Tři měsíce poctivé přípravy, tři stovky naběhaných kilometrů - během dlouhých běhů jsem si nesčetněkrát představovala ten slastný pocit, když dobíhám do cíle s tím, že jsem překonala svůj osobní rekord a zároveň jsem měla i obavy, že to nedokážu.
V pátek večer jsem byla nervózní jak pes, podrážděná, bylo mi do pláče. V noci jsem se moc nevyspala, venku kolem nuly, poprchávalo, to mi také nepřidalo. Pak jsme dorazili k Staroměstskou a začal ten pravý blázinec. Přece jenom 12,5 tisíce lidí, to už jiný kalibr. Stáli jsme deset minut frontu na eskalátor z metra!
Pak jsem musela čekat na bratra, který měl moje startovací číslo, a který se po zasekání v metru dostavil až ve čtvrt na dvanáct (start byl ve 12:00). Tak jsem se šla "rychle" převlíknout, dát batoh do úschovny a na záchod - to mi trvalo 35 minut - protože všude bylo tolik lidí! Technické zázemí bylo sice obří a celé bylo lemováno toitoikami, ale už jenom projít v tom davu někam trvalo pořádnou dobu!
Takže po převléknutí jsme se museli jít hned řadit na start (procpat se přes dav k našemu koridoru taky trvalo 10 minut). Nebyl tedy žádný čas na rozklusání a protažení, tak jsem to nějak odflákla a pak už se etapovitě startovalo. Když jsem probíhala startem, bylo na hodinách již skoro 11 minut.
Ze začátku se běželo pomalu - zasekaná v davu jsem běžela skoro 7 min/km. Tak to jsem si řekla, že teda ne. Začala jsem se vymotávat a po dvou km jsem se konečně dostala mezi rychlejší dav. Nasadila jsem tempo 6 minut na km a držela ho.
Loňský čas jsem měla 2:23. Napsala jsem si tedy checkpointy pro čas 2:20 - 33, 1:06, 1:39 a 2:12 na 5, 10, 15 a 20 km. První checkpoint - minuta náskok. Na deseti km už jsem měla 4 minuty náskok. To mi vlilo obrovskou sílu do noh a naplnilo mě odhodláním. Čtyřminutový náskok jsem měla i na 15 km. Ve 20 km už jsem se na hodinky nedívala, plně jsem se soustředila na finiš.
Poslední kilometr jsem běžela pod šest minut. 400 metrů, 100 metrů.. hlásaly cedule. Srdce mi bušilo nadšením. Bránou jsem proběhla v čistém čase 2:15:23. To je 8 (osm!) minut zlepšení. Byla jsem nadšená a spokojená sama se sebou. Zbytek dne jsem se vznášela na obláčku endorfinů a adrenalinu.
Dneska jsem unavená, bolí mě kolena, mám puchýř a lýtka mám ztuhlá. Ale rozhodně se to nedá srovnat s tím, jak jsem byla odrovnaná loni.
Dokázala jsem to.
Tady dobíhám do cíle (ta ve fialové bundě):
Převlečená, zničená a spokojená:
V pátek večer jsem byla nervózní jak pes, podrážděná, bylo mi do pláče. V noci jsem se moc nevyspala, venku kolem nuly, poprchávalo, to mi také nepřidalo. Pak jsme dorazili k Staroměstskou a začal ten pravý blázinec. Přece jenom 12,5 tisíce lidí, to už jiný kalibr. Stáli jsme deset minut frontu na eskalátor z metra!
Pak jsem musela čekat na bratra, který měl moje startovací číslo, a který se po zasekání v metru dostavil až ve čtvrt na dvanáct (start byl ve 12:00). Tak jsem se šla "rychle" převlíknout, dát batoh do úschovny a na záchod - to mi trvalo 35 minut - protože všude bylo tolik lidí! Technické zázemí bylo sice obří a celé bylo lemováno toitoikami, ale už jenom projít v tom davu někam trvalo pořádnou dobu!
Takže po převléknutí jsme se museli jít hned řadit na start (procpat se přes dav k našemu koridoru taky trvalo 10 minut). Nebyl tedy žádný čas na rozklusání a protažení, tak jsem to nějak odflákla a pak už se etapovitě startovalo. Když jsem probíhala startem, bylo na hodinách již skoro 11 minut.
Ze začátku se běželo pomalu - zasekaná v davu jsem běžela skoro 7 min/km. Tak to jsem si řekla, že teda ne. Začala jsem se vymotávat a po dvou km jsem se konečně dostala mezi rychlejší dav. Nasadila jsem tempo 6 minut na km a držela ho.
Loňský čas jsem měla 2:23. Napsala jsem si tedy checkpointy pro čas 2:20 - 33, 1:06, 1:39 a 2:12 na 5, 10, 15 a 20 km. První checkpoint - minuta náskok. Na deseti km už jsem měla 4 minuty náskok. To mi vlilo obrovskou sílu do noh a naplnilo mě odhodláním. Čtyřminutový náskok jsem měla i na 15 km. Ve 20 km už jsem se na hodinky nedívala, plně jsem se soustředila na finiš.
Poslední kilometr jsem běžela pod šest minut. 400 metrů, 100 metrů.. hlásaly cedule. Srdce mi bušilo nadšením. Bránou jsem proběhla v čistém čase 2:15:23. To je 8 (osm!) minut zlepšení. Byla jsem nadšená a spokojená sama se sebou. Zbytek dne jsem se vznášela na obláčku endorfinů a adrenalinu.
Dneska jsem unavená, bolí mě kolena, mám puchýř a lýtka mám ztuhlá. Ale rozhodně se to nedá srovnat s tím, jak jsem byla odrovnaná loni.
Dokázala jsem to.
Tady dobíhám do cíle (ta ve fialové bundě):
Převlečená, zničená a spokojená:
Velká gratulace!
OdpovědětVymazat