Poprvé v pátek večer venku

Samozřejmě když nepočítám kino nebo restauraci s přítelem.

Jitka, o které jsem již psala a s kterou děláme tandemové učení (já ji učím anglicky a ona mě německy), mě pozvala k sobě domů, že přijede její sestra s přítelem a že si uděláme večer ve čtyřech.

Daly jsme si sraz u Pratersternu, kde jmte přivítali sestru a přítele z Prahy. Během prvních deseti minut jsem věděla, že sestřin přítel je ten typ člověka, kterého nesnesu. Neustále na sebe strhával pozornost, skákal do řeči, každé moje slovo překrucoval na hloupý vtip na můj úkor. No to bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si...

Nasedli jsme na Schnell Bahn a jeli na Floridsdorf - to je čtvrť na kraji Vídně, blízko Donauinsel, se spoustou hezkého nového bydlení. Takový klídek tam byl! Já jsem tak zvyklá bydlet zastávku od Stephansdomu, kde neustále vřeští sirény, houkají auta a křičí opilci, že klidná obytná čtvrť plná nových čtyřpatrových domů, kde každý má své auto před barákem pro mě byla jako balzám na duši.

No ale každé má své. Jitka dojíždí do práce přesně hodinu (což u mě by problém nebyl, má cesta do práce sestává z pár kroků od postele k počítači). A od zastávky vlaku jsme šli patnáct minut svižnou chůzí....

Byt byl moc hezký. Přišlo mi vtipné že v 21. bezirku platí úplně stejný nájem jako my ve 4. A je to stejně velký byt (akorát má tři menší pokoje místo dvou větších, má balkon a má mnohem menší  kuchyni). Ale i tak, jak krásné by to bylo... mít pokojíček pro děti, mít auto před barákem, ticho a parky v okolí... Ale vím, že sem přítele nikdy nedostanu.

Jitka pro nás měla připravené fondue - bylo to poprvé, co jsem to zkusila a nebylo to špatné, i když kousky chleba se sýrem se stejně rychle přejí.

Zahráli jsme pak jedny aktivity, během kterých jsem si celou dobu říkala, že sestřina přítele už nikdy neuvidím a snažila se uklidnit, abych ho rozdýchala. Shodou okolností pracuje v jedné z agentur, pro kterou překládám - i když úplně v jiné části společnosti. Nicméně jsem si vyslechla milion poznámek na téma, že překladatelé jsou flákači a že to by zvládl každý druhý... No nebudu komentovat. Chvíli jsem si říkala, co na něm Jitky sestra vidí, ale pak mi řekla, že jsou spolu teprv necelého půl roku, takže má asi růžové brýle. Asi třikrát za večer sestru nazval tlustou a nudnou (v různých formách), no mazec.

Jitky přítel, Rakušan, byl zase na na nějakém večírku. Jako už potřetí tento týden. Očekávaný návrat mezi 3-5. A pokud není na večírku, tak je na koncertě se svými přáteli. A když už podniká něco s Jitkou, je u toho i jeho matka. Ještě loni bydleli u jeho matky, která je po rozvodu  sama a na svého syna se upnula. Nutno podotknout, že Jitce je 32 let ale na nějaký posun ve vztahu to nevypadá.

Bylo to super - byla jsem ráda, že jsem mohla strávit večer s lidmi, popovídat si, popít. Ale o to radši jsem byla, že můžu jít do našeho hlučného bytu hlavně ke svému budoucímu manželovi, který si mě chce vzít a chce se mnou mít děti. Který mi nikdy v životě neřekl křivého slova, nikdy mi nic nevyčítal a nebyl na mě protivný. Který mi nosí kytky jen tak. Který mi pořád říká, že mě má rád a jak jsem pěkná. Který je vždy veselý a spokojený.

Já jsem někdy tak hloupá, když jsem mrzutá a naštvaná na celý svět, že si pak vůbec neuvědomuji, co mám doma a jak se mám dobře. Musím častěji chodit mezi lidi.

Ryba zůstává ve Vídni

Včera mi přítel volal, když jsem zrovna řídila z Vídně do Třebíče. Prý že mi musí něco říct.
 "Zavolej mi za 15 minut, už jsem před Třebíči..."
Zaparkovala jsem před barákem, ve vichřici a sněžení jsem se bojovala s vyndáním zavazadel z kufru a už mi zase zvoní mobil. "Ještě ne, za minut mi zavolej". Přítel hořel nedočkavostí mi říct svou novinku.
Samozřejmě jsem tušila, co to bude. A taky že jo.
"Schválili mi ten grant!"  Schválili mu grant, což znamená, že na další tři a půl roku má pozici ve Vídni jistou. A taky, že je pak velmi pravděpodobné, že pak povýší a bude tam moct zůstat na stálo.

Na jednu stranu jsem ráda - hlavně za přítele. Práce ve Vídni ho velmi baví a naplňuje. Navíc má velice dobré peníze.

Na druhou stranu... Si nedokážu život ve Vídni představit. Ale teď už je potřeba se do toho opřít. Hlavně do tý němčiny, samozřejmě.

Vzpomínám si, jak přítel začal studovat Ph.D. v Brně na Masaryčce. Tenkrát jsme spolu byli krátce a mluvili jsme o budoucnosti. Já vždycky říkala, že bych nechtěla žít v zahraničí. Přítel mi tenkrát řekl, že nechce jet na postdoc a já byla spokojená. Pak samozřejmě zjistil, že pokud chce zůstat v akademii, tak se na postdoc bude muset jet. A já souhlasila. Mně nevadí rok nebo dva žít v zahraničí, člověk si zkusí něco novýho. Ale pak se chci vrátit. To jsem mu vždycky říkala a on souhlasil. A teď se na nás podívejte.

A můžu si stěžovat? Nemůžu, protože jediný, čeho bych se dočkala, by byla lavina protiargumentů, proč je to ve Vídni o tolik lepší v Česku.

Vídeňské trhy - předražené, přelidněné, přeceněné

Nebylo to tedy žádné překvapení. Tento víkend přijeli ale kamarádi z Brna za účelem načerpání té správné vánoční atmosféry a kam lépe vyrazit než na slavné vídeňské trhy.

Jako první jsme zavítali na trhy u Karlskirche, jelikož je máme vysloveně za barákem. Koupili jsme si nechutně sladký svařák za 3,5 eura, který vůbec nechutnal jak víno, a kochali se historickým kolotočem poháněným lidskou silou. 

Zářilo krásné zimní slunko a tak jsme vyrazili zhlédnout Vídeň z ptačí perspektivy z Donauturm. Nahoře je otevřená vyhlídka a nelítostný severák nás brzy vyhnal zase dolů. 

Zlatý bod večera byly trhy v Schönbrunnu - To už byl večer a lidí citelně přibylo. Nazvali jsme to vyhlídkovou chůzí s výhledem na stánky ze vzdálenosti 3 metry přes chumel lidí. A když už jsme se k nějakému stánku dostali, jenom jsme se pohoršili nad předražeností. I ten pitomý perníček stál až 20 euro:)

Po setkání se strašidelným andělem na obláčku u Rathausu jsme si řekli, že už jsme viděli všechno, a vrátili jsme domů.

Ale byl to velice příjemný den s přáteli, i když myslím, že trhů mám na nějakou dobu až až. Dneska jsem chtěla nakoupit nějakou vánoční výzdobu alespoň domů, ale při pohledu na úplně obyčejný adventní věnec za 25 euro (ovšem zlevněný z 28 po první adventní neděli) mě přešla chuť. Holt žiju stále v českých cenách. A k čemu všechny tyhle blbostičky, kdo na to má náladu, dejte pokoj s nějakýma Vánocema!

Let the madness begin

Ve Vídni začaly vánoční trhy. Byli jsme se podívat na rozsvěcování stromečku. Chtěla jsem si dát svařák, ale neuvěřitelnej dva lidí u stánku, který ve mě vyvolal silné klaustrofobické pocity, mě odradil. Tak jsem odešla s prázdnou...

Měla jsem teď neuvěřitelně líné období. Vždycky si slibuju, že se budu víc snažit a bude sem psát častěji, ale pak mě to všechno nějak pohltí, práce, znuděnost, únava.

Co se týče běhání, asi si dávám zimní pauzu. Od října jsem jela podle tréninkového plánu - 4 běhy týdně, hodně intervalů a rychlostních tréninků, jeden dlouhý běh týdně. Jela jsem asi měsíc a půl a bylo to dost náročné. No a pak to přišlo. Achilovka. Dala jsem 14 pauzu, pak jsem šla běhat a šup, bolest byla zpátky, v noci mě to budí, občas sotva chodím. Pořád mám tento rok už přes 750 km naběhaným, to je o 160 km víc než za rok 2012.

Nicméně nezoufám. Začala jsem cvičit s Jillian Michaels - 20 minut denně před televizí a je to super. Posilňuji ruce, břicho, záda - všechno to, co jsem tolik let zanedbávala. Představa zpevněného těla do svatby mě zatím pohání dopředu, tak snad vytrvám.

Měli jsme se fotit na oznámení - dvakrát jsme kvůli tomu jeli domů, jednou pršelo a podruhé si pan fotograf utrhl nějaké vazy v koleni. Teď tedy čekáme na sníh - podzimní focení už jsme oficiálně nestihli. Ale čas ještě je, tak žádný strach.

Příští týden jdu na druhé kolo šatů. Už mám víceméně vybráno, ale půjdu to teď ztvrdit.

Po dlouhým dokopávání od přítele jsem se taky konečně sešla s Jitkou, Češkou co žije zde ve Vídni a s kterou jsem byla v létě jednou na kávě. Pak už jaksi nebyl čas. Teď jsme se tedy sešly znovu, bylo to fajn a domluvily jsme se, že se budeme doučovat - já ji učím anglicky a ona mě německy. Scházíme se každý týden a musím říct, že je neuvěřitelně naplňující mít konečně nějaký sociální život mimo přítele. Vlilo mi to novou chuť do učení němčiny, čtu německý komix a jedu podle Rosetty Stone...

Koupili jsem si také nový ovladač k xboxu a teď hrajeme s přítelem po večerech diablo III - už jsme dohráli na nightmare a začínáme na hell (mám level 50). Takže máme zábavu.

Dočetla jsem všechny knížky, co mi ležely na poličce ještě od Frankfurtu a z Brna z antikvariátu a dokonce jsem si zašla koupit nový zde ve Vídni (anglické samozřejmě).

Příští týden jedeme do sklípku na Moravě se všemi  známými v Brně, které už jsem leckdy neviděla roky. Budeme pít a slavit a jíst... Už se těším.

