Vídeňský půlmaraton

Mám to za sebou, dneska sotva chodím, ale jsem spokojená.

Přihlásila jsem se už asi půl roku zpátky za nekřesťanských 50 euro a dalších 27 euro tričko. Ač bratrovi se do dalšího masového běhu už moc nechtělo (a že 20 tisíc běžců už je docela síla), nakonec jsem ho překecala, že budeme mít zázemí u nás v bytě.

Vzhledem k tomu, že nešlo vyzvednout balíčky za někoho (museli byste napsat žádosti o výjimku organizátorům a kdesi cosi), přijel brácha už v sobotu. Zajeli jsme na výstaviště vyzvednout startovací balíky. Davy a chaos převládaly všude. Při vchodu jsme dostali cosi jako pytel na odpadky s jednou mizernou kuponovou knížečkou. Pak jsme si vyzvedli číslo. U další přepážky jsme si vyzvedli chip za 5 euro (!!).

Pak jsem si zamířila pro tričko a bylo mi řečeno, že jim došli eska a že mi můžou dát M. To jsem teda odmítla, neplatila jsem 27 euro za tričko, který mi bude k ničemu. Pak mě poslali do Hervis obchodu, ať se zeptám tam. Esko jsem tam sehnala, ale prý ať donesu tak M, že mi ho  vymění. Tak zpátky na přepážku pro M, s tím znovu do Hervisu... no proklínala jsem všechny:-D

Nicméně zvládli jsme to, trochu jsme se prošli po městě, poseděli na jednom malým pivku a šli brzo spát. V neděli se startovalo v devět ráno. V osm jsme vyrazili z bytu, sedli jsme na poloprázdné metro, které o pár zastávek přetýkalo, a jeli na Vienna International Center.

Náš sektor jsme našli (museli jsme tedy přelízt už značně sešlapaný síťový plot). 20 minut předem jsme stáli v koridoru a pozorovali nekončící a značně nerovnoměrnou frontu na záchody (před řadou toitoiek měli místo tak na jednoho člověka a pak byl plot. Kde ti lidi měli asi stát frontu to nevím). Vystartovali jsme kolem čtvrt na deset, ale přesně to nevím, protože nikde nebyly hodiny a vůbec nebylo jasné, kde je tedy ten start, protože brány se sponzory byly všude.

Po minulém fiasku jsem to chtěla vzít tak trochu na jistotu. Rozvrhla jsem si tempo 6:20-6:30 min/km a plus minus se mi ho dařilo držet až do 12 kilometru. Pak to trochu kolísalo a na 15-16 mě chytla největší krize (poslední občerstvovací stanice bylo před desátým a další až po 16). I když jsem pila všude, měla jsem najednou pocit že umřu žízní a že v sobě nemám ani kapku energie. Zamotala se mi hlava a já skoro omdlela. Chvilku jsem se zastavila, počkala jsem, až si mi srovná tlak, a pak jsem pomalým ale stálým tempem vyrazila dál. Na devatenáctým jsem pak zase zabrala. 21. km jsem běžela 6:00 a těch posledních 100 metrů asi 5:30 na km. I tak jsem doběhla s finálním časem 2:22. (OR 2:15)

Ale byla jsem spokojená. Že jsem to doběhla a že to ani není tak tragický.

Po doběhu se do mě dala šílená zima (jsem vyběhla jen v kraťáskách a tričku s krátkým, bylo asi deset stupňů, mrholilo a foukal studený vítr). Trvalo mi asi 40 - 50 minut, než jsem se dostala z cílové části ven na ulici!! Šílený davy, zbytečně zúžený průchody, kde se to štosovalo, nikdo nám nedal termo fólii, nikde teplé pití... až úplně na konci jsme dostali slušivou žlutou pláštěnku.

Závod samotný super, běželo se hezkou trasou centrem, nějaký ten doprovodný program byl. Ale jinak organice palec dolů. I tak jsem spokojená a šťastná. Mám další, už třetí do sbírky.

Boj proti běžeckému stereotypu

13. dubna mě čeká vídeňský půlmaraton a rozhodla jsem se přípravu nepodcenit. První asi tak měsíc po Vánocích bylo období normalizace, kdy jsem se dostávala do kondice, ale teď už potřeba se pohnout z místa.

Stáhla jsem si běžeckou aplikací Nike+, kde soutěžím s kamarády z Brna, kteří se taky dali na běh, o to, kdo uběhne víc měsíčně, plníme challenge a různě. Hned si to připadám víc v kontaktu, i když jen virtuálně.

Taky jsem si do přehrávače stáhla podcasty Ear Buiscuits, které obsahují hodinové rozhovory s známými youtube celebritami - hned ty delší běhy rychleji utíkají a nejsou taková nuda.

A hlavně, hledám nové trasy. I za cenu bloudění a drobných neúspěchů. Ty dvě trasy, co jsem běhala předtím, už mě prostě nebaví. Objevuji teď okolí donauských ostrovů a jiných částí Vídně. Zrovna dneska jsem vyrazila na konečnou metra U4, kde je obrovský park Lainzer Tiergarden. Prvně jsem to nemohla značnou chvíli najít, pak jsem se motala mezi autama bez chodníků, ale nakonec jsem našla obrovskou vstupní bránu, za kterou začínal úplně nový svět.

