Jak jsem se naučila řadit pětku

Když jsem zjistila, že se budeme stěhovat do Vídně, měla jsem jasno - budu jezdit autem. Busem z Vídně do  Třebíče to trvá asi pět hodin (ode dveří ke dveřím) a stojí 300 korun plus 2 eura za MHD. 

Poslední měsíc tedy probíhaly přípravy - táta koupil mamce nový auto a já dostala našeho Peugeota 307 (najetých 40 tisíc km, super auto). Minulý týden jsem strávila velice plodné odpoledne přepisováním auta a zařizováním pojištění ("Potřebujete evidenční prohlídku" "Ale před dvěma dny jsem byla na technické" "To není náš problém!" - Takže jsem zase jela přes celé město a pak zpátky na úřad, pak mi chtěli vnutit povinné pojištění za 7k, vzhledem k tomu, že je to mé první auto. Dali jsem taťku jako pojistníka a mě jako držitele a a šup - cena 3000!)

Pak se muselo opravit ještě milion věcí, o kterých se najednou zjistilo, že nefungují! 12V přípojka, stěrače, plasty pod autem se musely celý předělat (za 8 tisíc!). Nový oleje, tlumiče už by taky chtěly vyměnit... 

Nicméně, minulý týden jsem jela s taťkou jako spolujezdcem a dostala jsem zelenou: "Jela jsi dobře" "Jo?" "Jo, s přehledem, příjemně si mě překvapila" "Jo?" "Hm" ".. Řekni mi ještě jednou, že jsem jela dobře...." (to bych mohla poslouchat pořád). 

A dnes již přítel (resp. snoubenec) nastoupil do role navigátora, plně nabil svůj smartphone a jelo se. Musím říct, že řazení pětky už jsem dostala konečně do ruky (to je něco, co jsem za 7 let svého svátečního ježdění po Třebíči a okolních vesnicích nikdy nepotřebovala). Do Vídně jsme dojeli v pohodě, to centrum bylo trochu stresové, ale přítel navigoval na jedničku. Dokonce jsem u baráku našla místo na zastavení. Vynosili jsme věci a pak jsme vyrazili přeparkovat auto do 10. bezirku (bydlíme ve 4. a nemáme to místní povolení - což ani mít nebudeme, protože bychom museli mít rakouskou SPZ a to je... drahé a komplikované). 

10. bezirk naštěstí není od nás daleko, něco kolem dvou km. Zde ovšem začaly teprve nervy. Bloudili jsme uličkami, já koukala po místech, div si krk nevykroutila (až jsem zapomněla sledovat kam jedu a byla jsem vytroubena). Jednou jsme místo našli, ale byl tam takový provoz, že jsem vzdala zkoušet se tam vecpat. No nakonec jsme místo našli, a tak jsem poprvé v životě paralelně parkovala. Taťka mi to doma všechno vysvětlil, ale v tom okamžiku jsem nevěděla, kde mám levo pravo, točila jsem volantem na všechny strany a pak - nějakým zázrakem - jsem tam byla. Zpocená až na zadku, ale byla (a ani jsem moc nekoukala do silnice). 

Domů jsem si dali 20 minutovou procházku. Celková cesta ode dveří ke dveřím i s parkováním a cestou od auta - 3 hodiny 10 minut. A to se vyplatí:)

Takže jsem povzbuzená úspěchem. Příští týden mám premiéru do Brna. Koupili jsme roční dálniční známky, Českou i Rakouskou, a těším se, že budeme podnikat výlety, budu získávat zkušenosti a sebevědomí a již plně a oficiálně se stanu mužem v naší domácnosti (přítel od zkoušky v autoškole za volantem neseděl).