Týden na to přijedou naši známí z Brna na trhy na jednu noc, tak budeme mít návštěvu a program.

To byl tedy update a jak říkám vždycky, začnu psát lépe a častěji.

Nakupovací těžkosti

Ve Vídni chodím nakupovat do Billy, kterou máme doslova za rohem. Ač je moje znalost němčiny značně omezená, nikdy jsem si nemyslela že bych nezvládla nakoupit chleba a mlíko. Ale ne vždy je to tak jednoduché.

Například pečivo. To není jako u nás, kde si pečivo vyberete a nahážete do pytlíku sami. Tady je vše za pultem a obslouží vás prodavačka. Můžete tedy v klidu spát s představou, že vaše pečivo nikdo neochmatával, ale zase musíte komunikovat s nadmíru otrávenou a protivnou prodavačkou. U většiny pečiva není popisek a pokud je, tak je na dva řádky a než ho bych ho tam slabikovala, radši ukážu a zamumlám diese, načež prodavačka nejdřív sáhne po všech vedlejších druzích a pak mi s vražedným pohledem konečně podá tu mou vytouženou housku.

To je pro mě značně stresující, takže většinou sáhnu pro balených kusech, i kdyby to nemělo být to, po čem toužím. Ale mám klid.

Dneska jsem šla koupit nějaká jablka a nefungovala váha. Z nápisu na displeji mi došlo, že došel papír. Chvíli jsem nejistě pošlapovala opodál, jestli to někdo nepřijde spravit. Pak jsem si obešla celý obchod a nakoupila vše ostatní. Na závěr jsem šla opět k váze, ale žádná změna. Chvíli jsem váhala s pytlíkem jablek v ruce, zda je vrátit zpátky nebo jít za nepříjemnými babami u pečiva (nikdo jiný se nikde nepohyboval). Samozřejmě jsem nevěděla, jak se řekne váha, tak jsem nakonec šla za bábou, ukázala jsem na jablka a řekla: Es arbeitet nicht.. baba protočila oči v sloup, ale pochopila, váhu spravila a já mohla jít spokojeně k pokladně.

U pokladen mě ale čekalo další dilema. V této Bille pracuje jeden prodavač, který je hrozně upovídaný a chce si s vámi vždy něco vykládat. Za to je ale hrozně rychlý a jeho fronta je vždy nejvýhodnější. Poprvé jsem mu řekla, Ich verstehe nicht, z čehož odvodil, že jsem turista, byl hrozně milý a dal mi nějakou spešl slevu pro turisty - neměla jsem srdce se s ním dohadovat, ale pak jsem se jeho frontě nějakou dobu vyhýbala. Dnes jsem mu strčila Billa kartu a usmívala jsem se a přikyvovala na všechno, co řekl (doufám, že to nebyly otázky!) Na Rechnung? umím odpovědět Nein, danke. Tschüss a mažu z obchodu.

Jsou to takový drobnosti, blbosti, ale připadám si jak němá, zbavená schopnosti komunikovat a interagovat. Takovéhle drobnosti se mi dějí pokaždé, když vyjdu z baráku - potkám souseda, něco se mnou prohodí, někdo se mě ptá na cestu a já abych jen pořád opakovala Ich verstehe nicht...

Zážitky jednoho půlmaratonského dne

V eufórii po úspěchu na pražském půlmaratonu jsem neváhala a přihlásila se na Půlmaraton Moravským krasem. Bude to příjemná změna, říkala jsem si, jenom tisícovka běžců, trasa vinoucí přírodou až k Punkevním jeskyním.

Jenže těch pět měsíců uteklo hrozně rychle - samé dovolené, čtrnáct dní nesnesitelného horka, kdy se nedalo nic, než ležet před větrákem..

Krásně si tu připravuju půdu pro to, co se stalo.

Nicméně, po líném dopoledni, kdy jsem dumala nad tím, proč nejsem vůbec nervózní, když před Prahou jsem se hroutila už dva dny předem, jsme vyrazili. Všechno bylo super, byli jsme tam včas, převlíkli jsme se v klidu, upevnili čip, mírně jsme i zmokli, ale na start už byla obloha opět roztrhaná.

Zařadili jsme s bráchou na start (který nebyl rozdělený podle sekcí) a vystartovalo se. Hned za startem byl krátký ale prudký stoupák - držela jsem tempo s davem, které bylo pro mě naprosto nesmyslných 5:40m na km a ještě jsem nedokončila ani první kolečko městem a cítila jsem, že to není dobré. Začala jsem zpomalovat, předběhlo mě tak 90 % běžců, ale stejně bylo všechno špatně. Nemohla jsem popadnout běh, nohy jsem měla jak z olova a psychika na tom byla snad nejhůř.

Ponořená v temných myšlenkách najednou slyším z obecenstva, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se a vidím, holky z tréninků z Brna a trenéra. Samozřejmě...

Řekla jsem si že doběhnu k občerstvovací stanici na pěti km, tam trochu odpočnu a určitě to půjde. Bylo to pět nejdelších kilometrů v mým životě, takhle pomalu a zničeně jsem neběžela ani na prvním půlmaratonu, když jsem měla krizi na 17 km.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Sundala jsem číslo a čip z boty a potupně jsem došla zpět na start. Po cestě jsem samozřejmě opět potkala holky z Brna, kterým jsem musela říct, že jsem to na pěti km vzdala... Trochu jsme popovídaly a mě opět došlo, jak hrozně moc mi chybí ty společné tréninky...

Čekali jsem pak na bráchu, který přiběhl v čase 2:01 - jeho osobní rekord, přestože od dubna uběhl asi tak 15 km celkem. Nechápu...

Před našima a přítelem jsem to samozřejmě "hrála cool" - stalo se, stalo... Neměla jsem natrénováno.... Už tři týdny bojuji s nachlazením.... totálně jsem přestřelila začátek... lepší než zkolabovat... příště si budu dávat větší pozor... příští rok tomuhle půlmaratonu nakopu zadek....

Ve skutečnosti ale tu hořkou pachuť zklamání nemůžu spolknout a bojují ve mě dva hlasy...  nejsem k ničemu, měla bych se na celé běhání vyprdnout a jít se zahrabat, nic nemá žádný smysl... proti začnu makat dvakrát tak tvrdě, poučím se - neúspěch mě posílí a dokážu, že na to mám....

Tak jako tak je mi smutno. Setkání s brněnskými běžci mi připomnělo, jak moc sama tu jsem. Čas mi utíká mezi prsty, jak den co den do večera překládám, jen abych nemusela myslet na to, že nevím, co mám se svým životem dělat. Nemám vůli ani odvahu na tom nic měnit...

Velká skotská svatba

Kamarádka z anglistiky si minulý měsíc řekla své "I do" s dlouholetým skotským přítelem. Jak je osud někdy zvláštní. Dva roky než se seznámili, byla s rodiči na dovolené ve Skotsku, jen pár kilometrů od městečka Wick, které leží na úplném severu Skotska (20 km od nejsevernějšího města Skotska), a říkali si: "Takhle daleko na severu jsme ještě nikdy nebyli... " Kdyby rodiče věděli, že šest let na to pojedou do zmíněného Wicku na svatbu...

Seznámily jsme se v druhém roce vejšky, kdy jsem neměla žádné kamarádky, a myslela jsem, že to tak i zůstane, protože jsem za živého boha nevěděla, jak se to "seznamování" dělá. Pak jsme jednou čekali před posluchárnou, už jsem vcházela do dveří, když za sebou slyším: "Tak jak jsi dopadla v tom testu?" Nevěřícně jsem se otáčela, na koho to mluví, to opravdu na mě? Tuhle zrzavou slečnu jsem znala od vidění, ale nikdy jsem s ní nemluvila. Něco jsem vykoktala a sedly jsme vedle sebe v posluchárně a celou přednášku jsme si šeptem povídaly a pořád jsme neměly dost.

Rok na to jsme spolu začaly bydlet. Ona měla kamarádku se starého bytu, spolubydlící na pokoji, a já si k sobě na pokoj našla někoho jiného. Netřeba říkat, že jsem na tuto kamarádku žárlila, protože já vždy na kamarádky žárlím, to za prvé, a za druhé jsem nechápala, co na ní vidí:)

Chodila v té době s nějakých chlapcem z Prahy, ale neklapalo jim to, protože se málo vídali a vztah na dálku není žádná sranda. Ty prázdniny se konaly Chodské slavnosti v jejím rodišti a mimo jiné se pořádala i soutěž dudáků, kde vystoupila jistá skupina ze Skotska. A jeden z dudáků si ji vyhlídl, asi jako jedinou zrzku, slovo dalo slovo a brzy za ním jela do Skotka na 14 dní na dovolenou.

Následoval rok dálkového vztahu, kdy se vídali jen velice málo, ale za to víc byli spolu na Skypu. Nebylo to jednoduché, byly tam i krizové okamžiky.. Ale jakmile získala titul Bc., nic jí nebránilo a přestěhovala se do Wicku, do samoty u městečka, které již samo o sobě je uprostřed ničeho. Když ho miluješ...

Ve Skotsku si udělala druhého bakaláře, našla si práci, chodí na túry, na kolech, věnuje se zahrádkám a je spokojená. Na bytě jsem zůstala s její bývalou spolubydlící, na kterou jsem tak žárlila. A nutno říct, že jsem v ní našla solidní kamarádku, se kterou se stýkám dosud. A také jsme spolu jely na tu svatbu.

Svatba byla krásná - to shledání po třech letech bylo tak přirozené, jako bychom pokračovaly v rozhovoru, který jsme začaly tehdy v posluchárně.

Co dodat... příští shledání plánujeme na naší svatbě.

Jak jsem byla ve Vídni u doktora

Včera ráno jsem se vzbudila s ukrutnou bolestí v krku, že jsem nemohla polykat ani jíst. Přes den jsem měla zvýšenou teplotu a večer se dostavily horečky. V noci jsem se třikrát převlíkala, jelikož jsem pyžamo během hodiny propotila naprosto durch.

Druhý den ráno se bolest v krku vůbec nezlepšila. Pomocí internetu jsem si diagnostikovala angínu a přemýšlela, jestli mám sednout na nejdřívější bus domů nebo zkusit doktora ve Vídni. Nakonec jsme jednomu doktorovi zavolali a řekl, že stačí evropská kartička pojištěnce a že nic platit nebudu.

