Doma aspoň virtuálně

Jak tady ti Němci můžou žít. Hrozně mě frustrovalo, že každé druhé video bylo pro Německo zakázané. Hláška Toto video je bohužel v Německu nedostupné mě přiváděla do hluboké deprese a pocitu ještě větší izolovanosti. Ze začátku jsem to řešila přes VPN Masaryčky, která ale zase na druhou stranu nepovolovala určitý obsahy (*mrk mrk*). Ale vzhledem k tomu, že už jsem ta magistra, mě bez milosti odřízli. Naštěstí přítelovi stačil jediný pohled na mé trápení a koupil mi půlroční předplatné na Hide My Ass. A už se zase můžu dívat na Gangnam Style:)

A další věc vám musím napsat - bydlíme v takové klidné čtvrti, hezký bytový komplex, udržovaný.. ale naši sousedi, to byl zase případ. Týpek vypadal jako Christian Bale ve filmu Machinist:

Když jsem nezavřela dveře s největší pečlivostí, pomalilinku, aby ani necvakly, vylezl a začal na mě německy řvát, proč práskám s těma dveřma. Do práce nechodili, v noci pouštěl hlasitou hudbu a hlasitě se i hádal s družkou.
No a dneska v noci to hezky vyvrcholilo. Ležíme v posteli a najednou takový řev: Polizei, Polizei a bušení na dveře. Vylítla jsem z postele, hledala brejle a netušila, kde jsem. Po té, co jsem rozdýchala silný náběh na infarkt, jsem si uvědomila, že to nebylo k nám, ale k sousedům. Začala bitka o kukátko s přítelem. Sledovali jsme, jak asi pět policistů s neprůstřelnýma vestama a pistolema v ruce vtrhlo do bytu, týpka odvedli v trenkách a se spoutanýma rukama a pak cosi zanesli  (nějaký stroj) do bytu a zavřeli se tam.
V duchu jsem se tetelila - konečně bude klid. S přítelem jsme vymýšleli nejrůznější teorie, jestli to byl dealer nebo násilník. Nejspíš obojí.
Moje teorii ovšem padly, když dnes dopoledne slyším nějaký pohyb přede dveřma, mrknu kukátkem a vidím, jak se soused v ještě bídnějším stavu potácí do bytu. A je po radosti.

No a dnešní veselý den byl završen, když jsem šla do prádelny vyprat prádlo a zjistila jsem, že v místnosti stojí asi pět centimetrů páchnoucí vody. Hm, tak dneska se prát nebude. Jooo Německo....

Náš první pokus o socializaci

Přítel už asi nemohl nadále poslouchat mé neustálé kňourání o samotě a izolaci, sedli jsme na net a našli forum anglicky mluvících expatů v celém Německu. A jelikož byl pátek večer, akce na sebe nedala dlouho čekat - Friday Night Drinking Club má schůzku v baru v centru města, prý sraz dvacátníků, třicátníků, kteří si chtějí pokecat a popít.

V devět hodin jsme dorazili na místo. To tam bylo teprv asi šest sedm lidí. Skupinka - jádro skupiny - která tyto akce pořádá už kolik let. Seznámili jsme se, jména mi prolítla uchem sem, uchem tam. Dala jsem si sklenku vína za čtyři euro a nervózně se rozhlížela kolem.

Vedle mě seděl jeden Brit, někde z Manchestru, se silným přízvukem a podezřelou podobou Danielovi Radcliffovi. Z druhý strany přišel druhý Brit, nagelovaný kohout na hlavě, sako, džíny, extravagantní špičaté boty a hlas jak zvon. Neustále mluvil,  nejčastěji z Britem z mé druhé strany, s kterým s nepředstíraným zájmem do kola omílali rozdíly v jejich výslovnosti - tak přece jen je to pravda, že Briti rádi řeší nářečí a přízvuky.

Po pár pivech začali být neuvěřitelně hluční a otravní. Mezitím chodili další a další lidi, sesedávali si k separé stolkům, tvořili hloučky a poznávali se. Polohluchá jsem se konečně vymanila ze sevření dvou Britů, kteří si přese mě pořád něco vykládali, a přesunula jsem se. Chvíli jsme seděli vedle dvou týpků z Michiganu, ale rozhovor s nimi žádný nebyl. A vrchol večera byl, když si ke mě přisedli dva snědí týpci, snad Turci, a snažili se mě zeptat, odkuď jsem - to jsem si teda domyslela, protože jejich výslovnost neměla s angličtinou nic společného. Pak jsem se jim pět minut snažila vysvětlit, co je to Czech Republic a že je to téměř za humny. Ale pak jsem to vzdala.

