Vánoční shony

Poté, co jsme si koupili lístky z Frankfurtu na 22.12., jsme zjistili, že 21. se koná akce se všemi známými a i neznámými, které jsme neviděli věky, kterou jsem odmítla si nechat ujít. Přebookování nás vyšlo na sedm stovek ale co.

Využili jsme té vzácné příležitosti, že jsme v Brně, a spojili to s oslavou Vánoc u příltelovy matky a babičky. Babičce je letos 87 let a je to čiperka a hlavně velmi hodná a příjemná paní. Za to přítelova máti se předvedla. Nacancaná byla už když jsme tam v pět večeř přišli. Pak jsme nalili šampáňo na přípitek a nestihla jsem ani mrknout a ona už měla svou sklinku v sobě a dolívala si další. Za posledních 30 let neustálého pití už jí příliš mozkových buněk nezbývá, takže jsme se hodinu a půl bavili o dvou věcech, furt dokola.

Večer jsme se pak sešli a pokecali s lidma, všichni se ptali jak je ve Frankfurtu, dozvěděla jsem se spoustu drbů a bylo to velice příjemné. Všichni jsou to přítelovo vrstevníci, to znamená, že jim třicítka dýchá na záda. Ale Štědrý den spolu trávil jen jeden pár.

Přespali jsme u kámošů a ráno jsme se stavili opět k přítelovo máti pro nějaké věci. Půl desáté ráno a ona opět (nebo pořád?) opilá. Asi slavila, že se dožila 22. prosince.

 

Po dlouhé době byly bílé Vánoce - zalité v ledu. Stromy se lámaly pod tou tíhou, psovi klouzaly packy, ale bylo to romantické, o tom žádná:

Koukali jsme na pohádky, pili svařák z německého bioshopu, cukroví i kapr byly, no prostě jsem si užila zasloužené volno. Dnes jsem ovšem musela oficiálně vyhlásit konec Vánoc a pustit se do překládání, jelikož mě do 14. ledna čeká 25 tisíc slov.

Pozítří odjíždíme do Jeseníků oslavit Silvestr a zalyžovat (doufejme). Tak si užijte přechod do nového roku!

 

Muzeum komunikace

Frankfurtské muzeum komunikace je na Tripadvisor docela vysoko hodnocené, a jelikož jsme měli volnou neděli, rozhodli jsme se to ohlédnout. Celá výstava se rozprostírá v jedné obrovské místnosti a exponáty jsou řazeny chronologicky - začínáte od kouřové a jiné znakové komunikace, přes poštu, telegraf, telefon, rádio, televizi a nakonec internet. 

Ze začátku jsem chodila otráveně mezi hordami německého textu, naštvaná, že zase ničemu nerozumím. Pak si ale všimla knížek v kroužkové vazbě, které si vezmete s sebou a každý text tam máte přeložený. To byl zajisté bod k dobru, i když knížky byly pro každou část jen dvě, potěšilo mě, že to byla velice kvalitní angličtina. Naopak mě mrzelo, že popisky u přístrojů už přeložené nebyly. Takže si můžete přečíst nějaké obecné povídání o vývoji telegrafu, ale pak koukáte na jednotlivé přístroje a nevíte, co si myslet. 

Taky jsem doufala, že to bude víc interaktivní, ale jediné, co jste si mohli vyzkoušet, byl starý telefon s otáčivým vytáčením (a to jistě spousta lidí zná i z domova). 

Nicméně tam bylo spoustu zajímavých věcí, historické poštovní vozy, třídírny dopisů, engima, všemožné modely telefonů... A za 3 eura vstup, takže proč ne:)

A ovce z telefonní šňůry a s telefonem místo hlavy se mi líbily moc: 

Vánoce ve Frankfurtu

Snažila jsem se do našeho malého bytečku uprostřed Frankfurtu zavést vánoční atmosféru, ale dopadlo to asi takhle:

Ohyzdný, křivý umělý stromeček, který jsem vyhrabala na půdě - používali jsme ho ještě v paneláku jako malý stromeček do dětského pokoje. Teď jsem ho oprášila, (neúspěšně) narovnala, sebrala jsem mamce jednu sadu ozdob, řetěz a špičku (která prostě na ten zkřívanej pahýl navrchu nejde nasadit rovně) jsme koupili na trhu a violá... máme tu kandidáta na nejošklivější a nejubožejší stromeček.