Dojet tam byl nadlidský výkon, v tom vedru, zesláblá z toho, že jsem za poslední den nesnědla nic jiného než banán a polívku. U lékaře jsem dostala formulář, který mám vyplnit podle své kartičky pojištěnce. Chtěli tam vyplnit milion čísel, vůbec jsem nevěděla, který je co, tak jsem to tam naplácala, jak mi to přišlo.

Přede mnou byli tři lidi, ale šlo to hrozně rychle, takže jsem nečekala ani deset minut. Doktor uměl dobře anglicky, naštěstí. Prvních pět minut po mě předělával ten dotazník, přeškrtal a vyplnil správně. Pak se mi podíval do krku a to bylo vše. Dalších deset minut se snažil něco naklikat do systému a napsal mi nějaký recept. Vůbec nic mi neřekl, co mi předepisuje. Když jsem se ho zeptala, tak mi řekl, že jen to jen virová infekce. Vygooglila jsem si pak ten název léku na receptu a byl to normální aspirin. Takže jsem se do lékárny ani neobtěžovala - doma mám slušně zásobenou lékárničku paralenem, ibalginem, coldrexem a podobnými...

Tak jsem byla naštvaná. Že jsem se tam táhla... to je asi tak, když člověk čte o nemocech na internetu, ale zase když jsem četla, co hrozí z neléčený angíny, tak jsem chtěla mít jistotu. A pak jsem taky naštvaná trochu na toho doktora - podle mě mám zduřelý mandle, bolí mě, když si sáhnu pod krk, s tím on se ale vůbec neobtěžoval. A 39 horečky? To taky není normální...

Nutno říct, že bolest v krku není vůbec lepší. Polykání či jídlo je utrpením; vím, že v tomhle horku a s se zvýšenou teplotou bych se měla zavodňovat, ale nemůžu se donutit pít, když to nemůžu ani polknout. No jo no, není nad to marodit v 35 stupních, že... Aspoň jsem konečně dočetla tu knížku, co jsem pořád odkládala.

Inlinování ve Vídní

Překonala jsem svou vrozenou lenost a nechuť ke všemu novému a dala jsem se na inlinování. Přece jenom jsem ve Vídni, Donau Insels mám šest zastávek metrem, 15 minut od baráku, tak co může být jednodušší? Ono ale nic není jen tak..

První krok, logicky, byl koupit si brusle. Nejlevnější jsem sehnala Fily za 99 euro (ostatní jsou od 140 euro). Proč ne, nejsou špatné, sice nemají tak velká kolečka a neutahují se lankem, ale šňůrkami... Dále přišly na řadu chrániče a přilba. To mám dalších 1500 korun.

Pak jsem udělala doma nějaké počítání a dospěla jsem k jasnému závěru, že s mou frekvencí ježdění do Prátru běhat a na Insely bruslit je potřeba si koupit roční jízdenku. To máme 365 euro na rok.

A teď už můžu konečně jít na věc! Brusle, chrániče a přilbu do velké igelitky, na záda batoh s doklady a vyrážím na metro. Brusle se pěkně pronesou, ač to mám na zastávku pět minut. Přežít jízdu metrem koukáním do země, zatímco mě ostatní propichujou zvídavýma pohledama a chlapi okukují mé nebezpečně krátké Gore kraťásky.. Uf, konečně zastávka Donau Insel...

Poprvé jsem vystoupila a netušila jsem, na kterou stranu se vydat. Uprostřed voda, vpravo zem, vlevo zem. Co je  ale ostrov a co pevnina? Ještě že mám smartphone s internetem, jinak bych si pěkně našla s těmi těžkými bruslemi.

Na kameni jsem se pracně obula, navlíkla do chráničů, boty hodila do batohu, stejně tak jako igelitku, a mohla jsem konečně jet. No jo, ale kam? Ostrovy jsou protkány množstvím cestiček. Je to skoro jako videohra, nikdy nevíte, která odbočka je ta k vítězství - najela jsem na cestu s retardéry, rozbitou silnicí, kameny, jednou jsem odbočila k nějaké stavbě, kde lili asfalt...

Ale nejhorší jsou zkopce! Hlavně když jsem jela poprvé a ke svému zděšení jsem zjistila, že nemám šanci jakkoliv zpomalit či kontrolovat sešup z kopce. Jediný, co mi zbývá, je se lehce pokrčit, zpevnit nohy a doufat, že pod kopcem nenajedu na nějaký klacek či čerstvý asfalt! Kolikrát jsem se radši rozhodla kopec sešlapat v bruslích po trávě na kraji cesty....

Ale na všechno člověk přijde. Teď už vím, která cesta je nejlepší a nejhladší. Dneska jsem ujela 16 km za 1:10. Jelo se mi pěkně, ujela bych i víc, ale najednou vidím, jak proti mě kráčí nahatý dědek s obrovským pupkem a scvrklým přirození. Skoro jsem ztratila rovnováhu. A najednou další a další! Dostala jsem se na nuda pláž!! O nejbližší popelnici jsem se otočila (zastavuji totiž zásadně o stacionární předměty, jako jsou zděné popelnice a sloupy, jinak to neumím). Ještě jednou jsem musela projet kolem dědka a pak rychle zpátky na zastávku metra.

Teď, když už znám trasy, pro mě zůstává nejtěžší aspekt ten sociální. Pravidelně mě lidi zastavují a ptají se mě na cestu či spoj někam (jako inlinista evidentně nemůžu být turista)... To je ještě to lepší, i když se vždycky cítím jak blbec, že se nesesmolím jednu rozumnou německou větu....ale kolikrát na mě lidi i něco pokřikují, poloblázni, nebo chlapi... Necítim se dobře, někdy se i bojím. Dnes jsem nazouvala brusle u zastávky a vynořila se parta čtyř ozřalých puberťáku (v sobotu v 10 dopoledne) a šli směrem ke mě a něco říkali. Bleskově jsem došňěrovala brusli a překotně vyjela pryč. Hahá, teď už mě nedohoníte..

Takže tak... kdybych měla někoho, kdo by se mnou jezdil, určitě bych se cítila líp, ale bruslení mě pořád baví, je to dobrý doplněk k běhu, musím si to užívat, dokud je počasí...

(To bylo ještě s našima, když nás stěhovali do Vídně, vlastně moje úplně první jízda):

Trhaná vedví

Ve Vídni jsme kolem dvou měsíců a líbí se mi tady, ne že ne... ale vždy jsem to brala jako něco dočasného.

Tento pátek byl přítel na pohovoru na trvalou pozici výzkumného asistenta na ČVUT v Praze a mé naděje, že se jen tak lážo plážo za rok vrátíme do mé rodné matičky země, jaksi ztratily na ostrosti.

V Praze totiž přítelovi (vlastně snoubencovi, nemůžu si zvyknout) řekli, že by ho hned brali. Je tu menší problém ale.. nástupní plat - 23 tisíc hrubého. COŽE? Po tom, co přítel vystudoval 5 let vysoké a další 4 roky doktorského? Po dvou letech na prestižních univerzitách v zahraničí? Po 20+ článcích na mezinárodních konferencích? Je mi do pláče, známá s gymplem na recepci v hotelu v Praze má tak nějak stejně (možná o trochu víc).

A plat ve Vídní? 2,5 tisíce euro čistýho. S tím, že až si přítel udělá habilitaci tak 4,5 tisíce. Minulý týden přítelův šéf řekl, že s ním počítá. Teď si žádají o grant na 3 roky a poté dostane pozici na 6 let. A pak už bude docent a tak dále.

Všechno to tak krásně zní... Jsem jen 140 km od domova, vlastně blíž než kdybych byla v Praze. Tak v čem je problém? Velice, opravdu velice těžko se sžívám s představou, že svůj život prožiju v německy mluvící zemi....

Zapnu televizi (našich úžasných šest kanálů) - půl hodiny na to koukám, nerozumím ani slovo.
Šla jsem po ulici, nějací kluci na mě něco volali - mám se urazit nebo červenat, nevím, nerozumím
Jdu do obchodu, na něco se mě zeptají (s výjimkou toho, jestli chci tašku nebo doklad, protože to už jsem se naučila) - Ich verstehe nicht, es tut mir leid!

A to jsou blbosti, ale co až přijdou děti? Jak budou oni mluvit? A jak mám komunikovat se všemi úřady, doktory a tak dále. A co já a doktoři? Všechno si platím a odvádím v Čechách jako OSVČ...

Pak si říkám, opravdu to je jenom o penězích? Určitě by sis sehnal nějaký grant k tomu platu a peníze za překlady co dělám já budou mít mnohem vyšší hodnotu, říkám přítelovi. Ale pak otevřu noviny a čtu o politice, nepokojích, korupci a jiných záležitostech v Čechách a je mi třikrát tak smutno. Mé srdce patří České republice, zde budu vždy cizinec, někdo, kdo sem nepatří, a přitom se za Čechy hluboce stydím...

Co pro mě budoucnost chystá, kdo ví. Ale cítím se sama, izolovaná, nanicovatá a už přes týden mám zánět středního ucha, který se vůbec nelepší. Ve středu jedu do Čech znovu na ORL, snad nebudou to ucho píchat. Všechno špatně! Anebo ne?

Jak jsem se naučila řadit pětku

Když jsem zjistila, že se budeme stěhovat do Vídně, měla jsem jasno - budu jezdit autem. Busem z Vídně do  Třebíče to trvá asi pět hodin (ode dveří ke dveřím) a stojí 300 korun plus 2 eura za MHD. 

Poslední měsíc tedy probíhaly přípravy - táta koupil mamce nový auto a já dostala našeho Peugeota 307 (najetých 40 tisíc km, super auto). Minulý týden jsem strávila velice plodné odpoledne přepisováním auta a zařizováním pojištění ("Potřebujete evidenční prohlídku" "Ale před dvěma dny jsem byla na technické" "To není náš problém!" - Takže jsem zase jela přes celé město a pak zpátky na úřad, pak mi chtěli vnutit povinné pojištění za 7k, vzhledem k tomu, že je to mé první auto. Dali jsem taťku jako pojistníka a mě jako držitele a a šup - cena 3000!)

Pak se muselo opravit ještě milion věcí, o kterých se najednou zjistilo, že nefungují! 12V přípojka, stěrače, plasty pod autem se musely celý předělat (za 8 tisíc!). Nový oleje, tlumiče už by taky chtěly vyměnit... 

Nicméně, minulý týden jsem jela s taťkou jako spolujezdcem a dostala jsem zelenou: "Jela jsi dobře" "Jo?" "Jo, s přehledem, příjemně si mě překvapila" "Jo?" "Hm" ".. Řekni mi ještě jednou, že jsem jela dobře...." (to bych mohla poslouchat pořád). 

