 m) rychlým tempem (75% výkonnosti a výš), jedno kolo vyklusat pomalu. A takhle 8 rychlých, 8 pomalých. Do toho nemilosrdně prahlo slunko a teploměr i v půl osmé večer ukazoval 26 stupňů. 

Ale zvládla jsem to a "zabojovala jsem", řekl mi trenér. Pak už jen vyzout boty a zpocené ponožky a jít se vyklusat na chladivou zelenou trávu.

Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem si běh tak zamilovala, a došla jsem k závěru, že je to ten pocit spokojenosti, když překonám sama sebe. Že jsem poprvé našla aktivní koníček, u kterého mě netíží pocit, že nejsem dobrá a jaký to pak má smysl. Těší mě pohyb samotný a osobní růst. A taky lidi kolem. Tady je část té naší bandy.

Přesuperhrdinováno

Filmy jsou náš velký společný koníček s přítelem, rádi chodíme do kina (a nepřestaneme, ani když lístek stojí 12 euro) nebo večer odreagujeme u filmu.
Někdy je trochu problém se dohodnout, na co půjdeme. Já nemám ráda příliš akční filmy, horrory a třpytící se upíry. Ale většinou prohraju....
Filmy o superhrdinech mě nikdy moc nelákaly. Až poslední dobou se z nich stal obrovský komerční hit a protrhl se s nimi pytel. Když nepočítám Spidermana, Hulka a Watchmeny (dá-li se počítat?), můj první film o superhrdinech byl X-Men: First class, na který jsem šla více méně z donucení.

Překvapivě to byl velice dobrý film, s napětím, příběhem, skvělými efekty, přitom to nebylo přeplácané... A navíc Magneto - můj nový nejoblíbenější superhrdina, toho nic nepřekoná.
Ovlivnilo mě to tak, že jsem doma ve volných chvílích začala projíždět další filmy z tohoto žánru. A samozřejmě jsem se začala těšit na film Avengers.

Níže dále *SPOILER ALERT*

Zcela upřímně, přišlo mi to jako docela velká kravina. Ne že by se na to nedalo koukat, provedení a efekty úžasné a dechberoucí, ale jak máte vydržet koukat na tříhodinový film, když už víte naprosto přesně, co se stane. Ze začátku dělají ofuky, ale vy víte, že se avengers dají dohromady a budou spolu bojovat. Značná nuda také vyplývá z neskutečné nezničitelnosti superhrdinů:
K čemu ta past, do které dali Lokiho, když evidentně pád z několika kilometrů nikomu nic neudělá (Thor i Hulk slítli dolů jak hrušky, ale pohodička).
Nebo ta zbraň, kterou střelil do Lokiho onen týpek, jehož dojemná smrt měla být snad jediný zvrat filmu?
Útok mimozemšťanů, nehezkých a nemyslících stvoření, trochu jako zombie ve sci-fi provedení, je sice hezká akce, ale napětí žádné - Ironman je evidentně nezničitelný a má asi stopadesát obleků, které střídá jak ponožky. A Hulk? Ještě před pár hodinami se snažil zabít Černou vdovu, ale najednou mu docvakne, že může ovládat "the other guy" - něco, o co se snažil celý život - a bojuje po boku té správné bandy.
Ironmanův pokus o sebeobětování byl úplně trapný, protože nikoho snad ani na chvíli nenapadlo, že by nechali fešáka Downeyho zemřít. Když navíc ještě byla scéna, jak Hulk chytne padajícho Ironmana, v ukázkách.
Pravda, některé scény byly docela vtipné. Hulk byl takový komický element. Až mi přišlo, že si dělali srandu sami ze sebe. Jak vlastně byl ukončen tento lítý boj? Poloboha Lockiho "zničil" až Hulk, který ho omlátil o zem jak gumového paňáca. Samozřejmě ho nezničil, protože jsou všichni obdařeni aurou nudné nezničitelnosti.

Asi podotknete - ale o tom superhrdinové jsou, ne? Já nevím. Pořád si myslím, že supersilní superhrdinové musí být nějak zranitelní a že tohle byl film bez hloubky, napětí či vzrušení. Jo, oddychová podívaná pro oko, u které se i zasmějete.

Uniká mi něco?