Něco podobné krásy vzniklo i na stole. Mamce jsem prohrabala skříň a vytáhla nepoužívaný ubrus, nepoužívané prostírání a jednu sadu ubrousků. Že se to k sobě vůbec nehodí? Ha, fuck it, všechno to tam naplácám, čím vánočnější, tím lepší. Do toho dvě umělý a naprosto originální kytky z Ikea, a je to. Dokonalost sama:

Kdyby to nebylo tak drahé, kupovat celý vánoční aparatus... Navíc tenhle rok jsem na nějakého ducha Vánoc ani nepomyslela. Mám jeden velký překlad za druhým, není ani kdy se nadechnout. Zrovna včera jsem dodělala 5 tisíc slov o Petrologii, geochemii, pórovitosti a propustnosti jezerních cyprisových jílovců...

Tak přístí rok, příští rok to bude určitě lepší!

Produktivně strávené dopoledne na americké ambasádě

Přítel, jakožto US citizen, si potřeboval prodloužit pas. Přes net si domluvil schůzku na devátou, ráno jsme si přivstali a v devět hodin přišli před konzulát, spokojeni, že tam nikdo není a šli jsme hned na řadu k okýnku. Tam nám řekli, že potřebujeme DHL obálku, kterou koupíme v trafice. Dvacet minut zdržení a 10 euro pryč, ale budiž. Pokus číslo dvě.

V půl desáté už bylo před konzulátem celkem dost lidí. Nejdříve k jednomu okénku, kde dostal přítel číslo. Pak k první bezpečnostní kontrole, bez mobilu, vyndat hodinky, pásek všechno. Pak čekal frontu, než ho pustili do budovy (aby se to tam nehromadili). Po vstupu do budovy prošel ještě jednou bezpečnostní kontrolou a pak už se mohl konečně zařadit do fronty k okénku, kde vyřídí jeho žádost.

Naivně jsem si myslela, že celou záležitost vyřídíme během čtvrt hodiny, ale jenom než prošel těmi kontrolami, jsem už venku čekala 20 minut. Byla nepříjemná a vlezlá zima. Do budovy mě samozřejmě nepustili, o tom bych si nenechala ani zdát. Ale zase měli nad lavičkami venku taková ta topidla. Když jsem si stoupla do správné vzdálenosti a postavila se na špičky, zahřívalo mi to čelo a kus tváře. Zoufalé.

Čekala jsem a čekala a přitom pozorovala lidi kolem. Dost z nich tam podcenilo ceduli s přeškrtnutým telefonem. Ta totiž neznamená vypnout telefon, ale žádný telefon. Do budovy jste se nedostali s jakýmkoliv elektronickým zařízením. Ti šťastnější strčili mobil na hlídání partnerovi nebo si zaběhli do zaparkovaného auta. Ti méně šťastní, jako například paní s kočárkem a dvěma dětmi, měli smůlu. Přijela vlakem odkuďsi, samozřejmě s mobilem, a tam jí řekli, že se může otočit a jet zase domů. Bylo to zoufalé, ale v té době už jsem čekala 45 minut a nechtěla jsem se nabídnout, že jí to pohlídám a pak tam na ni kdo ví jak dlouho čekat. Vyřešilo se to tak, že manžel jiné paní, co stála za ní ve frontě, vzal do úschovy i její věci.

Deset minut na to tam přijel pán na vozíčku s doprovodem. Také měli u sebe telefon a nikoho, kdo by ho pohlídal. Hlídač, který seděl v takové separé buňce, bez váhání vzal mobil k sobě. Holt dvojí metr.

Asi bych se nad tím i pozastavila, kdybych v té chvíli nesoustředila veškerou svou mentální sílu na to nezmrznout. Po hodině čekání jsem necítila prsty na nohou a třásla jsem se jak ratlík. Ambasáda se nachází uprostřed ničeho, přítelům mobil u mě v kabelce.. jinak už bych dávno seděla i v tom největším pajzlu.