A dnes již přítel (resp. snoubenec) nastoupil do role navigátora, plně nabil svůj smartphone a jelo se. Musím říct, že řazení pětky už jsem dostala konečně do ruky (to je něco, co jsem za 7 let svého svátečního ježdění po Třebíči a okolních vesnicích nikdy nepotřebovala). Do Vídně jsme dojeli v pohodě, to centrum bylo trochu stresové, ale přítel navigoval na jedničku. Dokonce jsem u baráku našla místo na zastavení. Vynosili jsme věci a pak jsme vyrazili přeparkovat auto do 10. bezirku (bydlíme ve 4. a nemáme to místní povolení - což ani mít nebudeme, protože bychom museli mít rakouskou SPZ a to je... drahé a komplikované). 

10. bezirk naštěstí není od nás daleko, něco kolem dvou km. Zde ovšem začaly teprve nervy. Bloudili jsme uličkami, já koukala po místech, div si krk nevykroutila (až jsem zapomněla sledovat kam jedu a byla jsem vytroubena). Jednou jsme místo našli, ale byl tam takový provoz, že jsem vzdala zkoušet se tam vecpat. No nakonec jsme místo našli, a tak jsem poprvé v životě paralelně parkovala. Taťka mi to doma všechno vysvětlil, ale v tom okamžiku jsem nevěděla, kde mám levo pravo, točila jsem volantem na všechny strany a pak - nějakým zázrakem - jsem tam byla. Zpocená až na zadku, ale byla (a ani jsem moc nekoukala do silnice). 

Domů jsem si dali 20 minutovou procházku. Celková cesta ode dveří ke dveřím i s parkováním a cestou od auta - 3 hodiny 10 minut. A to se vyplatí:)

Takže jsem povzbuzená úspěchem. Příští týden mám premiéru do Brna. Koupili jsme roční dálniční známky, Českou i Rakouskou, a těším se, že budeme podnikat výlety, budu získávat zkušenosti a sebevědomí a již plně a oficiálně se stanu mužem v naší domácnosti (přítel od zkoušky v autoškole za volantem neseděl).

Budu se vdávat!

Pouhých 30 dní a co se změnilo!

Přestěhovali jsme se do Vídně. Koupili televizi. Koupila jsem si svůj první smartphone. A kolečkový brusle. Naši na mě přepsali  auto, které si příští týden převezu do Vídně.

A to vše završil prstýnek s brilianty a těch pár slůvek... Vezmeš si mě?.....

Nikdy v životě jsem si nepřipadala dospělejší. Jako kdybych během těch třiceti dnů konečně vytáhla tu jednu nohu, kterou jsem měla pořád zaseklou v studentském životě/dětství, a pevně vkročila do dospělosti. Teď už je to opravdu jen na nás. Celý nás dospělácký život je před námi, jak si ho zařídíme?

Plánování svatby mě uvádí do těžkých stresů. Tolik věcí je potřeba zařídit a vymyslet a já jsem nepopsaný list (poslední svatba, na které jsem byla, byla před 20 lety!).

Tady je, je nádherný:

Wish me luck!

Moje sociální fóbie opět zvítězila

Ve Frankfurtu jsem měla plno plánů. Jak si najdu běžecký kroužek a budu procvičovat němčinu. Prvně ale byly dovolené, pak jsem vypadla z kondice, pak byla zima a pak už nemělo smysl cokoliv začínat.

Ve Vídni to musí být jinak, byla jsem přesvědčená. Na netu jsem si našla Lauftrainingy - zadarmo, s profesionálním trenérem, pořádáno od města. Zkrátka "Einfach kommen und mitmachen!"

Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že musím. Musím porazit sama sebe a jít tam. Už jsem psala, jak nesnáším všechno nové - ještě když neumím jazyk, všechno mi přijde strašidelné a nepřekonatelné. A kontakty s lidma? To není  moje silná stránka.

Ale jela jsem. Dvacet minut předem jsem stála před stadionem a nikde nikdo. Pět minut jsem koukala na procházející lidi, jak vchází do stadionu, a nakonec jsem se odhodlala a také vešla. Po dalších pěti minutách nejistého popocházení jsem se zeptala nějaké slečny. Nic nevěděla. Šla jsem zpátky před stadion a uviděla jsem, že kousek od místa, kde jsem stála, byl jiný vchod s nápisem Wien Läuft (což byla ta webová stránka). Ale nikde nikdo. Zkusila jsem jít i dovnitř ale všude bylo zavřeno. Tím jsem vyčerpala své odhodlání.

A pak najednou, pár minut před šestou, se u této brány shromáždilo asi sedm lidí. Stála jsem 20 metrů od nich a pozorovala je - trenér, dvě kamarádky, co přišly spolu, pár, a dva lidi okolo padesáti a výš. Všichni se znali a mluvili spolu německy. Trochu po mě koukali, jelikož jsem byla oblečená v běžeckém a neustále jsem je sledovala.

Uvnitř jsem sváděla hrozný boj. Musím tam jít, pozdravit a přidat se. Ale teď už tady stojím opodál pět minut, to je trapný, si budou myslet, proč jsem nešla rovnou. Co když jsou moc namakaní a já jim nebudu stačit? Všichni se znají, se mnou se nikdo bavit nebude....

Pár minut po šesté se skupina sebrala a šla. Zpovzdálí jsem se sledovala jak se začali rozčvičovat a pak odběhli. Uznala jsem porážku a byla mi do breku. Stála jsem jen pár metrů od nich, ale můj strach z lidí a neznámých sociálních situací mi nedovolil zapojit se do organizovaného tréninku, který jsem tak milovala v Brně. Jsem srab a budu až nadosmrti sama v té své slupce.

Jelikož jsem byla v Prateru, šla jsem tu svou frustraci aspoň vyběhat. To mi trochu pomohlo - konec konců, to byl důvod proč jsem s běháním začala - je to samotářský sport. Ano, budu si to namlouvat.

Myslím, že na další pokus už se nevzmůžu. Tak tedy Vídni zdar!

Grüß Gott!

Tak vám píšu z Vídně. Už zabydlená, přestěhovaná... Chtěla jsem napsat o posledním týdnu ve Frankfurtu, zavzpomínat, zrekapitulovat, ale všechno bylo tak hektické! Přijeli naši s dodávkou a celý den jsme balili a balili a nosili do dodávky, za nelibých poznámek našeho "milovaného souseda", kterého už naštěstí nikdy neuvidím.

A teď jsem tady. V samotném centru Vídně - Faulmanngasse (přijede mě někdo navštívit?:) To znamená, že hned vedle nás je Wiedner Hauptstrasse - rušná ulice s nepřetržitým troubením a sirénami.

Můj úplně první dojem? Proč proboha všichni říkají Grüß Gott! a Auf Wiedersehen? V Německu jsem všude říkala Hallo a Tschüs... Někdy jim jen tak z principu říkám Kris Kros místo Grüß Gott, ale zdá se, že si toho ještě nevšimli.

Taky je tu dráž než ve Frankfurtu. Noodle box za 2,5? Ha, na to zapomeňte. Ale výběr je tu velký, spooousta restaurací a bister - máme co objevovat.

Šok číslo dvě - víno v restauracích se prodává po 1/8l, ale cena je stejně jako ve Frankfurtu - to znamená, že levnější víno tu stojí 3,5 na 1/8l, dražší přes 4 eura! Koktejly tu stojí kolem těch 7,5 eura a výš a na rozdíl od Frankfurtu tu nevedou happy hours (tam snad každá hospoda mělo v podvečer koktejly za 5 euro).

Hm, co dál? Ano už vím, musím si dávat pozor na tu svoji pusu nevymáchanou. Rok žijete v zemi, kde můžete volně komentovat oblečení či vzhled ostatních a nebojíte se, že vám budou rozumět. Ve Vídni - a hlavně v tom turistickém centru - je Čech či Slovák snad každý třetí. Zbytek jsou Poláci a Angličané.

Minulý víkend nám naši nastěhovali nějaké věci - s dodávkou si stoupli do zákazu - protože, jak vám řekne každý Vídeňák, zaparkovat v centru Vídně je věc zcela nemožná.

Také jsme první týden neměli internet - to bylo zkouška pro nás dva závisláky. Pán z UPC přišel včera, zapojil modem na 50Mb internet za 25 euro a už je zase lépe.

Pár foto:

 Tak zde trávím své dny: potřebovala bych lepší židli. A obrazovku.

 Hurá, máme mrazák a slušnou ledničku!

 Mám PRAČKU!

Obývák a přítelovo útočiště

Že jste to vy, řeknu vám, že za takový byt (65 metrů čtverečních, plně vybavený) platíme 890 nájem + elektřina, voda, topení a internet.

Tak tedy Vídni zdar!

Jak jsem přežila operací očí

Brýle nosím (tedy nosila) asi od třinácti let a nápad nechat si oči spravit laserem ve mně zrál dlouhá léta. Myslím, že jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Neovize dává doživotní záruku (což je naprosto geniální marketingový tah - korekci dioptrií po porodu potřebuje asi 20 % pacientek, takže se jim to finančně vyplatí a už tu není takové to, ještě počkám, ale naopak - odoperuji si to hned a užiju x let navíc bez brýlí).

Ať už to bylo jakkoliv, prostě jsem se rozhodla. V únoru jsem byla na vstupní prohlídce, kdy jsem na klinice strávila přes 4 hodiny a prošla jsem snad úplně všemi možnými měřeními. Podruhé už jsem přijela rovnou na operaci. Objednaná jsem byla na půl osmou, takže jsme s chudákem tátou, který mě vezl, vyjížděli ve čtvrt na sedm.

Udělali ještě jedno rychlé měření a v osm deset už jsem procházela dveřmi s nápisem Operační sál - nevstupovat! Za nimi byla další čekárna, vybavená pohodlnými křesli, kobercem, velice příjemná, temná  místnost v hnědošedých odstínech. Dostala jsem prášek (lehký oblbovák, který jsem ani necítila). Na stole byl konvice s čajem s hrníčky. Seděla jsem asi patnáct minut, během kterých mi přišla sestřička asi třikrát nakapat do očí.

Pak už jsem zula boty, nazula jsem gumové crocs, dostala jsem přes oblečení sterilní obleček, čepičku a šla jsem "pod nůž". Před tím mi paní doktorka rychle vysvětlila jak to bude probíhat (což jsem měla jako vzorná studentka nastudované z netu:).