Za branou se cesta rozdělovala na asfaltku podél zdi po rovině a na lesní cestu šíleně do kopce. Radši jsem to vzala po rovině. Samozřejmě mě asfaltka po chvíli přestala bavit tak jsem vzala nejbližší odbočku do lesa. Si tak běžím, zamyšlená a najednou před sebou vidím obrovského psa. V šoku jsem se zastavila a s hrůzou jsem si uvědomila, že to opravdu není pes, ale divoké prase. Stálo na cestě přede mnou a zvědavě si mě prohlíželo. A najednou další a další. Podívala jsem se kolem sebe a všude samí divočáci! Procházeli se po lese, po cestě a nevypadali, že by chtěli uhnout.

Pomalu jsem vycouvala, pak se rychle otočila a běžela pryč. Ještě jsem si rychle jedno vyfotila a radši jsem mazala pryč.

Tohle bych v Pratru nezažila. I když nevím, jestli je o co stát:)

Zážitky jednoho půlmaratonského dne

V eufórii po úspěchu na pražském půlmaratonu jsem neváhala a přihlásila se na Půlmaraton Moravským krasem. Bude to příjemná změna, říkala jsem si, jenom tisícovka běžců, trasa vinoucí přírodou až k Punkevním jeskyním.

Jenže těch pět měsíců uteklo hrozně rychle - samé dovolené, čtrnáct dní nesnesitelného horka, kdy se nedalo nic, než ležet před větrákem..

Krásně si tu připravuju půdu pro to, co se stalo.

Nicméně, po líném dopoledni, kdy jsem dumala nad tím, proč nejsem vůbec nervózní, když před Prahou jsem se hroutila už dva dny předem, jsme vyrazili. Všechno bylo super, byli jsme tam včas, převlíkli jsme se v klidu, upevnili čip, mírně jsme i zmokli, ale na start už byla obloha opět roztrhaná.

Zařadili jsme s bráchou na start (který nebyl rozdělený podle sekcí) a vystartovalo se. Hned za startem byl krátký ale prudký stoupák - držela jsem tempo s davem, které bylo pro mě naprosto nesmyslných 5:40m na km a ještě jsem nedokončila ani první kolečko městem a cítila jsem, že to není dobré. Začala jsem zpomalovat, předběhlo mě tak 90 % běžců, ale stejně bylo všechno špatně. Nemohla jsem popadnout běh, nohy jsem měla jak z olova a psychika na tom byla snad nejhůř.

Ponořená v temných myšlenkách najednou slyším z obecenstva, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se a vidím, holky z tréninků z Brna a trenéra. Samozřejmě...

Řekla jsem si že doběhnu k občerstvovací stanici na pěti km, tam trochu odpočnu a určitě to půjde. Bylo to pět nejdelších kilometrů v mým životě, takhle pomalu a zničeně jsem neběžela ani na prvním půlmaratonu, když jsem měla krizi na 17 km.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Sundala jsem číslo a čip z boty a potupně jsem došla zpět na start. Po cestě jsem samozřejmě opět potkala holky z Brna, kterým jsem musela říct, že jsem to na pěti km vzdala... Trochu jsme popovídaly a mě opět došlo, jak hrozně moc mi chybí ty společné tréninky...

Čekali jsem pak na bráchu, který přiběhl v čase 2:01 - jeho osobní rekord, přestože od dubna uběhl asi tak 15 km celkem. Nechápu...

Před našima a přítelem jsem to samozřejmě "hrála cool" - stalo se, stalo... Neměla jsem natrénováno.... Už tři týdny bojuji s nachlazením.... totálně jsem přestřelila začátek... lepší než zkolabovat... příště si budu dávat větší pozor... příští rok tomuhle půlmaratonu nakopu zadek....

Ve skutečnosti ale tu hořkou pachuť zklamání nemůžu spolknout a bojují ve mě dva hlasy...  nejsem k ničemu, měla bych se na celé běhání vyprdnout a jít se zahrabat, nic nemá žádný smysl... proti začnu makat dvakrát tak tvrdě, poučím se - neúspěch mě posílí a dokážu, že na to mám....

Tak jako tak je mi smutno. Setkání s brněnskými běžci mi připomnělo, jak moc sama tu jsem. Čas mi utíká mezi prsty, jak den co den do večera překládám, jen abych nemusela myslet na to, že nevím, co mám se svým životem dělat. Nemám vůli ani odvahu na tom nic měnit...

Moje sociální fóbie opět zvítězila

Ve Frankfurtu jsem měla plno plánů. Jak si najdu běžecký kroužek a budu procvičovat němčinu. Prvně ale byly dovolené, pak jsem vypadla z kondice, pak byla zima a pak už nemělo smysl cokoliv začínat.

Ve Vídni to musí být jinak, byla jsem přesvědčená. Na netu jsem si našla Lauftrainingy - zadarmo, s profesionálním trenérem, pořádáno od města. Zkrátka "Einfach kommen und mitmachen!"

Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že musím. Musím porazit sama sebe a jít tam. Už jsem psala, jak nesnáším všechno nové - ještě když neumím jazyk, všechno mi přijde strašidelné a nepřekonatelné. A kontakty s lidma? To není  moje silná stránka.

