než po pořádně odmakaném tréninku.
Kolikrát se mi na trénink ani nechce, učení nad hlavu, překlady, venku je hnusně nebo moc horko. Ale pak ta vidina radosti sama ze sebe mě vždycky vykope z bytu.
Půl hodiny se na trénink dopravuji, zpocená ještě než dorazím do šaten. Pak čtvrt hodiny klábosíme s "holkama" (většina z nich matky od rodiny). To už nás ale trenér vyžene na okruh na rozvičku.
Naše rozcvička většinou spočívá v 3km rozklusání a 15m protažení, po kterém následuje všemi milovaná abeceda - předkopávání, zakopávání, rovinky, schody. Včera jsme přidali ještě posilování břicha
Nutno říct, že první tři tréninky jsem se v tomto okamžiku byla ve stavu vyvěsit bílou vlajku a jít domů. Představa, že to hlavní je teprve před námi, byla nepředstavitelná. Dneska už se cítím jistější v kramflecích. Vím, že budu supět, že to bude bolet, bude mi blbě, ale že to nakonec vždycky uběhnu, a o to spokojenější pak budu.
Tento týden byl můj 12. trénink. Za tu dobu jsem toho zvládli - kombinace 1 a 2km úseky, 5km v kuse, kopce, 200m, sprinty...
Včera jsme běhali čtyřstovky, tzn. jedno kolo (400 m) rychlým tempem (75% výkonnosti a výš), jedno kolo vyklusat pomalu. A takhle 8 rychlých, 8 pomalých. Do toho nemilosrdně prahlo slunko a teploměr i v půl osmé večer ukazoval 26 stupňů.
Ale zvládla jsem to a "zabojovala jsem", řekl mi trenér. Pak už jen vyzout boty a zpocené ponožky a jít se vyklusat na chladivou zelenou trávu.
Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem si běh tak zamilovala, a došla jsem k závěru, že je to ten pocit spokojenosti, když překonám sama sebe. Že jsem poprvé našla aktivní koníček, u kterého mě netíží pocit, že nejsem dobrá a jaký to pak má smysl. Těší mě pohyb samotný a osobní růst. A taky lidi kolem. Tady je část té naší bandy.
Žádné komentáře:
Okomentovat