Na sálu to pak šlo ráz na ráz. Když se mi první laser "přicucl" na oko, byl to trochu šok, protože to byl docela tlak, lehce nepříjemný, ale zbytek už byl pohoda. Viděla jsem jak mi paní doktorka jezdí čímsi přes oko a tak, ale vůbec nic jsem necítila. Pak byl druhý laser, viděla jsem spoustu světýlek s bílým kruhem světel,  kde jsem se měla dívat na spodní okraj kruhu (to bylo trochu složité na soustředění).

Za 15 minut bylo po všem. Vrátila jsem se do čekárny, kde jsem 30 minut seděla se zavřenýma očima a odpočívala. Pak mě odvedli k panu doktorovi, který oči zkontrolovat, dal mi "dárkovou tašku" s antibiotickými kapkami, umělými slzami, práškem na spaní, rozpustným práškem na bolest, fotkou a vytištěnými informaci na následujících 24 hodin a mohla jsem jet.

Hned v tom okamžiku jsem viděla docela ostře, jen trochu zamlženě, pod vodou. Doma jsem šla spát, vstala jsem v sedm večer a levé oko bylo v pohodě, ale pravé škrábalo a mnohem  hůř jsem přes něj viděla.

Druhý den ráno, opět na osmou, jsem jela na kontrolu (tentokrát už vlakem). Pan doktor konstatoval, že na pravém oku mám "otisk", ať už to znamená cokoliv, který se bude ještě tak dva dny hojit. Koupila jsem si Recugel, který si spolu s antibiotickými kapkami a slzami kapu každé tři hodiny. Další kontrolu mám za týden.

Dnes je to tři dny od operace. Pravé oko se o 90% zlepšilo, vidím na něj stejně dobře, ale trochu víc škrábe a je suché. V podstatě momentálně vidím naprosto bez problému. Přečtu úplně všechno, ale není to jako když jsem kdysi dostala brýle, které byly moc silné a já viděla až moc ostře - tak, že jsem přečetla ten poslední řádek na tabulce písmen u očního. To se mi tenkrát taky hrozně motala hlava a nebylo to vůbec dobré. Teď vidím všechno, ale nemotá se mi z toho hlava. Nicméně se mi dioptrie budou ještě teprv ustálovat, teď jsem tak na 90 % vidění (ale písmena ve wordu mám menší, než před operací).

Co se týče pohodlí, mám pocit suchých očí, hlavně třeba ráno, nebo když je venku větrno, nebo když několik hodin koukám do počítače a nenakapu si, ale zlepšuje se to. Nesmím si mnout oči, dávám si bacha na úrazy (venku jen se slunečními brýlemi), nesmím do bazénu, rybníku či moře (kvůli infekci) a nesmím se malovat (dokud nedoberu antibiotika). Jinak mě to nijak neomezuje - pracuju, překládám, koukám na televizi, čtu si...

Pomalu se zbavuju zažitých reflexů - šahám si na nos ve snaze si posunout brýle, po probuzení šátrám na nočním stolku po brýlích a podobně. Začíná pro mě nový, pohodlnější život!

Jak jsem překonala sama sebe - Pražský půlmaraton

Tři měsíce poctivé přípravy, tři stovky naběhaných kilometrů - během dlouhých běhů jsem si nesčetněkrát představovala ten slastný pocit, když dobíhám do cíle s tím, že jsem překonala svůj osobní rekord a zároveň jsem měla i obavy, že to nedokážu.

V pátek večer jsem byla nervózní jak pes, podrážděná, bylo mi do pláče. V noci jsem se moc nevyspala, venku kolem nuly, poprchávalo, to mi také nepřidalo. Pak jsme dorazili k Staroměstskou a začal ten pravý blázinec. Přece jenom 12,5 tisíce lidí, to už jiný kalibr. Stáli jsme deset minut frontu na eskalátor z metra!

Pak jsem musela čekat na bratra, který měl moje startovací číslo, a který se po zasekání v metru dostavil až ve čtvrt na dvanáct (start byl ve 12:00). Tak jsem se šla "rychle" převlíknout, dát batoh do úschovny a na záchod - to mi trvalo 35 minut - protože všude bylo tolik lidí! Technické zázemí bylo sice obří a celé bylo lemováno toitoikami, ale už jenom projít v tom davu někam trvalo pořádnou dobu!

Takže po převléknutí jsme se museli jít hned řadit na start (procpat se přes dav k našemu koridoru taky trvalo 10 minut). Nebyl tedy žádný čas na rozklusání a protažení, tak jsem to nějak odflákla a pak už se etapovitě startovalo. Když jsem probíhala startem, bylo na hodinách již skoro 11 minut.

Ze začátku se běželo pomalu - zasekaná v davu jsem běžela skoro 7 min/km. Tak to jsem si řekla, že teda ne. Začala jsem se vymotávat a po dvou km jsem se konečně dostala mezi rychlejší dav. Nasadila jsem tempo 6 minut na km a držela ho.

Loňský čas jsem měla 2:23. Napsala jsem si tedy checkpointy pro čas 2:20 - 33, 1:06, 1:39 a 2:12 na 5, 10, 15 a 20 km. První checkpoint - minuta náskok. Na deseti km už jsem měla 4 minuty náskok. To mi vlilo obrovskou sílu do noh a naplnilo mě odhodláním. Čtyřminutový náskok jsem měla i na 15 km. Ve 20 km už jsem se na hodinky nedívala, plně jsem se soustředila na finiš.

Poslední kilometr jsem běžela pod šest minut. 400 metrů, 100 metrů.. hlásaly cedule. Srdce mi bušilo nadšením. Bránou jsem proběhla v čistém čase 2:15:23. To je 8 (osm!) minut zlepšení. Byla jsem nadšená a spokojená sama se sebou. Zbytek dne jsem se vznášela na obláčku endorfinů a adrenalinu.

Dneska jsem unavená, bolí mě kolena, mám puchýř a lýtka mám ztuhlá. Ale rozhodně se to nedá srovnat s tím, jak jsem byla odrovnaná loni.

Dokázala jsem to.
Tady dobíhám do cíle (ta ve fialové bundě):

Převlečená, zničená a spokojená:

Zítra je den D!

Tři měsíce jsem intenzivně běhala. Bylo špatné počasí, mrzlo, sníh, mokro, vítr, týden jsem marodila, ale přesto jsem běhala. Vím, že jsem se zlepšila, co se týče délky běhů - však za 3 měsíce mám víc než půlku toho, co za celý rok 2012.

Chci, aby bylo vidět, že to někam vede. Že neběhám do úmoru jen proto, abych se pak zhoršila. K čemu by to pak všechno bylo?

Držte mi palce. Jsem nervózní a v poražencké náladě, počasí na hovno, to zas bude utrpení. Pak poreferuju!

Velikonoční zpověď

Velikonoce ve Frankfurtu se odehrávaly ve znamení absolutního útlumu. V pátek je zde svátek, v sobotu máte možnost nakoupit mléko do kafe a jiné nezbytnosti, ale v neděli a pondělí je všude zavřeno. Supermarkety, nákupní centra, většina fast foodů, divadla nehrají... Vůbec to bylo velice nevelikonoční. Chyběly mi všude vystavěné pomlázky. Místo toho se někde v koutě v obchoďáku krčí pár čokoládových vajíček a zajíců naházených v krabicích. V bio obchodě neměli ani jedno jediný čokoládový vajíčko (či jiný velikonoční artefakt).

V pondělí nikdo nechodí, nikde se nemotají opilí puberťáci ovázaní mašlemi. Všude ticho a klid. Až pokojný, řekla bych. Vyrazili jsme si v tento sváteční den do zoo. Procházeli jsme prázdnými ulicemi, jeli prázdným metrem, i klece v  zoo byly převážně prázdné. Venku mrzlo, kdo by také vylézal ze svého brlohu?

Nejvíc jsme si tak užili vnitřní pavilóny, například hmyzu a plazů:

 (maskovaní hmyzáci vypadající jako list, brrr)

Nejimpozantnější  zvíře, u kterého stálo za to se vyfotit, byl velbloud. Tady ho máte:

Zoo jsme opouštěli ve dvanáct a fronta rodin s kočárky před kasami už byla asi kilometrová. Dobře jsme to vychytali.

Jinak jsem hodně přemýšlela a hodně jsem se utápěla v depresích a jediné pozitivní, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem přítelovi řekla své tajemství. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, ani našim, nikomu. Není to nic, co jsem udělala, ale něco, s čím jsem narodila a co jsem v sobě nosila potají 25 let. A teď jsem mu to řekla. A víte co? Nebyl naštvaný nebo v šoku, či rozhořčený. Nic se nezměnilo, jenom se mi lépe dýchá. Už v tom nejsem sama. Byl to pro mě určitě velký krok. Něco jako, budeme spolu zbytek našeho života, budovat bydlení, vychovávat děti, stárnout spolu.. tak bys to měl vědět.

Dneska odjíždím do Čech. Na půlmaraton a operaci. Těším se na změnu prostředí, myslím, že ji potřebuju jako sůl. 

Tak hezký duben!

Kulinářský zážitek

To ani ne, ale zkrátka... zrušili nám menzu, resp. dvě třetiny menzy. Celý kampus se stěhuje někam na kraj Frankfurtu, nejvyšší čas se přestěhovat do Vídně. Teď tam zbylo jenom jedno výdejní místo a jejich stálá nabídka se skládá ze smaženého lososa, wurstů, smaženého zeleninového karbanátku a nějakého vepřové prorostlé flákoty...Nic pro mě.

Naštěstí jsme ale objevili novou spásu pro můj běžecký žaludek - nový těstovinový "fast-food" (máme poblíž jednu fakt dobrou těstovinárnu, ale je to přece jenom restaurace s číšníkama a na take-away se čeká tak 15 minut...). 

O týhle jsem zjistila až teď, protože byla skrytá v bio shopu. Je to takový pultík, u kterého stojí moc příjemná starší paní, před sebou má takovou tu obrovskou smažící pánev, která vypadá jak takový ten podivný hudební nástroj, do kterého buší hipíci na ulici a vypadává záhadné zvuky (hang drum), akorát obrácený. Před sebou má misky se spoustou nakrájených ingrediencí - zeleniny, houby, koření... 

Za pět euro (na vegetariánskou porci) to před vámi čerstvě udělá (samozřejmě z biosurovin), přesně tak, jak si přejete. Nejen že to bylo rychlé, ale hlavně čerstvé, lehké a moc dobré! V menze jste si akorát vybrali těstoviny, majdu už měli hotovou, prdli to na pánvičku (červenou/hnědou/popř. zelenou neidentifikovatelnou tekutinu), nechali to probublat a sbohem.