Ale jela jsem. Dvacet minut předem jsem stála před stadionem a nikde nikdo. Pět minut jsem koukala na procházející lidi, jak vchází do stadionu, a nakonec jsem se odhodlala a také vešla. Po dalších pěti minutách nejistého popocházení jsem se zeptala nějaké slečny. Nic nevěděla. Šla jsem zpátky před stadion a uviděla jsem, že kousek od místa, kde jsem stála, byl jiný vchod s nápisem Wien Läuft (což byla ta webová stránka). Ale nikde nikdo. Zkusila jsem jít i dovnitř ale všude bylo zavřeno. Tím jsem vyčerpala své odhodlání.

A pak najednou, pár minut před šestou, se u této brány shromáždilo asi sedm lidí. Stála jsem 20 metrů od nich a pozorovala je - trenér, dvě kamarádky, co přišly spolu, pár, a dva lidi okolo padesáti a výš. Všichni se znali a mluvili spolu německy. Trochu po mě koukali, jelikož jsem byla oblečená v běžeckém a neustále jsem je sledovala.

Uvnitř jsem sváděla hrozný boj. Musím tam jít, pozdravit a přidat se. Ale teď už tady stojím opodál pět minut, to je trapný, si budou myslet, proč jsem nešla rovnou. Co když jsou moc namakaní a já jim nebudu stačit? Všichni se znají, se mnou se nikdo bavit nebude....

Pár minut po šesté se skupina sebrala a šla. Zpovzdálí jsem se sledovala jak se začali rozčvičovat a pak odběhli. Uznala jsem porážku a byla mi do breku. Stála jsem jen pár metrů od nich, ale můj strach z lidí a neznámých sociálních situací mi nedovolil zapojit se do organizovaného tréninku, který jsem tak milovala v Brně. Jsem srab a budu až nadosmrti sama v té své slupce.

Jelikož jsem byla v Prateru, šla jsem tu svou frustraci aspoň vyběhat. To mi trochu pomohlo - konec konců, to byl důvod proč jsem s běháním začala - je to samotářský sport. Ano, budu si to namlouvat.

Myslím, že na další pokus už se nevzmůžu. Tak tedy Vídni zdar!

Jak jsem překonala sama sebe - Pražský půlmaraton

Tři měsíce poctivé přípravy, tři stovky naběhaných kilometrů - během dlouhých běhů jsem si nesčetněkrát představovala ten slastný pocit, když dobíhám do cíle s tím, že jsem překonala svůj osobní rekord a zároveň jsem měla i obavy, že to nedokážu.

V pátek večer jsem byla nervózní jak pes, podrážděná, bylo mi do pláče. V noci jsem se moc nevyspala, venku kolem nuly, poprchávalo, to mi také nepřidalo. Pak jsme dorazili k Staroměstskou a začal ten pravý blázinec. Přece jenom 12,5 tisíce lidí, to už jiný kalibr. Stáli jsme deset minut frontu na eskalátor z metra!

Pak jsem musela čekat na bratra, který měl moje startovací číslo, a který se po zasekání v metru dostavil až ve čtvrt na dvanáct (start byl ve 12:00). Tak jsem se šla "rychle" převlíknout, dát batoh do úschovny a na záchod - to mi trvalo 35 minut - protože všude bylo tolik lidí! Technické zázemí bylo sice obří a celé bylo lemováno toitoikami, ale už jenom projít v tom davu někam trvalo pořádnou dobu!

Takže po převléknutí jsme se museli jít hned řadit na start (procpat se přes dav k našemu koridoru taky trvalo 10 minut). Nebyl tedy žádný čas na rozklusání a protažení, tak jsem to nějak odflákla a pak už se etapovitě startovalo. Když jsem probíhala startem, bylo na hodinách již skoro 11 minut.

Ze začátku se běželo pomalu - zasekaná v davu jsem běžela skoro 7 min/km. Tak to jsem si řekla, že teda ne. Začala jsem se vymotávat a po dvou km jsem se konečně dostala mezi rychlejší dav. Nasadila jsem tempo 6 minut na km a držela ho.

Loňský čas jsem měla 2:23. Napsala jsem si tedy checkpointy pro čas 2:20 - 33, 1:06, 1:39 a 2:12 na 5, 10, 15 a 20 km. První checkpoint - minuta náskok. Na deseti km už jsem měla 4 minuty náskok. To mi vlilo obrovskou sílu do noh a naplnilo mě odhodláním. Čtyřminutový náskok jsem měla i na 15 km. Ve 20 km už jsem se na hodinky nedívala, plně jsem se soustředila na finiš.

Poslední kilometr jsem běžela pod šest minut. 400 metrů, 100 metrů.. hlásaly cedule. Srdce mi bušilo nadšením. Bránou jsem proběhla v čistém čase 2:15:23. To je 8 (osm!) minut zlepšení. Byla jsem nadšená a spokojená sama se sebou. Zbytek dne jsem se vznášela na obláčku endorfinů a adrenalinu.

Dneska jsem unavená, bolí mě kolena, mám puchýř a lýtka mám ztuhlá. Ale rozhodně se to nedá srovnat s tím, jak jsem byla odrovnaná loni.

