Po třítýdenním martýriu přichází zítra den D... má poslední zkouška, ten rozhodný okamžik - státnice. Nechci z toho dělat drama, ale jsem v šíleném stresu.
Ani ne snad, že bych měla pocit, že to neudělám. Vždy jsem byla dobrá studentka, nikdy jsem neopakovala zkoušku a poslední tří týdny jsem se učila od rána do večera. Problém je v tom, že ve vzduchu visí červený diplom. Jen natáhnout ruku... dělí mě od něj však áčko ze zítřejší zkoušky.
Pche, červený diplom... řeknete si. K čemu... No jistě k ničemu... Snad pro těch patnáct minut slávy. Mamka už se chystá, jak bude volat babičce. Chci si něco dokázat, chci se dostat na roveň taťky, který jediný z naší rodiny měl červený diplom. Už jen pro tu fanfáru na promocích, pro ty fotky a pocit, který mi vydrží až do smrti.
To víte děti, to já měla červený diplom.
A to mě ničí. Mám takový strach... vím, že to je možné, že to můžu dokázat. Můžu dostat dobrou otázku, vyšvihnout se, předvést, že to opravdu umím. Nebo mě může na kolena srazit nervozita a malé sebevědomí. Odejdu s béčkem či céčkem a vypláču si nad tím oči, zklamaná, zhrzená, podvedená... nezbyde nic, než syrový život, ten úsek mezi ukončením školy a smrtí.
Jestli tohle někdo bude číst, tak mi prosím držte palce. I když to nic neznamená - můj skepticismus a bezbožství mě ponechává zcela samotnou, není ke komu se modlit, není v co věřit. Jen v sama sebe.
Ani ne snad, že bych měla pocit, že to neudělám. Vždy jsem byla dobrá studentka, nikdy jsem neopakovala zkoušku a poslední tří týdny jsem se učila od rána do večera. Problém je v tom, že ve vzduchu visí červený diplom. Jen natáhnout ruku... dělí mě od něj však áčko ze zítřejší zkoušky.
Pche, červený diplom... řeknete si. K čemu... No jistě k ničemu... Snad pro těch patnáct minut slávy. Mamka už se chystá, jak bude volat babičce. Chci si něco dokázat, chci se dostat na roveň taťky, který jediný z naší rodiny měl červený diplom. Už jen pro tu fanfáru na promocích, pro ty fotky a pocit, který mi vydrží až do smrti.
To víte děti, to já měla červený diplom.
A to mě ničí. Mám takový strach... vím, že to je možné, že to můžu dokázat. Můžu dostat dobrou otázku, vyšvihnout se, předvést, že to opravdu umím. Nebo mě může na kolena srazit nervozita a malé sebevědomí. Odejdu s béčkem či céčkem a vypláču si nad tím oči, zklamaná, zhrzená, podvedená... nezbyde nic, než syrový život, ten úsek mezi ukončením školy a smrtí.
Jestli tohle někdo bude číst, tak mi prosím držte palce. I když to nic neznamená - můj skepticismus a bezbožství mě ponechává zcela samotnou, není ke komu se modlit, není v co věřit. Jen v sama sebe.
Držím palce. A zkoušku vždycky můžeš opakovat, ne? Já na vejšce jela na stipendium, to znamená samá áčka. Jakmile bych měla jen jedno jediné B, bylo by po stípku. Takže jsem při vidině béčka šla na další termín. Asi dvakrát:) Ten červený diplom za to byl jen fajn bonus, za ten si nic nekoupíš...:)
OdpovědětVymazatNo tak asi bych mohla opakovat ale až v lednu a to mi za to nestojí, už chci mít klid:) u nás stipendium nemáme, takže tohle nebyl problém:)
Vymazatnezlob se, ale....tragikomická nuda, nemůžu si pomoct.
OdpovědětVymazatJá vím, celej můj život je jedna velká nuda... ale děkuji, žes mi to připomenula!...
Vymazat