Teď mám nový rychlý zdroj karbohydrátů. 

Pracovní neschopnost

Člověk je stvoření líné a nedokonalé.

Nesnáším své sedavé zaměstnání, ale na druhou stranu, kdo dneska nepracuje u počítače? A nemuselo by to být tak hrozné, kdybych měla správnou pracovní morálku.

Vzhledem k tomu, že běhám 70 - 100 km měsíčně, jsem se svým tělem od pasu dolů spokojená. Vyrýsovaná lýtka, pevná stehna, běžecký zadek... Od pasu nahoru je to teda horší. Hrozně mě nebaví posilovat, mám sice období že si těch 10 minut posilování břicha dám každý den, ale to vždycky tak týden a pak mě to přestane bavit.

Protahování horní části těla je taky pořádná nuda. Po běhání protáhnu svaly a klouby na nohou, pak maximálně zakroutím párkrát krkem a kašlu na to, protože mezitím vychladnu a už se těším na horkou sprchu. No a deset hodin pokrouceného sezení před notebookem se pak samozřejmě musí projevit.

Opět se mi zablokovala krční páteř. Tohle se mi stalo minulé léto, intenzivně mě bolela půlka hlavy včetně kořínků vlasů. Týden jsem trpěla, pak jsem začala poctivě dělat cviky na krční páteř, jednoduchá sada čtyř cviků, opakovat každou hodinu a zázrak - do dvou dnů bylo po problémech.

A mé ponaučení? Nulové. Nakrásno jsem si slibovala, že jednou za hodinu až dvě vstanu, udělám tři minuty cviků na krční páteř, protáhnu se a pak zpět do práce. Jakmile mě ale krk přestal zlobit, jaksi jsem ztratila motivaci.

Takže teď už mám čtvrtý den zablokovaný krk. Opět mě bolí celá hlava, jsem podrážděná, bez energie, jen si odbýt tu svou práci a jít zase spát (jsem dva dny v kuse nebyla běhat, dokonce).

Jeden den jsem poctivě cvičila, dala jsem si masážní sprchu a krk se o 80 % zlepšil. Nedotáhla jsem to ale do konce a jsem  zpátky, kde jsem byla. Chodily totiž nové a nové zakázky a já už jsem tak vyšťavená.. když dokončím 4800 slov během dvou dnů, přijde dalších 60 NS do týdne. Nemám mentální kapacitu už na nic než bušit do tý svý klávesnice a pak vypnout a jít běhat.

Jo a taky jsme udělali domácí guacamole, to jsme se předvedli (ale bylo dobrý, Němci totiž mají dobrý avocada):

Inspiraci jsem vzala z video mé nejoblíbenější dvojice, Rhett and Link, enjoy:

Můj život zapadl do hlubokých kolejí.

Pražský půlmaraton je za dveřmi, takže opět malá rekapitulace: 

Od začátku roku jsem uběhla 234 km. Byla jsem ovšem na horách a měla jsem jiné výpadky, takže když je ideální týden, uběhnu tak 40-45 km. Minulou sobotu jsem uběhla 16 km v čase 1:37 (dneska jdu taky na dlouhý běh, jen co dopíšu tenhle příspěvek). Takže běhám seč můžu, bolí mě všemožný klouby, svaly, šlachy, a žaludek mi svírá strach, že to v tu sobotu pos*ru. Člověk může trénovat jak chce, ale pak budete mít špatný den, nějaká viróza, špatný start, nervozita, žaludeční potíže... tolik věcí se může pokazit a všechno přijde vniveč. Jako když jsem se dva měsíce v kuse učila na státnice a pak jsem vyfasovala Déčko a byla jsem ráda.

Záleží mi na tom, protože běh je jedna z těch mála věcí, co mi zůstaly. Můj život je k uzoufání nudný. Každý den na sebe natáhnu ty samé tepláky a triko, sednu k počítači a překládám. Jednou, dvakrát týdně s přítelem vyrazíme na víno, do kina, do restaurace, což ovšem nemění nic na tom, že celý můj sociální život čítá dva lidi - přítele a mamku přes skype. Vypěstovala jsem si jistý druh sociální fóbie, jakákoliv komunikace s ostatními mě děsí - když objednáme pizzu, musí jít otevřít a zaplatit přítel. Když potřebuji vyprat ve společné prádelně, plížím se domem v té nejnesociálnější hodině, abych nikoho nepotkala. Někam zatelefonovat? Nehrozí, všechno dělá přítel. 

Přítel je totiž velice schopný, nebojí se mluvit německy, vždycky se domluví a všechno zařídí. Zvykla jsem si na to a nemám důvod se k něčemu přemáhat. Kolikrát jsem na sebe naštvaná, že nic nedělám. Takové zaměstnání, jako mám já, přece nemusí být trest - čistého času pracuji v běžný den (tj. když není nával akutních zakázek) třeba 4-6 hodin (s tím, že od devíti do šesti, do sedmi do večera musím být schopná odpovídat na mejly, ale v dnešní době smartphonů...).

O víkendech taky překládám, ale většinou tak 3 hodiny denně. Takže v podstatě mám spoustu volného času. Mohla bych dělat něco konstruktivního a místo toho jsem sama sebe ve svých čerstvých 25 letech pohřbila před okolním světem. 

Vůbec netuším, jak tohle bude pokračovat.

Už máme byt a půjdu na operaci za 50 tisíc.

Jsem plná zážitků. Ale všechno popořadě.

Byla jsem na vstupní prohlídce na Neovizi. Strávila jsem tam přes čtyři hodiny a během té doby jsem se vystřídala asi u deseti různých strojů (koukám do světýlka, koukat doprava, zakrýt levé oko, spodní víčko si stáhněte... už jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla, kde je nahoře a dole).

Poté mi měřili slzivost (to vám do oka, resp. pod oko, strčí takové papírky, tři minuty je máte v očích a oni pak změří, kolik jste naslzeli).

Další na řadě bylo rozkapávání očí (hodně nepříjemné, ještě večer jsem měla problémy zaostřit na blízko).

Jako třešnička na dortu pak byla konzultace s lékařem, který se mnou prošel výsledky a doporučil mi další postup. Naměřili mi extrémně malou slzivost, což je prý nejspíš tím, že nosím už od 15 let skoro každý den čočky. Koupila jsem si umělé slzy a kapu si - to je takový rozdíl! Mám krásně hydratované, neunavené oči, nepálí mě, nemusím si je mnout.. že jsem si je nekoupila už dřív!

Jinak je všechno v pořádku. 11. dubna řeknu sbohem brýlím a čočkám. Čtyři dioptrie půjdou pryč a s nimi mi z peněženky zmizí 48 tisíc. Plus litr za vyšetření. Těším se a mám trochu obavy. Ale víc se těším. Klinika Neovize na mě udělala super dojem, všichni jsou tam milí a profesionální. No pak vám povyprávím jak to šlo.

Druhý bod na programu - už máme byt ve Vídni, to je co? Přítel bude pracovat na Favoritenstrasse (pro Vídeňáky), což je hned u centra. Zásadně odmítá dojíždět do práce, takže mám byt jen asi 500 metrů od práce. Byli jsme se na něj podívat ještě ten den po mém očním vyšetření. Je moc hezký, dva velké pokoje, relativně velká kuchyně, vybavený, i pračka tam je, jupí!

Finančně je to teda pálka, hlavně to kolem. Provize, nějaká daň či co a tak...Ale tak, dovolit si to můžem.

To byl týden tohle! Včera jsem byla u zubaře - a byla tam taková mladá a pohledná zubařka. Byla hrozně příjemná a vyměnila mi starou prasklou plombu za novou bílou. Byla jsem tak nadšená, že mě nic nebolelo a že paní doktorka byla tak velice pohledná, že jsem při odchodu vyplázla litr a ani mě to nemrzelo.

Zítra odjíždím na týden na hory do Rakouska s kámošema. Tak tedy brýlím zdar!

Sněhová nadílka

Správně jsem vychytala ten jediný správný den v roce na stavění sněhuláka. První den napadlo 15 cm sněhu, ale byl ještě příliš sypký a nedržel. Druhý den počala obleva. V tu chvíli jsem nastoupila na zahradu s lopatou a jinými proprietami a dala jsem se do práce:

 

Udělala jsem fotky a pak jsem ho (resp. ji) nechala osudu. Nejdříve na ni zaútočil pes, strhl plátky mrkve (neboli obočí) a sežral je. Pak ji utrhl ruce (pod sněhem byly klacky). O zbytek se postaralo počasí. Do pár hodin už zbyla jen neforemná hrouda sněhu. 

Holt zániku neunikne nikdo. Ani sněhulák.

Valentýnská večeře ve Frankfurtu (lehce opožděně)

S přítelem slavíme šestý Valentýn, takže už máme nárok hovořit o naší "Valentýnské tradici". Nedáváme si dárky, ani kytky, ani bombónky či plyšáky, ale vyrazíme do luxusní restaurace. Do takové té Haute cuisine, kde si dáme menu o pěti chodech, láhev nechutně drahého vína a připadáme si jednou zase jako grófové. V minulých letech jsme tak byli v Noem Arch, Rialto, U Kastelána... Náš nejvyšší účet byl 1600 a to jenom proto, že si přítel dával dezert s hmyzem.

To, že letošního Valentýna trávíme v zahraničí, tedy na naši tradici nemá vliv, říkali jsme si. Ano, bude to dražší, ale s tím musíme počítat. V duchu jsme si stanovili limit 100 euro za dvě tříchodová menu s vínem. Při konfrontaci s realitou naše představa ovšem značně utrpěla.

Nejdřív nás naivně napadla restaurace v Main Tower, mrakodrap s vyhlídkou a restaurací. Zde Valentýnské menu stálo 150 euro na osobu (abych jim nekřivdila, měli i nevalentýnské menu pouze za 70 euro na osobu).

Projížděli jsem různé seznamy nejlepších restaurací ve Frankfurtu. Ve většině z nich vítězila restaurace s názvem Lohninger. Už se mi začaly sbíhat sliny, ale stačil jediný pohled do jídelního lístku, a ústa mi zase rychle vyschla. Meníčko 88 euro, hlavní jídlo pod 30 euro nejde.

Takhle to pokračovalo dál, ve všech vyhlášených luxusních restaurací by se za 100 euro jeden člověk ani nenajedl, natož napil. Naděje vysvitla, když jsme narazili na restauraci Medici. Italská, vypadá luxusně, 3chodové menu za 40 euro, 6 chodové za 64 euro. No ovšem, 14 dní předem už nebylo možné udělat rezervaci.

