Brýle nosím (tedy nosila) asi od třinácti let a nápad nechat si oči spravit laserem ve mně zrál dlouhá léta. Myslím, že jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Neovize dává doživotní záruku (což je naprosto geniální marketingový tah - korekci dioptrií po porodu potřebuje asi 20 % pacientek, takže se jim to finančně vyplatí a už tu není takové to, ještě počkám, ale naopak - odoperuji si to hned a užiju x let navíc bez brýlí).
Ať už to bylo jakkoliv, prostě jsem se rozhodla. V únoru jsem byla na vstupní prohlídce, kdy jsem na klinice strávila přes 4 hodiny a prošla jsem snad úplně všemi možnými měřeními. Podruhé už jsem přijela rovnou na operaci. Objednaná jsem byla na půl osmou, takže jsme s chudákem tátou, který mě vezl, vyjížděli ve čtvrt na sedm.
Udělali ještě jedno rychlé měření a v osm deset už jsem procházela dveřmi s nápisem Operační sál - nevstupovat! Za nimi byla další čekárna, vybavená pohodlnými křesli, kobercem, velice příjemná, temná místnost v hnědošedých odstínech. Dostala jsem prášek (lehký oblbovák, který jsem ani necítila). Na stole byl konvice s čajem s hrníčky. Seděla jsem asi patnáct minut, během kterých mi přišla sestřička asi třikrát nakapat do očí.
Pak už jsem zula boty, nazula jsem gumové crocs, dostala jsem přes oblečení sterilní obleček, čepičku a šla jsem "pod nůž". Před tím mi paní doktorka rychle vysvětlila jak to bude probíhat (což jsem měla jako vzorná studentka nastudované z netu:).
Na sálu to pak šlo ráz na ráz. Když se mi první laser "přicucl" na oko, byl to trochu šok, protože to byl docela tlak, lehce nepříjemný, ale zbytek už byl pohoda. Viděla jsem jak mi paní doktorka jezdí čímsi přes oko a tak, ale vůbec nic jsem necítila. Pak byl druhý laser, viděla jsem spoustu světýlek s bílým kruhem světel, kde jsem se měla dívat na spodní okraj kruhu (to bylo trochu složité na soustředění).
Za 15 minut bylo po všem. Vrátila jsem se do čekárny, kde jsem 30 minut seděla se zavřenýma očima a odpočívala. Pak mě odvedli k panu doktorovi, který oči zkontrolovat, dal mi "dárkovou tašku" s antibiotickými kapkami, umělými slzami, práškem na spaní, rozpustným práškem na bolest, fotkou a vytištěnými informaci na následujících 24 hodin a mohla jsem jet.
Hned v tom okamžiku jsem viděla docela ostře, jen trochu zamlženě, pod vodou. Doma jsem šla spát, vstala jsem v sedm večer a levé oko bylo v pohodě, ale pravé škrábalo a mnohem hůř jsem přes něj viděla.
Druhý den ráno, opět na osmou, jsem jela na kontrolu (tentokrát už vlakem). Pan doktor konstatoval, že na pravém oku mám "otisk", ať už to znamená cokoliv, který se bude ještě tak dva dny hojit. Koupila jsem si Recugel, který si spolu s antibiotickými kapkami a slzami kapu každé tři hodiny. Další kontrolu mám za týden.
Dnes je to tři dny od operace. Pravé oko se o 90% zlepšilo, vidím na něj stejně dobře, ale trochu víc škrábe a je suché. V podstatě momentálně vidím naprosto bez problému. Přečtu úplně všechno, ale není to jako když jsem kdysi dostala brýle, které byly moc silné a já viděla až moc ostře - tak, že jsem přečetla ten poslední řádek na tabulce písmen u očního. To se mi tenkrát taky hrozně motala hlava a nebylo to vůbec dobré. Teď vidím všechno, ale nemotá se mi z toho hlava. Nicméně se mi dioptrie budou ještě teprv ustálovat, teď jsem tak na 90 % vidění (ale písmena ve wordu mám menší, než před operací).
Co se týče pohodlí, mám pocit suchých očí, hlavně třeba ráno, nebo když je venku větrno, nebo když několik hodin koukám do počítače a nenakapu si, ale zlepšuje se to. Nesmím si mnout oči, dávám si bacha na úrazy (venku jen se slunečními brýlemi), nesmím do bazénu, rybníku či moře (kvůli infekci) a nesmím se malovat (dokud nedoberu antibiotika). Jinak mě to nijak neomezuje - pracuju, překládám, koukám na televizi, čtu si...
