úterý 3. června 2014

Jedno jméno, jeden život

Svatba dopadla krásně, bylo to nádherné, krásné, dokonalé a tak dále.


Teď si jedeme ještě odpočnout do Karibiku a pak s chutí do společného života!

pondělí 14. dubna 2014

Vídeňský půlmaraton

Mám to za sebou, dneska sotva chodím, ale jsem spokojená.

Přihlásila jsem se už asi půl roku zpátky za nekřesťanských 50 euro a dalších 27 euro tričko. Ač bratrovi se do dalšího masového běhu už moc nechtělo (a že 20 tisíc běžců už je docela síla), nakonec jsem ho překecala, že budeme mít zázemí u nás v bytě.

Vzhledem k tomu, že nešlo vyzvednout balíčky za někoho (museli byste napsat žádosti o výjimku organizátorům a kdesi cosi), přijel brácha už v sobotu. Zajeli jsme na výstaviště vyzvednout startovací balíky. Davy a chaos převládaly všude. Při vchodu jsme dostali cosi jako pytel na odpadky s jednou mizernou kuponovou knížečkou. Pak jsme si vyzvedli číslo. U další přepážky jsme si vyzvedli chip za 5 euro (!!).

Pak jsem si zamířila pro tričko a bylo mi řečeno, že jim došli eska a že mi můžou dát M. To jsem teda odmítla, neplatila jsem 27 euro za tričko, který mi bude k ničemu. Pak mě poslali do Hervis obchodu, ať se zeptám tam. Esko jsem tam sehnala, ale prý ať donesu tak M, že mi ho  vymění. Tak zpátky na přepážku pro M, s tím znovu do Hervisu... no proklínala jsem všechny:-D

Nicméně zvládli jsme to, trochu jsme se prošli po městě, poseděli na jednom malým pivku a šli brzo spát. V neděli se startovalo v devět ráno. V osm jsme vyrazili z bytu, sedli jsme na poloprázdné metro, které o pár zastávek přetýkalo, a jeli na Vienna International Center.

Náš sektor jsme našli (museli jsme tedy přelízt už značně sešlapaný síťový plot). 20 minut předem jsme stáli v koridoru a pozorovali nekončící a značně nerovnoměrnou frontu na záchody (před řadou toitoiek měli místo tak na jednoho člověka a pak byl plot. Kde ti lidi měli asi stát frontu to nevím). Vystartovali jsme kolem čtvrt na deset, ale přesně to nevím, protože nikde nebyly hodiny a vůbec nebylo jasné, kde je tedy ten start, protože brány se sponzory byly všude.

Po minulém fiasku jsem to chtěla vzít tak trochu na jistotu. Rozvrhla jsem si tempo 6:20-6:30 min/km a plus minus se mi ho dařilo držet až do 12 kilometru. Pak to trochu kolísalo a na 15-16 mě chytla největší krize (poslední občerstvovací stanice bylo před desátým a další až po 16). I když jsem pila všude, měla jsem najednou pocit že umřu žízní a že v sobě nemám ani kapku energie. Zamotala se mi hlava a já skoro omdlela. Chvilku jsem se zastavila, počkala jsem, až si mi srovná tlak, a pak jsem pomalým ale stálým tempem vyrazila dál. Na devatenáctým jsem pak zase zabrala. 21. km jsem běžela 6:00 a těch posledních 100 metrů asi 5:30 na km. I tak jsem doběhla s finálním časem 2:22. (OR 2:15)

Ale byla jsem spokojená. Že jsem to doběhla a že to ani není tak tragický.

Po doběhu se do mě dala šílená zima (jsem vyběhla jen v kraťáskách a tričku s krátkým, bylo asi deset stupňů, mrholilo a foukal studený vítr). Trvalo mi asi 40 - 50 minut, než jsem se dostala z cílové části ven na ulici!! Šílený davy, zbytečně zúžený průchody, kde se to štosovalo, nikdo nám nedal termo fólii, nikde teplé pití... až úplně na konci jsme dostali slušivou žlutou pláštěnku.

Závod samotný super, běželo se hezkou trasou centrem, nějaký ten doprovodný program byl. Ale jinak organice palec dolů. I tak jsem spokojená a šťastná. Mám další, už třetí do sbírky.


čtvrtek 20. března 2014

Update ohledně frašky zvané Rodný List

Kdo sledovat mé předchozí příspěvky (1 a 2), ví, že jsme se dostali do spár úřad a do prekérní situace. Minule jsem skončila tam, že nám Fedex slíbil, že nám obálku vystaví, že jim máme napsat informace do mejlu. Napsali jsme jim a žádná odpověď. Volali jsme jim znovu, řekli nám to samé, tak jsme psali nového mejla a opět žádná odezva!

Pak měl ale přítel pracovní cestu do Německa, tak nás napadlo, že by to mohl koupit na UPS tam, jelikož už jsme zpáteční předplacenou obálku jednou ve Frankfurtu kupovali. Volal na německé UPS a opravdu, přímo ve městě kam jel, že mají shop, kde tuto obálku prodávají. Sice to bylo asi 40 minut cesty vlakem z místa konference, ale přítel měl jedno dopoledne volné, tak se tam vypravil. Konečně slibovaný obchod našel, ovšem setkal se tam s prázdným pohledem. Ne, žádné takové obálky opravdu neprodáváme.