Nakonec nás spasila Restaurace Brighella, která sice byla spíše na kraji města, ale dali jsme 4 chodové luxusní valentýnské menu, (krevety, gnocci, telecí a dezert, láhev vína a aperitiv) a nechali tam pouze 130 euro. Takže konec dobrý, všechno dobré, tradice byla zachována, užili jsme si skvělé jídlo a snaživý servis.

A příští rok hledáme restauraci ve Vídni.

Kdybych žila 200 let...

Zrovna jsem se dívala na díl Good Mythical Morning od dvojice Rhett and Link, ve kterém mluvili o tom, co by dělali, kdyby se dožili 200 let (Zkouknout můžete zde). Napadlo mě - a co bych dělala já. Asi bych svých posledních 20 let nestrávila závoděním s monster trucks, ale viděla bych spíš takhle (s předpokladem, že bych byla těch dvě stě let fyzicky a mentálně zdatná, samozřejmě):

Nechala bych překládání a dala bych se na dráhu profesionální běžkyně. Najmula bych si toho nejlepšího trenéra, lékaře, fyzioterapeuta... Je víc než jasné, že bych se nikdy nedostala na tu absolutní špičku, ale oběhla bych všechny velké maratony, možná nějaký ultramaraton.

V padesáti letech bych běhání přesunula do vedlejší koleje a šla bych studovat dvouobor - výživa a sportovní lékařství. Do 70 letech bych provozovala vlastní nutriční poradnu a ošetřovala sportovce, zatímco bych se neustále v tomto oboru vzdělávala.

V 70 letech bych se vydala na misi zbavit svět obezity. Založila bych centra po celém světě (hlavně teda v civilizovaném světe s 40 % obézních lidí). Vzdělávala bych děti, rodiče, puberťáky. V průběhu 30-40 let bych s pomocí své nyní již několika tisíci hlavé skupiny změnila stravování ve větší části světa a snížila obezitu v civilizovaném světe pod 10 %.

V 110 letech bych se začala věnovat zachraňovaní opuštěných psů. Vytvořila bych síť podobných nadšenců a spolu bychom zachraňovali opuštěné psy a vzdělávali lidi, aby adoptovali z útulků. Osobně bych zařídila divizi, která by se zabývala potíráním množíren (místa, kde množí psy pro peníze za naprosto nelidských podmínek).

Ve 150 bych se usadila, našla si muže, porodila (adopotovala) spoustu dětí. Napsala bych několik knih o svých úžasných osudech. Věnovala bych se dětem a vnoučatům. Znovu bych začala hrát na klavír a také na harfu. Na youtube (nebo na podobné síti, cokoliv bude za 125 let) bych si udělala kanál a stala bych známou po celém internetu.

Ve dvě stě letech bych umřela poklidně při sledování svého oblíbeného pořadu na youtube.

Tohle by stačilo alespoň na tři životy. Člověk má bohužel jenom jeden, a ne příliš dlouhý. Za týden mi bude čtvrtstoletí, měla bych plánovat, co vměstnat do těch zbývajích 50-60 let.

A co vy, co byste dělali, kdybyste měli žít 200 let? Předávám štafetu dál.

Šla jsem do sebe

Myslím běžecky. Jak jsem tu psala posledně, člověk musí vytrvat, i přes všechny ty komplikace. V lednu jsem se pustila do běhání s vervou, měla jsem jen týdenní výpadek, kdy jsem byla v Třebíči a trávila celé odpoledne chozením po poli se psem.

Za leden jsem uběhla 105 km, kondička se zlepšila a cítila jsem se dobře. Pak jsme ale odjeli na Kanáry. Naivně jsem si sbalila tenisky - samozřejmě jsem nevyběhla (byly tam hrozné kopce všude).

Po návratu to bylo jako na kolotoči. První noc po návratu jsem dostala horečku. Dva dny jsem odpočívala a pak jsem vyrazila. Dřelo to, ale říkala jsem si, že musím vytrvat. Po pár dnech běhu jsem se jednou vzbudila a nebylo mi moc dobře. Jako správný nezodpovědný běžec jsem své tělo ignorovala a vyrazila na dlouhý běh. Po hodině a půl a 12 km jsem se doplazila domů, sotva jsem se zvládla osprchovat a pak rovnou do postele.

Týden jsem ležela, zvracela a kadila a pak, při první známce úlevy, jsem vyrazila znovu. Po prvním běhu mě začalo bolet v krku a ztratila jsem hlas. Koupila jsem si cucací bonbony a med a běhám dál a naštěstí se cítím čím dál lépe.

Za únor jsem zatím uběhla 55 km. To máme celkem 160 km za rok 2013.

Včera jsem si vybrala předčasně dárek k narozeninám od přítele:

Gore, Mythos So Lady, bunda:

Mám úplně neuvěřitelnou radost. Dneska jsem ji hned vzala na první běh, uběhla jsem 10 km a ani jsem se neunavila. Dívala jsem se do všech výloh, které jsem míjela, a pohled na mě mi vlíval do noh novou sílu.

Koupili jsme ji v místním Laufshopu ve Frankfurtu za 150 euro (zlevněná z 199 euro). Dívala jsem se na ceny v obchodě v Brně, kde jsem vždy nakupovala, a tuto bundu mají za 5200 Kč. A ještě ani nemají růžovou barvu.

Jako součást přípravy na půlmaraton jsem se také rozhodla shodil alespoň tři kila. Postup je jednoduchý, omezit sladké, jíst pravidelně a menší porce. Nakoupila jsem spoustu zeleniny a večer pokusuju celer nebo mrkev. Začala jsem vážit jídla, co si objednáváme jako dovážku, a byla jsem v šoku těmi porcemi - jak pro dva pořádné chlapy. Takže si jídlo odvažuju a zbytek schovávám na večer nebo druhý den. Za 14 dní mám 1,5 dole (teď mám 51,5 kila) a ještě jsem ušetřila.

A za všechnu tu snahu a dřinu se také musím občas odměnit:

Bohatí němečtí důchodci a my.

Když už bydlíme v tom Frankfurtu, ve městě s jedním z největších letišť, rozhodli jsme se, že si uděláme krátkou dovolenou na Kanárech. Bylo těžké najít termín, ve kterém nebylo pondělí (to přítel učí), kde je volná letenka a není to šíleně předražené. Nakonec to vyhrál ostrov Tenerife, 3 noci, 4* hotel s polopenzí, kolem 9k na osobu.

Bylo to náročné. V den odletu jsem vstávala ve tři ráno, v půl čtvrté nás vyzvedl taxík, z hlavního nádraží nás S-bahn dovezl na letiště a v šest ráno jsme letěli. (Mimochodem, Frankfurtské letiště je dle očekávání monstrózní).

Na hotel jsme se dostali asi ve tři odpoledne. Prošli jsme město Puerto de La Cruz, trochu odpočali, pocourali se po černé sopečné pláži a šli brzo spát.

Druhý den jsme si pronajali auto. Hrdinsky jsem někdy před dovolenou plácla, že bych to mohla odřídit a pak už mi hrdost nedala vycouvat. Jenže realita se vůbec nekryla s mými naivní představami v okamžiku, kdy jsem tuto nabídku vypustila. Město praskalo ve švech a neúspěšně se snažilo pojmout to množství aut, všude samé úzké uličky, žádné parkování. Zažila jsem pár nervově opravdu vypjatých okamžiků, kdy jsem měla chuť auto odstavit uprostřed ulice a utéct co nejdál...Ale jak jsme se vymotali z města, už to šlo. Byli jsme se podívat lanovkou k hoře Teide, která má cca 3600 m, naprosto nádherná krajina:

Pak jsme zajeli do La Laguna pokochat se kanárskou architekturou a kulturou a jeli jsme domů. Celkem mě vytroubili asi 4x, hlavně ve městě a jednou jsem zazmatkovala na dálnici. Ale zvládla jsem to:

Druhý den jsem navštívili must-see Loro parque se spoustou papoušků, kosatek, lachtanů, tučňáků... no vzhledem k tomu, že jsem byla 2x v Sea Worldu (San Diego a Orlando), už mě nic nepřekvapilo. Snad jen volná voliéra s papoušky, ta byla super.

No a další den už se jelo. V půl deváté jsme nastoupili do transferu a ve Frankfurtu na bytě jsme byli asi v devět večer.

Jinak jsem si připadala jak v Německu. Zájezd pořádala německá cestovka, hotel byl víc německý než španělský a všude, opravdu naprosto všude, němečtí důchodci. Štíhlí, tlustí, hrbatí, svižní, pomalí, ale všichni vyšvihlí a obložení šperkama. První den na večeři mi bylo trapně, že jsem vyrazila jen tak ve sportovním, zatímco hotelová restaurace i její hosti a obsluha všichni nóbl.. a to jídlo! luxus!

Všichni místní spouštěli automaticky německy, televize byla v němčině, nápisy v němčině.. no docela jsem se procvičila:)

Počasí jsme chytli úplně ideální. 23 stupňů ve stínu, na sluníčku ke 30, váleli jsme se i na pláži, i když voda byla ledová, tam jsem se jen tak namočila. Ale vyhřívání v odpoledním sluníčku na balkóně v 11 patře mělo něco do sebe.

No jak říkám, bylo to šíleně náročné. Dva dny jsme cestovali a dva dny tam byli. Já z toho chytla horečky po příjezdu a přítel střevní a žaludeční virózu, takže teď oba ležíme. Ale tak zažili jsme to!

Moje cesta do Frankfurtu

Kolikrát už jsem jela? Asi bych to nespočítala, každopádně už se z toho stala taková rutina. Z Třebíče je to přímou cestou podle googlu 667 km. Ode dveří ke dveřím mi cesta trvá 13,5 hodiny. Nic moc, že? Ale zase je to přes noc, takže nepřijdu o pracovní čas.

Z domova v Třebiči vyjíždím přesně v 17:00 a v 17:20 chytnu vlak do Brna. Všude samí studentíci a já jen nostalgicky vzpomínám na doby minulé, když platím 91 korun za plné jízdné. V Brně jsem v 18:37 a autobus Student Agency odjíždí v osm.

[Taková vsuvka - přijde vám pomatený jet z Třebíče do Brna a pak do Prahy? Tak vězte, že bus z Třebu do Prahy odjíždí kolem páté a musela bych v Praze přes tři hodiny čekat. Takhle se radši podívám na film v busu SA a nemám tam takovou mezeru.]

