Na prvním dojmu záleží

Šest hodin a pět minut ráno. Vystoupila jsem z autobusu, rozlámaná, s bolavým kolenem, které o sobě po dlouhé cestě dalo opět vědět. Okamžitě jsem se roztřásla zimou a mžourala jsem kolem sebe. Tak tohle je Frankfurt - město, které mi bude domovem příští rok. Minimálně. A první dojem? Zoufale jsem se snažila nějaký získat, ale pravda je, že jsem byla prostě jen unavená a rozlámaná.

Přítel už na mě čekal. Lidská teplo, jistota domova. Nasedli jsme do tramvaje, v ruce lístek za 2,5 euro, a přítel zahájil komentovanou prohlídku.
"Tímhle směrem je nádraží.... tady je to dobrý bistro, jak jsem říkal.... když půjdeš touhle ulicí, dostaneš se..."
Zdvořile jsem přikyvovala, ale v duchu jsem si říkala: "Srát na to, na poznávání města mám času...."

Dorazili jsme do provizorního ubytování na univerzitě. Shodila jsem ze sebe rifle a šupla do postele. Do pěti minut jsem upadla do sladké nevědomosti a nicoty spánku. Frankfurt nefrankfurt.

To byl tedy první dojem. Nebylo to tak idylické, jako to ukazují ve filmech. Dychtivá tvář přilepená na okénku dopravního prostředku, vzrušení v očích, šimrání v žaludku. Dojmy se utváří postupně, sílí, rostou a možná pak vznikne i něco, čemu se říká láska. A tak to platí i o lidech.

Další čtyři dny, které jsem v novém městě měla tu čest strávit, byly jako na horské dráze. Prvně stoupání nahoru - pomalu, krok po kroku k nejvyššímu bodu, kde nastane ten zlom a vy se šílenou rychlostí sesunete zpátky na zem.

Nový byt, čistý, krásný, moderní, plně zařízený. Nákupy, montování nábytku, budování. Ještě kytičku na stůl. Podívejte se na nás, jako dvě hrdličky, co si zařizují hnízdečko lásky.

Pak se rozbily obě židle, přestal fungovat internet, byt se začal hemžit smeťmi, prachem a zářivě bílé dlaždice najednou nesly otisky přítelovo bot.
"Musíš mi s těma botama chodit v obýváku?"
"Když dojde toaleťák, tak snad tu rolu vyhodím, ne?"
"Otevři okno" - "Mě je zima!" - "Já se potím, jak dveře od chlíva!"
Takové ty radosti, když spolu začínají dva bydlet.
Koš na prádlo se velmi rychle naplnil. Společná prádelna v budově, kde jedno praní stojí krásných 2,5 eura. A sušení zrovna tak. V bytě bez balkonu nejsou šňůry a prostor na věšák je také mizivý. Začalo se šetřit prádlem: "Si to měl na sobě dvě hodiny, to snad nechceš prát!"
Večer jsme se šli odreagovat do kina. Lístek 12 euro. Na osobu. Před kinem jsme vždy chodili na koktejl. Měli jsme štěstí, zrovna byly happy hours a koktejl vyšel jen na 5,20 (místo 7,5). Lahoda.

Bez funkčního internetu atmosféra houstla. Ze stany providera nikdo nekomunikoval, problém se ani po dvou dnech a četných telefonátech nevyřešil. V televizi běžely jen německé kanály a u knížek na státnice člověk moc dlouho nevydrží. Do toho překlady... a nikdy neustupující myšlenky, že státnice jsem za dveřmi. Nemám přečtené knihy, natož abych se začala učit. Nemám napsanou oborovou práci. Já to nezvládnu.

Když jsem v pondělí v jedenáct večer nasedala do autobusu, jen těžko jsme oba skrývali úlevu. Potřebujeme time out. Ono to všechno půjde... jenom mě nechte vydechnout.

Nové začátky jsou těžké. Brzy snad budu Mgr. a pak poprvé po asi 18 letech nebudu student. Nové město, nový byt, poprvé bydlet s přítelem... a také nový blog. Začínám znovu. Po osmi letech na bloguje. Blog už ke mě patří - za můj život už se několikrát proměnil a prošel metamorfózou, stejně tak jako já. Ale pořád jsem to já. Jen zas trochu jinak.