To teda přítele vytočilo. Volal zpátky na UPS, kde jim řekl pár slov, které si do rámečku nedají, oni se pak podívali do počítače a víte co? Máme obchod i ve Vídni, asi tak pět minut od přítelovy práce, kde obálku  seženete. Po návratu z Německa tam zašel a opravdu, obálka za 60 euro byla naše.

Mezitím přišel slibovaný šek z Ameriky, (tisíceré díky neznámému kolegovi). Takže už jsme jenom šli na poštu, kde jsme to za 30 euro poslali do San Franciska.

A to neuvěříte co se stalo. Do deseti pracovních dnů byl rodný list u nás!! Z Ameriky to šlo tři dny! Mimochodem, tento rodný list je ÚPLNĚ STEJNÝ jako ten, co jsme měli, jenom je na oficiálním papíře a není projetý kopírkou.

Rodný list jsme si nechali soudně přeložit, a příští týden má přítel schůzku na americké ambasádě v Praze a kousek odsud pak skočí na Ministerstvo zahraničních věcí a bude.


středa 12. března 2014

Jak jsem si užila dovolenou

Od Vánoc jsem byla zavalená nikdy nekončící prací. Žila jsem v neustálém stereotypu a pracovala na horním limitu své denní překladatelské kapacity. Chodila jedna velká zakázka za druhou, dělala jsem každý den, 7 dní v týdnu, v průměru kolem 2500 - 3000 slov, takže nezbýval žádný čas ani energie na kontakty s přáteli z Brna. Při životě mě ale držela vidina třídenní dovolené na horách s dvěma našimi nejbližšími známými (přítelův svědek). Neviděli jsme se už dost dlouho a i tady ta dovolená byla dost komplikovaná, nemohli jsme se dlouho domluvit na termínu, a když jsme se domluvili, tak oni zjistili, že mají v té době nějaký koncert, kam chtějí jít, tak se to posunulo na pracovní týden místo víkendu. Přítel si ale dovolenou domluvil, takže vše dobře dopadlo.

Odjezd na dovolenou byl v pondělí, takže jsme si s našima ještě v sobotu zajeli zalyžovat na Stuhleck a pak to spolu vzali směr Třebíč, kde jsme v neděli dodělala překlady. V neděli večer jsem pak začala balit. Šla jsem sbalit lyže do vaku a úplně mě to vyčerpalo. Cítila jsem se nějak divně, na večeři jsem snědla jen trochu salátu a šla jsem spát v půl desáté, že se z toho vyspím a ráno to dobalím. K posteli jsem si vzala radši kýbl.

O půlnoci to začalo. Vyzvracela jsem salát a vše co jsem předtím jedla. Uf, snad mi jenom nesedlo jídlo. Lehla jsem do postele a za pět minut zase... V intervalech asi patnácti minut jsem zvracela asi do tří do rána, neměla jsem co a furt jsem klopila žaludeční šťávy a dávila se. Když jsem se napila trochu vody, šup, letělo to do kýble. Ve tři jsem dostala nejhorší průjem svýho života. Pak jsem si vzala endiaron a kolem čtvrté jsem konečně usla.

Ráno teplota, žaludek na vodě a namožené břišní svaly ze zvracení. Bylo to rozhodnuto, na dovolenou se nejede. Byla jsem zdrcená. Celý den jsem ležela, snědla jsem půl suchého rohlíku, který za chvíli stejně skončil v kýblu a nemohla jsem dělat nic. Druhý den už lepší a třetí den, kdy přítelovi končila dovolená, už jsem se cítila dobře. Vyřídila jsem si v Třebíči daňové přiznání, OSSZ a zdravotní pojišťovnu, pak jsme nasedli do auta a jeli do Vídně, kde mě už čekaly další překlady. Dnes večer mi přišly další velké zakázky a já mám už teď do pondělí plnou kapacitu.

Tolik z mého vytouženého odpočinku a socializace. 

pondělí 3. března 2014

Ledové snění ve Vídni

Ačkoliv zima letos do Vídně vůbec nezavítala, i tak jsme si mohli dopřát alespoň trochu zimních radovánek. Wiener Eistraum je obrovská umělá ledová plocha před radnicí. Je to tam kouzelné - dvě velké kruhové plochy a pak dlouhé ledové cestičky, které se proplétají v přilehlém parčíku mezi stromy a fontánkami. A když máte to štěstí, že můžete jít ve všední den, ani tam není tolik lidí!

