Budu se vdávat!

Pouhých 30 dní a co se změnilo!

Přestěhovali jsme se do Vídně. Koupili televizi. Koupila jsem si svůj první smartphone. A kolečkový brusle. Naši na mě přepsali  auto, které si příští týden převezu do Vídně.

A to vše završil prstýnek s brilianty a těch pár slůvek... Vezmeš si mě?.....

Nikdy v životě jsem si nepřipadala dospělejší. Jako kdybych během těch třiceti dnů konečně vytáhla tu jednu nohu, kterou jsem měla pořád zaseklou v studentském životě/dětství, a pevně vkročila do dospělosti. Teď už je to opravdu jen na nás. Celý nás dospělácký život je před námi, jak si ho zařídíme?

Plánování svatby mě uvádí do těžkých stresů. Tolik věcí je potřeba zařídit a vymyslet a já jsem nepopsaný list (poslední svatba, na které jsem byla, byla před 20 lety!).

Tady je, je nádherný:

Wish me luck!

Moje sociální fóbie opět zvítězila

Ve Frankfurtu jsem měla plno plánů. Jak si najdu běžecký kroužek a budu procvičovat němčinu. Prvně ale byly dovolené, pak jsem vypadla z kondice, pak byla zima a pak už nemělo smysl cokoliv začínat.

Ve Vídni to musí být jinak, byla jsem přesvědčená. Na netu jsem si našla Lauftrainingy - zadarmo, s profesionálním trenérem, pořádáno od města. Zkrátka "Einfach kommen und mitmachen!"

Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že musím. Musím porazit sama sebe a jít tam. Už jsem psala, jak nesnáším všechno nové - ještě když neumím jazyk, všechno mi přijde strašidelné a nepřekonatelné. A kontakty s lidma? To není  moje silná stránka.

Ale jela jsem. Dvacet minut předem jsem stála před stadionem a nikde nikdo. Pět minut jsem koukala na procházející lidi, jak vchází do stadionu, a nakonec jsem se odhodlala a také vešla. Po dalších pěti minutách nejistého popocházení jsem se zeptala nějaké slečny. Nic nevěděla. Šla jsem zpátky před stadion a uviděla jsem, že kousek od místa, kde jsem stála, byl jiný vchod s nápisem Wien Läuft (což byla ta webová stránka). Ale nikde nikdo. Zkusila jsem jít i dovnitř ale všude bylo zavřeno. Tím jsem vyčerpala své odhodlání.

A pak najednou, pár minut před šestou, se u této brány shromáždilo asi sedm lidí. Stála jsem 20 metrů od nich a pozorovala je - trenér, dvě kamarádky, co přišly spolu, pár, a dva lidi okolo padesáti a výš. Všichni se znali a mluvili spolu německy. Trochu po mě koukali, jelikož jsem byla oblečená v běžeckém a neustále jsem je sledovala.

Uvnitř jsem sváděla hrozný boj. Musím tam jít, pozdravit a přidat se. Ale teď už tady stojím opodál pět minut, to je trapný, si budou myslet, proč jsem nešla rovnou. Co když jsou moc namakaní a já jim nebudu stačit? Všichni se znají, se mnou se nikdo bavit nebude....

Pár minut po šesté se skupina sebrala a šla. Zpovzdálí jsem se sledovala jak se začali rozčvičovat a pak odběhli. Uznala jsem porážku a byla mi do breku. Stála jsem jen pár metrů od nich, ale můj strach z lidí a neznámých sociálních situací mi nedovolil zapojit se do organizovaného tréninku, který jsem tak milovala v Brně. Jsem srab a budu až nadosmrti sama v té své slupce.

Jelikož jsem byla v Prateru, šla jsem tu svou frustraci aspoň vyběhat. To mi trochu pomohlo - konec konců, to byl důvod proč jsem s běháním začala - je to samotářský sport. Ano, budu si to namlouvat.

Myslím, že na další pokus už se nevzmůžu. Tak tedy Vídni zdar!

Grüß Gott!

Tak vám píšu z Vídně. Už zabydlená, přestěhovaná... Chtěla jsem napsat o posledním týdnu ve Frankfurtu, zavzpomínat, zrekapitulovat, ale všechno bylo tak hektické! Přijeli naši s dodávkou a celý den jsme balili a balili a nosili do dodávky, za nelibých poznámek našeho "milovaného souseda", kterého už naštěstí nikdy neuvidím.

A teď jsem tady. V samotném centru Vídně - Faulmanngasse (přijede mě někdo navštívit?:) To znamená, že hned vedle nás je Wiedner Hauptstrasse - rušná ulice s nepřetržitým troubením a sirénami.

Můj úplně první dojem? Proč proboha všichni říkají Grüß Gott! a Auf Wiedersehen? V Německu jsem všude říkala Hallo a Tschüs... Někdy jim jen tak z principu říkám Kris Kros místo Grüß Gott, ale zdá se, že si toho ještě nevšimli.

Taky je tu dráž než ve Frankfurtu. Noodle box za 2,5? Ha, na to zapomeňte. Ale výběr je tu velký, spooousta restaurací a bister - máme co objevovat.

Šok číslo dvě - víno v restauracích se prodává po 1/8l, ale cena je stejně jako ve Frankfurtu - to znamená, že levnější víno tu stojí 3,5 na 1/8l, dražší přes 4 eura! Koktejly tu stojí kolem těch 7,5 eura a výš a na rozdíl od Frankfurtu tu nevedou happy hours (tam snad každá hospoda mělo v podvečer koktejly za 5 euro).

Hm, co dál? Ano už vím, musím si dávat pozor na tu svoji pusu nevymáchanou. Rok žijete v zemi, kde můžete volně komentovat oblečení či vzhled ostatních a nebojíte se, že vám budou rozumět. Ve Vídni - a hlavně v tom turistickém centru - je Čech či Slovák snad každý třetí. Zbytek jsou Poláci a Angličané.

Minulý víkend nám naši nastěhovali nějaké věci - s dodávkou si stoupli do zákazu - protože, jak vám řekne každý Vídeňák, zaparkovat v centru Vídně je věc zcela nemožná.

Také jsme první týden neměli internet - to bylo zkouška pro nás dva závisláky. Pán z UPC přišel včera, zapojil modem na 50Mb internet za 25 euro a už je zase lépe.

Pár foto:

 Tak zde trávím své dny: potřebovala bych lepší židli. A obrazovku.

 Hurá, máme mrazák a slušnou ledničku!

 Mám PRAČKU!

Obývák a přítelovo útočiště

Že jste to vy, řeknu vám, že za takový byt (65 metrů čtverečních, plně vybavený) platíme 890 nájem + elektřina, voda, topení a internet.

Tak tedy Vídni zdar!