Moje sociální fóbie opět zvítězila

Ve Frankfurtu jsem měla plno plánů. Jak si najdu běžecký kroužek a budu procvičovat němčinu. Prvně ale byly dovolené, pak jsem vypadla z kondice, pak byla zima a pak už nemělo smysl cokoliv začínat.

Ve Vídni to musí být jinak, byla jsem přesvědčená. Na netu jsem si našla Lauftrainingy - zadarmo, s profesionálním trenérem, pořádáno od města. Zkrátka "Einfach kommen und mitmachen!"

Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že musím. Musím porazit sama sebe a jít tam. Už jsem psala, jak nesnáším všechno nové - ještě když neumím jazyk, všechno mi přijde strašidelné a nepřekonatelné. A kontakty s lidma? To není  moje silná stránka.

Ale jela jsem. Dvacet minut předem jsem stála před stadionem a nikde nikdo. Pět minut jsem koukala na procházející lidi, jak vchází do stadionu, a nakonec jsem se odhodlala a také vešla. Po dalších pěti minutách nejistého popocházení jsem se zeptala nějaké slečny. Nic nevěděla. Šla jsem zpátky před stadion a uviděla jsem, že kousek od místa, kde jsem stála, byl jiný vchod s nápisem Wien Läuft (což byla ta webová stránka). Ale nikde nikdo. Zkusila jsem jít i dovnitř ale všude bylo zavřeno. Tím jsem vyčerpala své odhodlání.

A pak najednou, pár minut před šestou, se u této brány shromáždilo asi sedm lidí. Stála jsem 20 metrů od nich a pozorovala je - trenér, dvě kamarádky, co přišly spolu, pár, a dva lidi okolo padesáti a výš. Všichni se znali a mluvili spolu německy. Trochu po mě koukali, jelikož jsem byla oblečená v běžeckém a neustále jsem je sledovala.

Uvnitř jsem sváděla hrozný boj. Musím tam jít, pozdravit a přidat se. Ale teď už tady stojím opodál pět minut, to je trapný, si budou myslet, proč jsem nešla rovnou. Co když jsou moc namakaní a já jim nebudu stačit? Všichni se znají, se mnou se nikdo bavit nebude....

Pár minut po šesté se skupina sebrala a šla. Zpovzdálí jsem se sledovala jak se začali rozčvičovat a pak odběhli. Uznala jsem porážku a byla mi do breku. Stála jsem jen pár metrů od nich, ale můj strach z lidí a neznámých sociálních situací mi nedovolil zapojit se do organizovaného tréninku, který jsem tak milovala v Brně. Jsem srab a budu až nadosmrti sama v té své slupce.

Jelikož jsem byla v Prateru, šla jsem tu svou frustraci aspoň vyběhat. To mi trochu pomohlo - konec konců, to byl důvod proč jsem s běháním začala - je to samotářský sport. Ano, budu si to namlouvat.

Myslím, že na další pokus už se nevzmůžu. Tak tedy Vídni zdar!