Dokázala jsem to.
Tady dobíhám do cíle (ta ve fialové bundě):

Převlečená, zničená a spokojená:

Zítra je den D!

Tři měsíce jsem intenzivně běhala. Bylo špatné počasí, mrzlo, sníh, mokro, vítr, týden jsem marodila, ale přesto jsem běhala. Vím, že jsem se zlepšila, co se týče délky běhů - však za 3 měsíce mám víc než půlku toho, co za celý rok 2012.

Chci, aby bylo vidět, že to někam vede. Že neběhám do úmoru jen proto, abych se pak zhoršila. K čemu by to pak všechno bylo?

Držte mi palce. Jsem nervózní a v poražencké náladě, počasí na hovno, to zas bude utrpení. Pak poreferuju!

Můj život zapadl do hlubokých kolejí.

Pražský půlmaraton je za dveřmi, takže opět malá rekapitulace: 

Od začátku roku jsem uběhla 234 km. Byla jsem ovšem na horách a měla jsem jiné výpadky, takže když je ideální týden, uběhnu tak 40-45 km. Minulou sobotu jsem uběhla 16 km v čase 1:37 (dneska jdu taky na dlouhý běh, jen co dopíšu tenhle příspěvek). Takže běhám seč můžu, bolí mě všemožný klouby, svaly, šlachy, a žaludek mi svírá strach, že to v tu sobotu pos*ru. Člověk může trénovat jak chce, ale pak budete mít špatný den, nějaká viróza, špatný start, nervozita, žaludeční potíže... tolik věcí se může pokazit a všechno přijde vniveč. Jako když jsem se dva měsíce v kuse učila na státnice a pak jsem vyfasovala Déčko a byla jsem ráda.

Záleží mi na tom, protože běh je jedna z těch mála věcí, co mi zůstaly. Můj život je k uzoufání nudný. Každý den na sebe natáhnu ty samé tepláky a triko, sednu k počítači a překládám. Jednou, dvakrát týdně s přítelem vyrazíme na víno, do kina, do restaurace, což ovšem nemění nic na tom, že celý můj sociální život čítá dva lidi - přítele a mamku přes skype. Vypěstovala jsem si jistý druh sociální fóbie, jakákoliv komunikace s ostatními mě děsí - když objednáme pizzu, musí jít otevřít a zaplatit přítel. Když potřebuji vyprat ve společné prádelně, plížím se domem v té nejnesociálnější hodině, abych nikoho nepotkala. Někam zatelefonovat? Nehrozí, všechno dělá přítel. 

Přítel je totiž velice schopný, nebojí se mluvit německy, vždycky se domluví a všechno zařídí. Zvykla jsem si na to a nemám důvod se k něčemu přemáhat. Kolikrát jsem na sebe naštvaná, že nic nedělám. Takové zaměstnání, jako mám já, přece nemusí být trest - čistého času pracuji v běžný den (tj. když není nával akutních zakázek) třeba 4-6 hodin (s tím, že od devíti do šesti, do sedmi do večera musím být schopná odpovídat na mejly, ale v dnešní době smartphonů...).

O víkendech taky překládám, ale většinou tak 3 hodiny denně. Takže v podstatě mám spoustu volného času. Mohla bych dělat něco konstruktivního a místo toho jsem sama sebe ve svých čerstvých 25 letech pohřbila před okolním světem. 

Vůbec netuším, jak tohle bude pokračovat.

Šla jsem do sebe

Myslím běžecky. Jak jsem tu psala posledně, člověk musí vytrvat, i přes všechny ty komplikace. V lednu jsem se pustila do běhání s vervou, měla jsem jen týdenní výpadek, kdy jsem byla v Třebíči a trávila celé odpoledne chozením po poli se psem.

Za leden jsem uběhla 105 km, kondička se zlepšila a cítila jsem se dobře. Pak jsme ale odjeli na Kanáry. Naivně jsem si sbalila tenisky - samozřejmě jsem nevyběhla (byly tam hrozné kopce všude).

Po návratu to bylo jako na kolotoči. První noc po návratu jsem dostala horečku. Dva dny jsem odpočívala a pak jsem vyrazila. Dřelo to, ale říkala jsem si, že musím vytrvat. Po pár dnech běhu jsem se jednou vzbudila a nebylo mi moc dobře. Jako správný nezodpovědný běžec jsem své tělo ignorovala a vyrazila na dlouhý běh. Po hodině a půl a 12 km jsem se doplazila domů, sotva jsem se zvládla osprchovat a pak rovnou do postele.

Týden jsem ležela, zvracela a kadila a pak, při první známce úlevy, jsem vyrazila znovu. Po prvním běhu mě začalo bolet v krku a ztratila jsem hlas. Koupila jsem si cucací bonbony a med a běhám dál a naštěstí se cítím čím dál lépe.

Za únor jsem zatím uběhla 55 km. To máme celkem 160 km za rok 2013.

Včera jsem si vybrala předčasně dárek k narozeninám od přítele:

Gore, Mythos So Lady, bunda:

Mám úplně neuvěřitelnou radost. Dneska jsem ji hned vzala na první běh, uběhla jsem 10 km a ani jsem se neunavila. Dívala jsem se do všech výloh, které jsem míjela, a pohled na mě mi vlíval do noh novou sílu.