Pomalu se zbavuju zažitých reflexů - šahám si na nos ve snaze si posunout brýle, po probuzení šátrám na nočním stolku po brýlích a podobně. Začíná pro mě nový, pohodlnější život!
Ať už to bylo jakkoliv, prostě jsem se rozhodla. V únoru jsem byla na vstupní prohlídce, kdy jsem na klinice strávila přes 4 hodiny a prošla jsem snad úplně všemi možnými měřeními. Podruhé už jsem přijela rovnou na operaci. Objednaná jsem byla na půl osmou, takže jsme s chudákem tátou, který mě vezl, vyjížděli ve čtvrt na sedm.
Udělali ještě jedno rychlé měření a v osm deset už jsem procházela dveřmi s nápisem Operační sál - nevstupovat! Za nimi byla další čekárna, vybavená pohodlnými křesli, kobercem, velice příjemná, temná místnost v hnědošedých odstínech. Dostala jsem prášek (lehký oblbovák, který jsem ani necítila). Na stole byl konvice s čajem s hrníčky. Seděla jsem asi patnáct minut, během kterých mi přišla sestřička asi třikrát nakapat do očí.
Pak už jsem zula boty, nazula jsem gumové crocs, dostala jsem přes oblečení sterilní obleček, čepičku a šla jsem "pod nůž". Před tím mi paní doktorka rychle vysvětlila jak to bude probíhat (což jsem měla jako vzorná studentka nastudované z netu:).
Na sálu to pak šlo ráz na ráz. Když se mi první laser "přicucl" na oko, byl to trochu šok, protože to byl docela tlak, lehce nepříjemný, ale zbytek už byl pohoda. Viděla jsem jak mi paní doktorka jezdí čímsi přes oko a tak, ale vůbec nic jsem necítila. Pak byl druhý laser, viděla jsem spoustu světýlek s bílým kruhem světel, kde jsem se měla dívat na spodní okraj kruhu (to bylo trochu složité na soustředění).
Za 15 minut bylo po všem. Vrátila jsem se do čekárny, kde jsem 30 minut seděla se zavřenýma očima a odpočívala. Pak mě odvedli k panu doktorovi, který oči zkontrolovat, dal mi "dárkovou tašku" s antibiotickými kapkami, umělými slzami, práškem na spaní, rozpustným práškem na bolest, fotkou a vytištěnými informaci na následujících 24 hodin a mohla jsem jet.
Hned v tom okamžiku jsem viděla docela ostře, jen trochu zamlženě, pod vodou. Doma jsem šla spát, vstala jsem v sedm večer a levé oko bylo v pohodě, ale pravé škrábalo a mnohem hůř jsem přes něj viděla.
Druhý den ráno, opět na osmou, jsem jela na kontrolu (tentokrát už vlakem). Pan doktor konstatoval, že na pravém oku mám "otisk", ať už to znamená cokoliv, který se bude ještě tak dva dny hojit. Koupila jsem si Recugel, který si spolu s antibiotickými kapkami a slzami kapu každé tři hodiny. Další kontrolu mám za týden.
Dnes je to tři dny od operace. Pravé oko se o 90% zlepšilo, vidím na něj stejně dobře, ale trochu víc škrábe a je suché. V podstatě momentálně vidím naprosto bez problému. Přečtu úplně všechno, ale není to jako když jsem kdysi dostala brýle, které byly moc silné a já viděla až moc ostře - tak, že jsem přečetla ten poslední řádek na tabulce písmen u očního. To se mi tenkrát taky hrozně motala hlava a nebylo to vůbec dobré. Teď vidím všechno, ale nemotá se mi z toho hlava. Nicméně se mi dioptrie budou ještě teprv ustálovat, teď jsem tak na 90 % vidění (ale písmena ve wordu mám menší, než před operací).
Co se týče pohodlí, mám pocit suchých očí, hlavně třeba ráno, nebo když je venku větrno, nebo když několik hodin koukám do počítače a nenakapu si, ale zlepšuje se to. Nesmím si mnout oči, dávám si bacha na úrazy (venku jen se slunečními brýlemi), nesmím do bazénu, rybníku či moře (kvůli infekci) a nesmím se malovat (dokud nedoberu antibiotika). Jinak mě to nijak neomezuje - pracuju, překládám, koukám na televizi, čtu si...
Pomalu se zbavuju zažitých reflexů - šahám si na nos ve snaze si posunout brýle, po probuzení šátrám na nočním stolku po brýlích a podobně. Začíná pro mě nový, pohodlnější život!
Žádné komentáře:
Okomentovat