Jsou tam každý den tuším až do půl desáté, ale pouze do devátého března. Dorazili jsme asi v šest, vymázli jsme 2x 6,5 za vstup, 2 x 6,5 za půjčení bruslí a 2 eura za skříňku. Příště bych si teda přivezla své vlastní brusle z Čech. Tohle byly plastové brusle s jednou přezkou nahoře, vůbec to nešlo dotáhnout a bruslení v nich bylo dosti vratké. Ale jak říkám, jinak to stálo za to:



Samozřejmě po bruslení nám vyhládlo, tak jsme si dali spätzle,  wurst, a glühwein (mimochodem, lepší jak na Vánočních trzích) celkem za 15 euro a byli jsem spokojení. Jó Vídeň...

sobota 1. března 2014

Boj proti běžeckému stereotypu

13. dubna mě čeká vídeňský půlmaraton a rozhodla jsem se přípravu nepodcenit. První asi tak měsíc po Vánocích bylo období normalizace, kdy jsem se dostávala do kondice, ale teď už potřeba se pohnout z místa.

Stáhla jsem si běžeckou aplikací Nike+, kde soutěžím s kamarády z Brna, kteří se taky dali na běh, o to, kdo uběhne víc měsíčně, plníme challenge a různě. Hned si to připadám víc v kontaktu, i když jen virtuálně.

Taky jsem si do přehrávače stáhla podcasty Ear Buiscuits, které obsahují hodinové rozhovory s známými youtube celebritami - hned ty delší běhy rychleji utíkají a nejsou taková nuda.

A hlavně, hledám nové trasy. I za cenu bloudění a drobných neúspěchů. Ty dvě trasy, co jsem běhala předtím, už mě prostě nebaví. Objevuji teď okolí donauských ostrovů a jiných částí Vídně. Zrovna dneska jsem vyrazila na konečnou metra U4, kde je obrovský park Lainzer Tiergarden. Prvně jsem to nemohla značnou chvíli najít, pak jsem se motala mezi autama bez chodníků, ale nakonec jsem našla obrovskou vstupní bránu, za kterou začínal úplně nový svět.

Za branou se cesta rozdělovala na asfaltku podél zdi po rovině a na lesní cestu šíleně do kopce. Radši jsem to vzala po rovině. Samozřejmě mě asfaltka po chvíli přestala bavit tak jsem vzala nejbližší odbočku do lesa. Si tak běžím, zamyšlená a najednou před sebou vidím obrovského psa. V šoku jsem se zastavila a s hrůzou jsem si uvědomila, že to opravdu není pes, ale divoké prase. Stálo na cestě přede mnou a zvědavě si mě prohlíželo. A najednou další a další. Podívala jsem se kolem sebe a všude samí divočáci! Procházeli se po lese, po cestě a nevypadali, že by chtěli uhnout.

Pomalu jsem vycouvala, pak se rychle otočila a běžela pryč. Ještě jsem si rychle jedno vyfotila a radši jsem mazala pryč.


Tohle bych v Pratru nezažila. I když nevím, jestli je o co stát:)

středa 19. února 2014

A co tvoje němčina?

Už umíš německy? Proč ještě neumíš německy? Vždyť už to bude dva roky, co žiješ v německy mluvící zemi (prvně Německo, pak Rakousko).

Lidi si myslí, že je to tak jednoduchý. Jenže realita je, že dýchání stejného vzduchu jako Vídeňáci vás jazyk nenaučí.
Ráno vstanu v osm, nasnídám se, řeším mejly a v devět jdu běhat. Po běháni sprcha a hygiena, trochu poklidit byt a v půl jedenácté usedám k překladům. Ve dvanáct jedeme na oběd. Od jedné do pěti řeším mejly a překládám. V pět nebo po páté přijde přítel z práce, pokecáme, navečeříme se, občas mrkneme na seriál a od sedmi do desíti do večera opět překládám. Někdy do půl jedenácté. Pak si odpočinu, podívám se na nějaká videa, seriál, přečtu pár stránek knížky, v půl dvanácté jdu do koupelny a ve 12 ležím v posteli. A v osm vstávám.

Víkendy víceméně to samé! Pokud zrovna nejedu do Třebíče řešit svatbu, zkoušet šaty, na zkoušku líčení, ke kadeřnici, na zkoušku nehtů, k zubaři...

A když máme volnější večer, zajdeme s přítelem do kina či do restaurace, o víkendech chodím na delší běhy po donauských ostrovech a okolí.

Jednou týdně se scházím s holčinou co mě učí německy, ale to je spíš tak výmluva se sejít a pokecat. Občas si pustím televizi nebo přečtu erární časopis v metru. Německy umím na rozumné úrovni a občas pochytím nové slovíčko, které si uložím v hlavě, ale to je tak všechno. Mé konverzační možnosti začínají a končí obligatorním Danke  a Grüss Gott, tak se mě přestaňte doprčic pořád ptát, jestli už umím německy a co teda dělám, že už nešprechtím německy jak rodilý mluvčí!

Rakouská/Vídeňská němčina je těžká, to vám potvrdí každý. Někdy sedím v restauraci a poslouchám lidi vedle nás, jak se baví a trvá mi to někdy setsakramensky dlouho, než poznám, že to je opravdu němčina a ne nějaká exotická řeč.

Pravda je, život tady ve Vídni není o moc jiný než kdekoliv jinde. Jenom o dost dražší a o dost osamělejší....