Koupili jsme ji v místním Laufshopu ve Frankfurtu za 150 euro (zlevněná z 199 euro). Dívala jsem se na ceny v obchodě v Brně, kde jsem vždy nakupovala, a tuto bundu mají za 5200 Kč. A ještě ani nemají růžovou barvu.

Jako součást přípravy na půlmaraton jsem se také rozhodla shodil alespoň tři kila. Postup je jednoduchý, omezit sladké, jíst pravidelně a menší porce. Nakoupila jsem spoustu zeleniny a večer pokusuju celer nebo mrkev. Začala jsem vážit jídla, co si objednáváme jako dovážku, a byla jsem v šoku těmi porcemi - jak pro dva pořádné chlapy. Takže si jídlo odvažuju a zbytek schovávám na večer nebo druhý den. Za 14 dní mám 1,5 dole (teď mám 51,5 kila) a ještě jsem ušetřila.

A za všechnu tu snahu a dřinu se také musím občas odměnit:

Running Doc's Guide

Na trhu je určitě nepřeberné množství knížek pro běžce, jejichž smyslem je nacpat vám hlavu motivací a zopakovat tisíckrát omletá moudra a pravdy. Proto jsem byla tak ráda, že kniha, kterou jsem dostala na Vánoce od přítele, mezi ně nepatři.

Stručně bych ji charakterizovala jako čtivá a poučná (ano, je psaná anglicky, ale je to poměrně hovorový styl bez zbytečných složitostí - až na část obsahující přehled úrazů). Napsal ji sportovní lékař, který se specializuje na běžce a je medical director nejznámější série maratonů v Americe.

Autor se v této knize dotýká mnoha problémů, protahování, stravy, fyziologie běžce, botám, historii maratonu, prezentuje výsledky nejnovějších studií (například nejnovější a nerozsáhlejší studie, která zkoumala vliv pohybu na artritidu, zjistila, že neexistuje žádný takový vliv:

"No association was shown between the level of physical activity during middle age and the occurrence of knee osteoarthritis in elederly person")

Prvních 115 stran se tedy věnuje takovým všeobecnějším problémům (běhání a srdce, imunita, chřipka, píchání v boku...). Další část, nazvaná Injury manual, probírá jednotlivé části těla, od kotníku, přes lýtka, kolena, kyčle, zadek, záda... popisuje nejčastější problémy, jejich důvody, diagnózu a léčení (úrazy a vleklé bolesti se mi zatím naštěstí vyhnuly, takže tato sekce je opravdu spíš referenční, kam nahlédnete, když vás začne něco bolet).

Zkrátka a dobře, byla jsem velice spokojená s tímto čtením. A taky trochu vyděšená tím, co všechno se může pokazit, když máte třeba špatný nášlap a nevíte o tom a hrotíte desítky kilometrů týdně. Ale přesto všechno mi Running Doc nalil sílu do žil a přesvědčil mě, že běhání život zkvalitňuje, posiluje zdraví i tělo (pokud neběháte zrovna ultramaratony nebo čtyři maratony za rok).

Ohlédnutí za běžeckým rokem 2012

Někdy je hůř a někdy líp. Důležité je, nenechat se těmi horšími obdobími odradit a být schopný vždy znovu nazout tenisky a odtrpět tu ztrátu kondice.

Ale nejdřív pár čísel:
Za rok 2012 mi hodinky Garmin naměřily 544 uběhnutých km. Stanovila jsem si i odměnu, když uběhnu 600 ale zasekla jsem se.
Běháním jsem loni strávila 63 hodin a spálila u toho přes 28 tisíc kalorií.

Můj běžecký rok začal 6. března, kdy se konal první trénink. Byla jsem se předtím jednou rozklusat, aby se neřeklo. Stejně jsem se nemohla připravit na ten masakr. Byla nula stupňů a tak jsem se zničila, že jsem dvakrát skoro hodila šavli. A přesto jsem odcházela s naprostou euforií.

Od března do června byl tedy můj vrchol. Běhala jsem 5x týdně (z toho jednou tréninky), forma šla nahoru a já viděla ty pokroky každým týdnem. Na posledním tréninku jsme zažili vlnu horka. V té zničující výhni jsem uběhla svých nejrychlejších 5 km (28:00). Ani jsem pořádně nevydechla a už ale přišlo loučení. Sbohem brněnská skupino, už se asi nesetkáme.

První trénink:

Poslední trénink (jediný, co se mi honilo hlavou, bylo nevzdat to):

Celé tohle produktivní období bylo završeno mým dosud životním výkonem, půlmaratonem v čase 2:23:

(foceno hned po doběhnutí - klouby mě bolely tak, že jsem nemohla pokrčit kolena, pak ještě týden jsem skoro nechodila, a přesto na ten okamžik vzpomínám vždy se zasněným úsměvem):

Pak to šlo z kopce. S nadšením i počtem uběhnutých kilometrů. Kondice stagnovala, až nakonec upadla a já přestala běhat. Přestěhovali jsme se do Frankfurtu a se vším tím zařizováním jsem se nedonutila vyběhnout víckrát jak párkrát do týdne. Přijela jsem sice plná nadšení a odhodlání najít se ve Frankfurtu běžeckou skupinu... sice jsem našla, ale už jsem se jim nikdy nezvala.