Po hodině a čtvrt konečně vyšel. Vylila jsem si nervy lehce hysterickým slovním průjmem spojeným s pofňukáním a šlo se. Přítel si koupil nové lyžáky, ode mě k Vánocům, tak aspoň to se vyřídilo. Domů jsme přišli v půl druhé. A jen tak pro zajímavost, obnovení pasu stálo i s tou obálkou sto euro.

Ale aspoň jsem po cestě domů ulovila donuty. Dva z nich jsem pak stlápala na posezení, abych si zaplácla nervy. Myslím, že to dneska radši zabalím.

S Brňákama po vánočním Frankfurtu

Tenhle víkend jsem měla rozptýlení z jednotvárného života překladatelky pracující z domova. Přijeli čtyři kámoši z Brna - nás byteček sice nápor šesti lidí snášel jen tak tak, ale nakonec to bylo opravdu povedený víkend.

Vzali jsme je do centra, na vyhlídku na Main Tower (kde jsem neprošla bezpečností prohlídkou, jelikož jsem měla v kabelce Gabel - vidličku. Proč jsem měla v kabelce vidličku? Sbalila jsem jí tam v menze, jelikož naše příbory s křišťály od Swarovski za 7k přišly jenom s pěti vidlačkami...)

Taky jsme poprvé zažili vánoční trhy. Jsou poměrně velké, roztahané po celém městě. Klasické dobroty můžete vybírat z více než 200 stánků. Nesmrtelná klasika je samozřejmě Glühwein (2,5 eura + 2,5 euro záloha),  Bratwursty, horké kaštany, byl zde i stánek s Raclette (fronta přes celé náměstí), preclíky, stánek jenom na hranolky (uff) a tak dále, spoustu serepetiček, hraček, ozdob.... Je to jinde snad jiné?

(ta koule rozhodně líp vypadala, než chutnala)

A těch lidí! Na hlavních trzích jsme byli v pátek večer a s náporem jsme počítali, ale i tak to byl docela boj procpat se mezi stánky. Druhý den v sobotu dopoledne ovšem nápor ani v nejmenším nepovolil. Nicméně i tak mám trhy ráda - svařák měli naprosto vynikající (pravda, mnohem lepší než v Brně... ale po brněnské ceně 25 korun se mi trochu zastýsklo).

Večer jsme pokecali, popili, noční klid jsme ovšem nerušili a ve 12 jsme leželi v postýlce (my dva teda, ostatní měli brlohy na zemi). Když jsme odjížděli, nás milovaný soused kriminálník si nemohl nechat takovou podívanou jít. Když jsme vynášeli věci, ve dveřích naproti se začalo ozývat cvakání zámku - odemkl tři západy, vystrčil svoji anorektickou hlavu, "Psh...", zakroutil hlavou a opět se zabednil v bytě.

Když jsem ukazovala naši prádelnu, narazili jsme na slečnu, která se zoufalým výrazem pobíhala sem a tam. Pak nám lámanou němčinou vysvětlila, že nemůže otevřít pračku, ve které má prádlo. Vzpomněla jsem si, že den předtím byla na oné pračce velká cedule Kaputt. Tu evidentně někdo sundal a z pračky se tak stala past. Dali jsem jí číslo na správce budovy a šli jsme. Nepříjemné....

První den jsme celý Frankfurt prošli pěšky. Druhý den nás tak bolely nohy, že jsme si koupili lístek. Za deset euro celodenní lístek pro skupiny do 5 lidí (což bylo trochu nepříjemné vzhledem k tomu, že nás bylo šest). Ale i tak se to opravdu vyplatí. I přesto, že jsme pak zjistili, že celý den neznamená 24 hodin, ale do konce daného dne. Pořád lepší než kupovat jednosměrný lístek za 1,6 eura.

Tak jsme pak večer ještě zajeli udělat nějaké noční foto, když už jsme měli ten lístek:

Bylo to velice příjemné. A teď zpátky do práce.