Ve Vídni jsme kolem dvou měsíců a líbí se mi tady, ne že ne... ale vždy jsem to brala jako něco dočasného.
Tento pátek byl přítel na pohovoru na trvalou pozici výzkumného asistenta na ČVUT v Praze a mé naděje, že se jen tak lážo plážo za rok vrátíme do mé rodné matičky země, jaksi ztratily na ostrosti.
V Praze totiž přítelovi (vlastně snoubencovi, nemůžu si zvyknout) řekli, že by ho hned brali. Je tu menší problém ale.. nástupní plat - 23 tisíc hrubého. COŽE? Po tom, co přítel vystudoval 5 let vysoké a další 4 roky doktorského? Po dvou letech na prestižních univerzitách v zahraničí? Po 20+ článcích na mezinárodních konferencích? Je mi do pláče, známá s gymplem na recepci v hotelu v Praze má tak nějak stejně (možná o trochu víc).
A plat ve Vídní? 2,5 tisíce euro čistýho. S tím, že až si přítel udělá habilitaci tak 4,5 tisíce. Minulý týden přítelův šéf řekl, že s ním počítá. Teď si žádají o grant na 3 roky a poté dostane pozici na 6 let. A pak už bude docent a tak dále.
Všechno to tak krásně zní... Jsem jen 140 km od domova, vlastně blíž než kdybych byla v Praze. Tak v čem je problém? Velice, opravdu velice těžko se sžívám s představou, že svůj život prožiju v německy mluvící zemi....
Zapnu televizi (našich úžasných šest kanálů) - půl hodiny na to koukám, nerozumím ani slovo.
Šla jsem po ulici, nějací kluci na mě něco volali - mám se urazit nebo červenat, nevím, nerozumím
Jdu do obchodu, na něco se mě zeptají (s výjimkou toho, jestli chci tašku nebo doklad, protože to už jsem se naučila) - Ich verstehe nicht, es tut mir leid!
A to jsou blbosti, ale co až přijdou děti? Jak budou oni mluvit? A jak mám komunikovat se všemi úřady, doktory a tak dále. A co já a doktoři? Všechno si platím a odvádím v Čechách jako OSVČ...
Pak si říkám, opravdu to je jenom o penězích? Určitě by sis sehnal nějaký grant k tomu platu a peníze za překlady co dělám já budou mít mnohem vyšší hodnotu, říkám přítelovi. Ale pak otevřu noviny a čtu o politice, nepokojích, korupci a jiných záležitostech v Čechách a je mi třikrát tak smutno. Mé srdce patří České republice, zde budu vždy cizinec, někdo, kdo sem nepatří, a přitom se za Čechy hluboce stydím...
Co pro mě budoucnost chystá, kdo ví. Ale cítím se sama, izolovaná, nanicovatá a už přes týden mám zánět středního ucha, který se vůbec nelepší. Ve středu jedu do Čech znovu na ORL, snad nebudou to ucho píchat. Všechno špatně! Anebo ne?
Tento pátek byl přítel na pohovoru na trvalou pozici výzkumného asistenta na ČVUT v Praze a mé naděje, že se jen tak lážo plážo za rok vrátíme do mé rodné matičky země, jaksi ztratily na ostrosti.
V Praze totiž přítelovi (vlastně snoubencovi, nemůžu si zvyknout) řekli, že by ho hned brali. Je tu menší problém ale.. nástupní plat - 23 tisíc hrubého. COŽE? Po tom, co přítel vystudoval 5 let vysoké a další 4 roky doktorského? Po dvou letech na prestižních univerzitách v zahraničí? Po 20+ článcích na mezinárodních konferencích? Je mi do pláče, známá s gymplem na recepci v hotelu v Praze má tak nějak stejně (možná o trochu víc).
A plat ve Vídní? 2,5 tisíce euro čistýho. S tím, že až si přítel udělá habilitaci tak 4,5 tisíce. Minulý týden přítelův šéf řekl, že s ním počítá. Teď si žádají o grant na 3 roky a poté dostane pozici na 6 let. A pak už bude docent a tak dále.
Všechno to tak krásně zní... Jsem jen 140 km od domova, vlastně blíž než kdybych byla v Praze. Tak v čem je problém? Velice, opravdu velice těžko se sžívám s představou, že svůj život prožiju v německy mluvící zemi....
Zapnu televizi (našich úžasných šest kanálů) - půl hodiny na to koukám, nerozumím ani slovo.
Šla jsem po ulici, nějací kluci na mě něco volali - mám se urazit nebo červenat, nevím, nerozumím
Jdu do obchodu, na něco se mě zeptají (s výjimkou toho, jestli chci tašku nebo doklad, protože to už jsem se naučila) - Ich verstehe nicht, es tut mir leid!
A to jsou blbosti, ale co až přijdou děti? Jak budou oni mluvit? A jak mám komunikovat se všemi úřady, doktory a tak dále. A co já a doktoři? Všechno si platím a odvádím v Čechách jako OSVČ...
Pak si říkám, opravdu to je jenom o penězích? Určitě by sis sehnal nějaký grant k tomu platu a peníze za překlady co dělám já budou mít mnohem vyšší hodnotu, říkám přítelovi. Ale pak otevřu noviny a čtu o politice, nepokojích, korupci a jiných záležitostech v Čechách a je mi třikrát tak smutno. Mé srdce patří České republice, zde budu vždy cizinec, někdo, kdo sem nepatří, a přitom se za Čechy hluboce stydím...
Co pro mě budoucnost chystá, kdo ví. Ale cítím se sama, izolovaná, nanicovatá a už přes týden mám zánět středního ucha, který se vůbec nelepší. Ve středu jedu do Čech znovu na ORL, snad nebudou to ucho píchat. Všechno špatně! Anebo ne?
Upřímně, pokud to jen trochu jde, zůstaň v zahraničí, aspoň něž přítel-manžel najde něco tady, ten rozhled, zkušenosti apod. tu nikdy nezískáš. Rybko, vždyť vrátit se do horšího můžeš vždycky:)
OdpovědětVymazatZatím se toho neboj a nepřemýšlej tolik dopředu. Je to i o tom, co přítel chce.
OdpovědětVymazatDo zahranici jsem odchazela v sedmadvaceti a dlouho jsem si nemohla zvyknout. Pak jsem se ale s vervou pustila do uceni jazyka, nasla zname a kamarady a uz bych nemenila. Vratit se muzes vzdycky, deti muzete vychovavat dvojjazycne a ten kulturni sok nebude tak zly: doba habsburskeho mocnarstvi je v Rakousku jeste hodne citit. Taky beham, mam blog aprilruns.com. Preju hodne stesti!
OdpovědětVymazatjá po zkušenosti z Londýna došel k závěru, že pokud rodinu tak v zemi nejbližší k ČR. Německo či Rakousko je OK, protože 1/ dáš svým dětem šanci na mnohem lepší život než v zemi, jejícž volební preference rudnou a morální integrita slábne 2/ jsme si kulturně velmi blízcí
OdpovědětVymazatTy to máš do Tábora 140km, já do Hodonína asi 100. Myslím, že je to jen o zvyku, čeští kamoši se za tebou otočí stejně jednoduše jako ty za rodičema na nědělní oběd. A Víden tobě a celé tvé budoucí rodině poskytne v podstatě to nejlepší z Evropy.