Prvně bylo moc horko. Pak jsme byli na dovolené ve Slovinsku a poté na Korzice. To už jsem asi měsíc neběhala a za tři týdny jsem měla státnice z češtiny, tak jsem se věnovala pouze učení. Za celý srpen jsem běžela jednou.

Novou mízu jsem chytla až 18. září s vidinou blížícího se závodu Vokolo Priglu. Za ten necelý měsíc, kdy jsem běhala 3-4 týdně, jsem naběhala 90km. Pak přišel Prígl a zhoršení o 4 minuty oproti loňskému času: 

(byla jsem zklamaná, ale bylo tak krásné počasí, viděla jsem po dlouhé době bratra, i naši se šťěňátkem přijeli, tak jsem se usmívala).

Pak ovšem přišlo spoustu překladů a nedostatek motivaci způsobil, že jsem v říjnu a listopadu uběhla jen 69 km. Pak přišla taky zima, sníh. Výmluvy typu nemám co na sebe a no co, stejně už nemám kondičku. 

Jak ale říkám, důležité je se vždy znovu sebrat, najít tu sílu překročit bludný kruh nicnedělání. Dnes jsem uběhla svých prvních 5 km v novém roce. Čas úplně na hovno, plíce mě bolely, stejně tak nohy. Ale setrvám a v dubnu mě čeká další půlmaraton v Praze. Je dost pravděpodobné, že budu mít horší čas, ale to nevadí. Důležité je vydržet.

Jak jsem běžela vokolo Priglu

Podruhé je to vždycky těžší. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku. Loňský běh Vokolo Priglu byl můj úplně první závod a byl pro mě milníkem, po kterém jsem si řekla - ano, chci běhat. Předtím jsem běhala pár měsíců, pětikilometrové dávky, a myslela jsem si, kdoví jaký nejsem běžec. Dala jsem si limit hodinu a půl na 14,1 km, neměla jsem ani hodinky, takže jsem celou dobu běžela jak šílenec sto metrů před cílem a na pokraji smrti vyčerpáním jsem doběhla s čistým časem 1:28.

To bylo loni. Od té doby jsem chodila tři měsíce na tréninky, uběhla jsem půlmaraton a vůbec mám za letošek naběhaných přes 500 kilometrů. To by bylo, abych se nezlepšila.

Vyrazili jsme s bráchou v půl osmé ráno a už kolem deváté jsme tam byli. Chytli jsme dobré parkovací místo na Kozí Hůrce, necelý kilometru od startu, a šli jsme se zaregistrovat, vyplnit lístky na tombolu a rozhlédnout se po stáncích, kde se prodávalo oblečení Mizzuno a jiných značek v řádů tří čtyř stovek. Přes neřídnoucí chumel lidí jsme se však k oblečení ani nedostali.

Není pochyb, že závod kolem "brněnského giganta" získává na oblibě. Letos už se číslo účastníků přiblížilo ke dvoum tisícům a přijeli mimo jiné i tři borci z Keni. Slyšela jsem, že na příští rok se chystají velké úpravy trati, aby mohlo vyběhnout až šest tisíc běžců. No to jsem  zvědavá!

Kvůli vyššímu počtu závodníků se startovalo ve vlnách. Překvapivě jsem byla v té poslední, takže jsem startovala 8 minut po skupině E (jako Elita). Během čekání v koridoru se zvedla ranní mlha a sychravost, vysvitlo slunko a já si nadávala za dlouhé kalhoty a mikinu. Podzimní počasí je nevyzpytatelné.

Vyběhla jsem přiměřeným tempem - to jsem si alespoň myslela: ačkoliv jsem si to naplánovala na 6:30 na prvních pár km, běžela jsem 5:58 a všichni! mě předbíhali. V panice, že budu úplně poslední, jsem první dva km běžela pod 6 minut, pak už jsem potkala většinu těch, co mě předbíhali, jak jdou do kopce, supí a drží se v boku.

Takže se to nějak ustálilo. Větší část trasy jsem běžela poblíž takového staršího pána a to byl alespoň zdroj zábavy. Do kopce, když předbíhal mladého muže, který sotva lapal po dechu, křičel: "To máš z toho kouření a chlastání!" Pár kilometrů na to zase křičel na nějaké slečny: "Nemáte ruce? Proč nemáte závaží? Lemry líný!" (pán měl totiž na rukách takové ty zatěžkávací náramky). A tak podobně.

Moc jsem to ale nevnímala, protože jsem bojovala sama se sebou. A byl to boj hnusný, táhlý a předem prohraný. Od začátku se mi neběželo dobře, krize střídala krizi a po desátém kilometru jsem místo nohou měla olověný kůly. Prostě to nešlo. Před během jsem v časopisu Run četla článek o důležitosti pozitivního myšlení, takže jsem snažila myšlenky typu "To nedám", "Jsem neschopná" vyměnit za "Stačí když to doběhnu" "Čas není všechno". Asi to nemělo moc velký úspěch. Od 12. km jsem věděla, že svůj čas nepřekonám a s velkými obtížemi jsem doběhla do cíle s čistým časem 1:32 - ano, počítáte správně, 4 minuty zhoršení.