Na prvním dojmu záleží

Šest hodin a pět minut ráno. Vystoupila jsem z autobusu, rozlámaná, s bolavým kolenem, které o sobě po dlouhé cestě dalo opět vědět. Okamžitě jsem se roztřásla zimou a mžourala jsem kolem sebe. Tak tohle je Frankfurt - město, které mi bude domovem příští rok. Minimálně. A první dojem? Zoufale jsem se snažila nějaký získat, ale pravda je, že jsem byla prostě jen unavená a rozlámaná.

Přítel už na mě čekal. Lidská teplo, jistota domova. Nasedli jsme do tramvaje, v ruce lístek za 2,5 euro, a přítel zahájil komentovanou prohlídku.
"Tímhle směrem je nádraží.... tady je to dobrý bistro, jak jsem říkal.... když půjdeš touhle ulicí, dostaneš se..."
Zdvořile jsem přikyvovala, ale v duchu jsem si říkala: "Srát na to, na poznávání města mám času...."

Dorazili jsme do provizorního ubytování na univerzitě. Shodila jsem ze sebe rifle a šupla do postele. Do pěti minut jsem upadla do sladké nevědomosti a nicoty spánku. Frankfurt nefrankfurt.

To byl tedy první dojem. Nebylo to tak idylické, jako to ukazují ve filmech. Dychtivá tvář přilepená na okénku dopravního prostředku, vzrušení v očích, šimrání v žaludku. Dojmy se utváří postupně, sílí, rostou a možná pak vznikne i něco, čemu se říká láska. A tak to platí i o lidech.

Další čtyři dny, které jsem v novém městě měla tu čest strávit, byly jako na horské dráze. Prvně stoupání nahoru - pomalu, krok po kroku k nejvyššímu bodu, kde nastane ten zlom a vy se šílenou rychlostí sesunete zpátky na zem.

Nový byt, čistý, krásný, moderní, plně zařízený. Nákupy, montování nábytku, budování. Ještě kytičku na stůl. Podívejte se na nás, jako dvě hrdličky, co si zařizují hnízdečko lásky.

Pak se rozbily obě židle, přestal fungovat internet, byt se začal hemžit smeťmi, prachem a zářivě bílé dlaždice najednou nesly otisky přítelovo bot.
"Musíš mi s těma botama chodit v obýváku?"
"Když dojde toaleťák, tak snad tu rolu vyhodím, ne?"
"Otevři okno" - "Mě je zima!" - "Já se potím, jak dveře od chlíva!"
Takové ty radosti, když spolu začínají dva bydlet.
Koš na prádlo se velmi rychle naplnil. Společná prádelna v budově, kde jedno praní stojí krásných 2,5 eura. A sušení zrovna tak. V bytě bez balkonu nejsou šňůry a prostor na věšák je také mizivý. Začalo se šetřit prádlem: "Si to měl na sobě dvě hodiny, to snad nechceš prát!"
Večer jsme se šli odreagovat do kina. Lístek 12 euro. Na osobu. Před kinem jsme vždy chodili na koktejl. Měli jsme štěstí, zrovna byly happy hours a koktejl vyšel jen na 5,20 (místo 7,5). Lahoda.

Bez funkčního internetu atmosféra houstla. Ze stany providera nikdo nekomunikoval, problém se ani po dvou dnech a četných telefonátech nevyřešil. V televizi běžely jen německé kanály a u knížek na státnice člověk moc dlouho nevydrží. Do toho překlady... a nikdy neustupující myšlenky, že státnice jsem za dveřmi. Nemám přečtené knihy, natož abych se začala učit. Nemám napsanou oborovou práci. Já to nezvládnu.

Když jsem v pondělí v jedenáct večer nasedala do autobusu, jen těžko jsme oba skrývali úlevu. Potřebujeme time out. Ono to všechno půjde... jenom mě nechte vydechnout.

Nové začátky jsou těžké. Brzy snad budu Mgr. a pak poprvé po asi 18 letech nebudu student. Nové město, nový byt, poprvé bydlet s přítelem... a také nový blog. Začínám znovu. Po osmi letech na bloguje. Blog už ke mě patří - za můj život už se několikrát proměnil a prošel metamorfózou, stejně tak jako já. Ale pořád jsem to já. Jen zas trochu jinak.