Každopádně, jelikož jsem obložená kufrem, notebookem a kabelkou, došoupu se k mekáči, kde si dám svého tradičního cestovatelského wrapa. Pak si posedím, koukám po lidech, po tom, co jí a jaké mají tučné zadky (jsem hrozný pokrytec - ale uvědomuju si, takže vlastně nejsem:).

Před třičtvrtě na osm už jsem na Grandu v Brně a čekám na bus. Teď s těmi sněhovými potížemi to bylo komplikované. Busy z Košic i Budapešti, s kterými jsem měla jet, měly obrovské zpoždění, ale naštěstí mě šoupli na spoj do Vídně, takže pohoda. Jelikož na této lince jezdí Fun and Relax, cesta mi uteče při nějakém filmíku (skoro už jsem vykoukala všechny jejich filmy v nabídce, doufám, že to brzo obmění).

V 22:30 jsem v Praze na Florenci. Skočím si na záchod (projít tím turniketem se všemi zavazadly je vždycky nervák). Pak už se nalodím na bus do Frankfurtu (s konečnou zastávkou v Amsterdamu), který odjíždí v 23:00.

Mám už to vychytaný - vždy si objednám místo do uličky. V buse udělám jisté přípravy - sundat boty, nasadit teplé ponožky, do síťky dám pouzdro na brýle, namažu rty, vezmu pilulku, naposledy si cucnu vody, pak už kabelka i noťas putují nad hlavu, sklopím si o 5 cm sedátko (což je občas snášeno s nelibostí, ale já to sklopím jen opravdu o kousíček, zatímco jiní to dají až dolů a pak vznikají hádky - to je kapitola sama o sobě aneb Noční cestování a sklopená sedadla), zavřít oči a spát.

Pár minut po šesté ráno jsme ve Frankfurtu. Tma, zima, rozespalost - moje oblíbená část cestování. Popadnu kufr a běžím na tramvaj. Dost často se stane, že mi 16ka zavře dveře před nosem a já pak čekám dalších 10 - 15 minut na další. No pak už 14 minut jízdy, ze zastávky 5 minut chůze, vynést zavazadla dvě patra, a jsem doma (6:30 - 6:45). Věci nechám ležet jak jsou, hodím na sebe pyžamo a šup do postýlky, aspoň na dvě hoďky ještě.

Sounds like fun, right? Nazpátek je to podobné, akorát z Frankfurtu odjíždím v 23:00, v 6:30 jsem v Praze, 9:30 v Brně, 11:15 (nejdřív) v Třebíči.

A celá tahle sranda stojí 2240 (zpáteční jízdenka).

Running Doc's Guide

Na trhu je určitě nepřeberné množství knížek pro běžce, jejichž smyslem je nacpat vám hlavu motivací a zopakovat tisíckrát omletá moudra a pravdy. Proto jsem byla tak ráda, že kniha, kterou jsem dostala na Vánoce od přítele, mezi ně nepatři.

Stručně bych ji charakterizovala jako čtivá a poučná (ano, je psaná anglicky, ale je to poměrně hovorový styl bez zbytečných složitostí - až na část obsahující přehled úrazů). Napsal ji sportovní lékař, který se specializuje na běžce a je medical director nejznámější série maratonů v Americe.

Autor se v této knize dotýká mnoha problémů, protahování, stravy, fyziologie běžce, botám, historii maratonu, prezentuje výsledky nejnovějších studií (například nejnovější a nerozsáhlejší studie, která zkoumala vliv pohybu na artritidu, zjistila, že neexistuje žádný takový vliv:

"No association was shown between the level of physical activity during middle age and the occurrence of knee osteoarthritis in elederly person")

Prvních 115 stran se tedy věnuje takovým všeobecnějším problémům (běhání a srdce, imunita, chřipka, píchání v boku...). Další část, nazvaná Injury manual, probírá jednotlivé části těla, od kotníku, přes lýtka, kolena, kyčle, zadek, záda... popisuje nejčastější problémy, jejich důvody, diagnózu a léčení (úrazy a vleklé bolesti se mi zatím naštěstí vyhnuly, takže tato sekce je opravdu spíš referenční, kam nahlédnete, když vás začne něco bolet).

Zkrátka a dobře, byla jsem velice spokojená s tímto čtením. A taky trochu vyděšená tím, co všechno se může pokazit, když máte třeba špatný nášlap a nevíte o tom a hrotíte desítky kilometrů týdně. Ale přesto všechno mi Running Doc nalil sílu do žil a přesvědčil mě, že běhání život zkvalitňuje, posiluje zdraví i tělo (pokud neběháte zrovna ultramaratony nebo čtyři maratony za rok).

Když člověk neví, kde mu hlava stojí

Vyrazili jsme na večerní návštěvu Palmengarten - Winterlichts.. Nicméně, sotva jsme dorazili před bránu, začalo vydatně pršet, tak jsem se otočili a šli zpět - takže příště.

Po cestě že si skočíme pro večeři. Zašli jsme do subwaye, kde si přítel dal wrap. Vytáhla jsem peněženku se společnými penězi, vyhrabala nějaké drobné a peněženku jsem nezaklízela zpátky do kabelky, nechala jsem ji v ruce, že si ještě po cestě koupím pečivo.

Zašli jsme do bioshopu, jen tak na skok, bez košíku, kde jsem si vybrala housku. Po cestě z obchodu jsme se zarazili u ovoce.

Vezmu pár banánů, a taky oříšky, a jedno avokádo.. plné ruce věcí, nákup nastrkaný v podpaží, předávali jsme si pytlíky mezi sebou sem a zpět... No konečně jsme se probojovali k pokladně ...

.. a já nemám peněženku.

Zkrátka a dobře, je po peněžence. Kde jí je konec už nikdo nezjistí. Naposledy byla spatřena v ruce, když jsme vycházeli ze subwaye. Dorazila do bioshopu nebo se vytrousila po cestě? Sebral jí někdo z odloženého pultíku u pečiva, nebo skončil její osud při čachrování s pytlíky s ovocem?

Byla to šmejdská peněženka za dvě eura, bez jediného dokladu, a bylo v ní tak 20 - 30 euro. No tak jsem si to samozřejmě obrečela a život jde dál.

Mám toho moc, snažím se ráno vstávat dřív (a moc se mi to nedaří), snídani dám jen tak hala bala a jdu běhat v naději, že to stihnu dřív, než se proberou v agenturách a začnou mě shánět. Většinou to nestihnu a pak řeším věci v parku, udýchaná, pot po mě stéká a studí... Měla bych vstát dřív, ale když v té posteli je tak příjemně.

Poté sprcha a pak ta samá ubíjející práce. Mám překlad, který dělám už od Vánoc, asi 110 stran, taková nuda a tak pomalu to ubývá. A každý den, když se vzbudím, vím že mě čeká ten samý, nikdy nekončící text. Uf, zaplať pánbů za krátké zakázky. Většinou končím s prací v osm večer a mám dost.

Holt co stalo se, nemůže se odestát. A s tímto moudrem vás opouštím, asi půjdu spát - běžci mají spát až 10 hodin denně;-)

Ohlédnutí za běžeckým rokem 2012

Někdy je hůř a někdy líp. Důležité je, nenechat se těmi horšími obdobími odradit a být schopný vždy znovu nazout tenisky a odtrpět tu ztrátu kondice.

Ale nejdřív pár čísel:
Za rok 2012 mi hodinky Garmin naměřily 544 uběhnutých km. Stanovila jsem si i odměnu, když uběhnu 600 ale zasekla jsem se.
Běháním jsem loni strávila 63 hodin a spálila u toho přes 28 tisíc kalorií.

Můj běžecký rok začal 6. března, kdy se konal první trénink. Byla jsem se předtím jednou rozklusat, aby se neřeklo. Stejně jsem se nemohla připravit na ten masakr. Byla nula stupňů a tak jsem se zničila, že jsem dvakrát skoro hodila šavli. A přesto jsem odcházela s naprostou euforií.

Od března do června byl tedy můj vrchol. Běhala jsem 5x týdně (z toho jednou tréninky), forma šla nahoru a já viděla ty pokroky každým týdnem. Na posledním tréninku jsme zažili vlnu horka. V té zničující výhni jsem uběhla svých nejrychlejších 5 km (28:00). Ani jsem pořádně nevydechla a už ale přišlo loučení. Sbohem brněnská skupino, už se asi nesetkáme.

První trénink:

Poslední trénink (jediný, co se mi honilo hlavou, bylo nevzdat to):

Celé tohle produktivní období bylo završeno mým dosud životním výkonem, půlmaratonem v čase 2:23:

(foceno hned po doběhnutí - klouby mě bolely tak, že jsem nemohla pokrčit kolena, pak ještě týden jsem skoro nechodila, a přesto na ten okamžik vzpomínám vždy se zasněným úsměvem):

Pak to šlo z kopce. S nadšením i počtem uběhnutých kilometrů. Kondice stagnovala, až nakonec upadla a já přestala běhat. Přestěhovali jsme se do Frankfurtu a se vším tím zařizováním jsem se nedonutila vyběhnout víckrát jak párkrát do týdne. Přijela jsem sice plná nadšení a odhodlání najít se ve Frankfurtu běžeckou skupinu... sice jsem našla, ale už jsem se jim nikdy nezvala.

Prvně bylo moc horko. Pak jsme byli na dovolené ve Slovinsku a poté na Korzice. To už jsem asi měsíc neběhala a za tři týdny jsem měla státnice z češtiny, tak jsem se věnovala pouze učení. Za celý srpen jsem běžela jednou.

Novou mízu jsem chytla až 18. září s vidinou blížícího se závodu Vokolo Priglu. Za ten necelý měsíc, kdy jsem běhala 3-4 týdně, jsem naběhala 90km. Pak přišel Prígl a zhoršení o 4 minuty oproti loňskému času: 

(byla jsem zklamaná, ale bylo tak krásné počasí, viděla jsem po dlouhé době bratra, i naši se šťěňátkem přijeli, tak jsem se usmívala).

Pak ovšem přišlo spoustu překladů a nedostatek motivaci způsobil, že jsem v říjnu a listopadu uběhla jen 69 km. Pak přišla taky zima, sníh. Výmluvy typu nemám co na sebe a no co, stejně už nemám kondičku. 

Jak ale říkám, důležité je se vždy znovu sebrat, najít tu sílu překročit bludný kruh nicnedělání. Dnes jsem uběhla svých prvních 5 km v novém roce. Čas úplně na hovno, plíce mě bolely, stejně tak nohy. Ale setrvám a v dubnu mě čeká další půlmaraton v Praze. Je dost pravděpodobné, že budu mít horší čas, ale to nevadí. Důležité je vydržet.