Všeho všudy... jsem byla velice smutná a zklamaná. Za celý večer jsem nemluvila ani s jednou holkou. Pár jich tam bylo, ale seděly u stolů se svýma - i nově získanýma - známýma a nešlo se infiltrovat. Nehledě na to, že já taky nejsem vrchol společenskosti. Ale zase si říkám, že třeba příští akci budeme mít větší štěstí - i když dřív jak za tři týdny se nikam nedostanu.

Takže pokrok nulový.

Together forever and ever and ever....

Musí nastat změna. A to brzy. Jinak bude kyselo.

Už včera jsem si poplakala v posteli, protože mi přítel řekl, že bych mohla jít zítra běhat. Já se nad tím zamyslela a ke své hrůze jsem zjistila, že se mi nechce a že hledám výmluvy proč zítra, stejně tak jako poslední měsíce, není vhodná příležitost si jít zaběhat. Bylo mi smutno i hnusno, že jsem ztratila tu svou radost a nadšení. Proč bych měla jít běhat, k čemu to je, dobrá v tom nikdy nebudu... (cesta do pekel se mi otevřela a žhnula zářivě rudou barvou).

Ráno se vyhrabeme z postele a přítel jde práce. A já usednu k počítači a začnu. Jeden překlad za druhým, korektury, mejly, organizační záležitosti. V poledne do menzy. Kafe, nějaké to surfování po netu, poklizení bytečku, překlady. Přítel se vrací se z práce a většinou až do osmi si dělám zakázky, co jsem nestihla.

Pak sedíme na gauči a přemýšlíme co budeme dělat. Víte, co jsme dneska dělali - Přítel mi nainstaloval Diablo a hrála jsem Diablo. Neslýchané.

Já nejsem úplný vzor společenskosti, ale tady ve Frankfurtu jsme zatím měli nulový sociální kontakt - jenom my dva, pořád spolu. Do kina, do restaurace, večer, ráno, na oběd. Chybí mi kamarádka, s kterou bych mohla sdílet nějaké ty drby a nesmysly, ááá... chybí mi holky ze školy, holky ze běhání, spolubydlící, chybí mi trenér, učitelé....

Takže je bezpodmínečně nutné sehnat další lidi, rozšířit tu naši bublinu. Teď jenom jak a kde....

Protože jinak brzy budu potřebovat cvokaře:

Dokonáno jest

Tak je ze mne magistra. Mgr... ta tři písmenka před mým jménem vypadají zatím cize, ale už si zvykám. Pocit naprosté úlevy a uspokojení kazí vědomí, že červený diplom nebude. Ale už jsem se s tím vyrovnala, proto tu nebudu nikoho nudit svými srdceryvnými výlevy někde na hranici deprese a amoku.

Taky jsem si koupila šaty na promoce a hned jsem se cítila líp:

Mezi zoufalstvím a nadějí

Po třítýdenním martýriu přichází zítra den D... má poslední zkouška, ten rozhodný okamžik - státnice. Nechci z toho dělat drama, ale jsem v šíleném stresu.

Ani ne snad, že bych měla pocit, že to neudělám. Vždy jsem byla dobrá studentka, nikdy jsem neopakovala zkoušku a poslední tří týdny jsem se učila od rána do večera. Problém je v tom, že ve vzduchu visí červený diplom. Jen natáhnout ruku... dělí mě od něj však áčko ze zítřejší zkoušky.

Pche, červený diplom... řeknete si. K čemu... No jistě k ničemu... Snad pro těch patnáct minut slávy. Mamka už se chystá, jak bude volat babičce. Chci si něco dokázat, chci se dostat na roveň taťky, který jediný z naší rodiny měl červený diplom. Už jen pro tu fanfáru na promocích, pro ty fotky a pocit, který mi vydrží až do smrti.

To víte děti, to já měla červený diplom.

A to mě ničí. Mám takový strach... vím, že to je možné, že to můžu dokázat. Můžu dostat dobrou otázku, vyšvihnout se, předvést, že to opravdu umím. Nebo mě může na kolena srazit nervozita a malé sebevědomí. Odejdu s béčkem či céčkem a vypláču si nad tím oči, zklamaná, zhrzená, podvedená... nezbyde nic, než syrový život, ten úsek mezi ukončením školy a smrtí.

Jestli tohle někdo bude číst, tak mi prosím držte palce. I když to nic neznamená - můj skepticismus a bezbožství mě ponechává zcela samotnou, není ke komu se modlit, není v co věřit. Jen v sama sebe.