Bratr se zlepšil o osm minut a to několik měsíců před závodem neběhal (za to zhubl asi 8 kilo). Předběhla mě i známá z tréninků, která byla vždy o půl minuty až minutu na km pomalejší (i při půlmaratonu). Někde se stala chyba. Ale nechtěla jsem si kazit jeden z nejkrásnějších podzimních dní, sluníčko, barvy podzimu, přehrada... přijeli i naši se štěnětem.

Ač jsem si brousila zuby na hlavní cenu tomboly - auto - odešla jsem opět s prázdnou (o dvě!! čísla). A přesto všechno můžu říct, už se těším na příští rok. Jestli někdo váháte, určitě si to přijďte oběhnout.

Můj první půlmaraton

Mám to, zvládla jsem, dala jsem to....

Asi takové pocity se mi honily hlavou, když jsem běžela po červeném koberci a hodiny ukazovaly 2:23...

Můj osobní cíl byl dvě a půl hodiny, což by znamenalo si držet tempo kolem 7min/km.... Ačkoliv jsem se zapřísahala, že začátek nepřestřelím, prvních pár kiláků jsem nasadila tempo pod 6:30.. Bylo to ale v pohodě a poznala jsem, že si můžu celou dobu držet kolem 6:30-6:40 a že je to příjemné tempo.

Atmosféra byla úžasná. Všude fandili lidé, povzbuzovali, chválili, na místech hrála hudba, lidé trsali... Prostě super. Prvních deset kiláků jsem běžela s úsměvem na rtech. (Mmchdm, na devátém kilometru mě předběhli borci z Keni).

14 kilometr byl zdolán - nejdelší vzdálenost, co jsem kdy v kuse běžela (Vokolo priglu) - a začala krize, která dosáhla svého vrcholu na 17. kilometru. Ačkoliv jsem pila na každé stanici, té na 17.km jsem myslela, že se nedožiju. Měla jsem takovou žízeň... a začínala jsem mít hlad a slabost... Dívala jsem na hodinky snad každých deset metrů, tempo klesalo, kilometry neubývaly.

No ale dočkala jsem se... v klidu jsem se napila, najedla a vyrazilo se dát. Pak už to šlo líp. Sice mě šíleně bolely kolena a kyčle, ale do cíle jsem dorazila s tempem za poslední dva kilometry 6:10/km.

V cíli mě už čekali naši a přítel. Slunce už zapadlo a začalo se ochlazovat. Moc jsem nemeškali a vyrazili na cestu zpátky domů. Po cestě jsem v autě pospávala a vychutnávala si ty okamžiky slávy. Ten pocit sounáležitosti a výjimečnosti zároveň se tisíci ostatními běžci.

V noci jsem skoro nespala. Tak hrozně mě bolely kolena, potila jsem se, špatně mi bylo... Ráno jsem nechodila, ale šoupala se/plazila/belhala... přesto jsem musela zabalit kufry a v noci sednout od busu směr Frankfurt.

Horší noc jsem nikdy nezažila. Ve skrčené pozici se kolena ozvala v plné síle, taková bolest a ta šílená únava a přesto spánek nepřicházel.

Teď už je to lepší. Už jsem dohnala dluh, vyspala jsem se, najedla a usadila. Teprve teď se dostavila bolest svalů. Ale co. Uběhla jsem půlmaraton. Dokázala jsem to.

Poslední trénink

Netrpělivě jsem sledovala střídavě teploměr a hodinky. Čas přibýval, ale teplota neklesala. Dál už jsem čekat nemohla, tak jsem vyrazila do té výhně.

Běželi jsme pětikilometrový úsek, už potřetí v řadě, abysme si mohli porovnat výsledky. Cíl byl jasný - zlepšit si předchozí čas. Když jsme běželi pět kilometrů naposled, fičel sice takový vítr, že jsem tou clonou kolikrát jen ztěží probojovávala, ale bylo asi deset stupňů.

Zato teď slunko bez milosti prahlo. "Máme ideální počasí," řekl trenér. "Ale na opalování, ne na běh."

Rozcvičku a rozklusání jsme zkrátili na minimum, protože síla v tomhle počasí klesala každou minutou. No a pak jsme vyběhli. Nasadila jsem tempo 5:43 na kilák. Ideál. Posledních pár kol  zrychlím a to by bylo, abych ten svůj minulý čas nedala.

Jenže po dvou kolech se mi začal lepit jazyk na patro, nohy ztěžkly a já marně lapala po dechu. Do kyslíkovýho dluhu jsem se dostala ještě před druhým kilometrem. Kdybyste slyšeli ten vnitřní boj, který mi zuřil v hlavě...

Musím si ten čas zlepšit.... kašlu na to, to nedám.... poslední trénink, musím se překonat... já mám takovou žízeň.... nesmím zastavit, napiju se potom....

Po třetím kilometru moje tempo i přes všechnu snahu kleslo na 5:55 na kilák. Pojímalo mě zoufalství. Já to nedám. Jedna holka už odpadla. Ti, kteří neběželi, stáli podél trasy a povzbuzovali: Běž, vydrž... nejradši bych jim odsekla, ať sklapnou, ale na to jsem neměla dech.

Čtvrý kilometr byl zdolán a já najednou běžela 5:37... naděje se mi vlila zpět do žil. Poslední dvě kola, nasadila jsem tempo 5:11 na kilák. Poslední kolo, před poslední zatáčkou a hodinky ukazovaly, že do mého posledního času zbývá minuta.

Donutila jsem se do sprintu, předběhla jsem tři lidi a do cíle doběhla s časem 28:08... o dvacet vteřin lepší čas než minule. Neuvěřitelný pocit, neuvěřitelná únava.

Pak už euforie pomalu vyprchala a přišlo loučení. Poslední fotky. Poslední objemutí.

Do mého prvního půlmaratonu a vrcholu mé běžecké kariéry zbývají dva dny. Pak konec. Občasné proběhnutí v parku ve Frankfurtu. Já bych snad i brečela, ale apatie, která se mi od úspěšného složení státnic lepí na paty, je silnější.

Vítr v peněžence

Koupila jsem si nové běžecké boty:

Byla jsem ve svém milovaném Triexpertu, nechala si změřit došlap a byly mi doporučeny boty Brooks Ravenna3. K tomu jsem přihodila ponožky Mizuno za 350 a nechala jsem tam tři tisíce. No hlavně, že mě to baví. 

Zajímavé ale bylo, že při měření došlapu trenér zjistil, že u jedné nohy mám pronační došlap:

Takže jsme vybrali objemové boty s lehkou kontrolou pronace. Další zajímavý poznatek - své první běžecké boty, které jsem si koupila úplně naslepo, jsem měla moc malé... běžecká bota musí mít aspoň tři milimetry rezervu ve špičce. Při běhu se noha totiž trochu zvětší, obzvláště při dlouhých bězích... 

Tak jsem ty své nové krasavy hned vzala na trénink. Byl to trochu nezvyk, ale ještě párkrát v nich vyběhnu a bude to v pohodě. Na tréninku foukal šílený vichr a bylo devět stupňů, ale pořád jsem uběhla super časy (dle mého měřítka). 

Běhali jsme úseky 2 km, 1 km, 1 km a 500 metrů ve stále se zvyšujícím tempu. Moje časy byly: 11:20; 5:25; 5:00, 2:08.

Jsem spokojená. Posledních pět set metrů mi ani hlavní skupinka nestačila utéct. (Při delších úsecích mě předbíhají o kolo až dvě, ale to jsou jiní borci). 

Jako třeba náš trenér - maraton za 2:25... Nepředstavitelný výkon. To je můj nejvyšší sprint, akorát že po dobu 42 kilometrů. Náš druhý trenér, triatlonista, sklízí jeden kov za druhým. Jsou to borci a trénovat s nimi byly ty nejlepší tři měsíce, co jsem kdy zažila.

Už jenom dva tréninky. A pak sbohem země krásná, země má.

Neexistuje lepší pocit uspokojení,

než po pořádně odmakaném tréninku.

Kolikrát se mi na trénink ani nechce, učení nad hlavu, překlady, venku je hnusně nebo moc horko. Ale pak ta vidina radosti sama ze sebe mě vždycky vykope z bytu. 

Půl hodiny se na trénink dopravuji, zpocená ještě než dorazím do šaten. Pak čtvrt hodiny klábosíme s "holkama" (většina z nich matky od rodiny). To už nás ale trenér vyžene na okruh na rozvičku. 

Naše rozcvička většinou spočívá v 3km rozklusání a 15m protažení, po kterém následuje všemi milovaná abeceda - předkopávání, zakopávání, rovinky, schody. Včera jsme přidali ještě posilování břicha

Nutno říct, že první tři tréninky jsem se v tomto okamžiku byla ve stavu vyvěsit bílou vlajku a jít domů. Představa, že to hlavní je teprve před námi, byla nepředstavitelná. Dneska už se cítím jistější v kramflecích. Vím, že budu supět, že to bude bolet, bude mi blbě, ale že to nakonec vždycky uběhnu, a o to spokojenější pak budu. 

Tento týden byl můj 12. trénink. Za tu dobu jsem toho zvládli - kombinace 1 a 2km úseky, 5km v kuse, kopce, 200m, sprinty... 

Včera jsme běhali čtyřstovky, tzn. jedno kolo (400 m) rychlým tempem (75% výkonnosti a výš), jedno kolo vyklusat pomalu. A takhle 8 rychlých, 8 pomalých. Do toho nemilosrdně prahlo slunko a teploměr i v půl osmé večer ukazoval 26 stupňů. 

Ale zvládla jsem to a "zabojovala jsem", řekl mi trenér. Pak už jen vyzout boty a zpocené ponožky a jít se vyklusat na chladivou zelenou trávu.

Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem si běh tak zamilovala, a došla jsem k závěru, že je to ten pocit spokojenosti, když překonám sama sebe. Že jsem poprvé našla aktivní koníček, u kterého mě netíží pocit, že nejsem dobrá a jaký to pak má smysl. Těší mě pohyb samotný a osobní růst. A taky lidi kolem. Tady je část té naší bandy.