Překonala jsem svou vrozenou lenost a nechuť ke všemu novému a dala jsem se na inlinování. Přece jenom jsem ve Vídni, Donau Insels mám šest zastávek metrem, 15 minut od baráku, tak co může být jednodušší? Ono ale nic není jen tak..
První krok, logicky, byl koupit si brusle. Nejlevnější jsem sehnala Fily za 99 euro (ostatní jsou od 140 euro). Proč ne, nejsou špatné, sice nemají tak velká kolečka a neutahují se lankem, ale šňůrkami... Dále přišly na řadu chrániče a přilba. To mám dalších 1500 korun.
Pak jsem udělala doma nějaké počítání a dospěla jsem k jasnému závěru, že s mou frekvencí ježdění do Prátru běhat a na Insely bruslit je potřeba si koupit roční jízdenku. To máme 365 euro na rok.
A teď už můžu konečně jít na věc! Brusle, chrániče a přilbu do velké igelitky, na záda batoh s doklady a vyrážím na metro. Brusle se pěkně pronesou, ač to mám na zastávku pět minut. Přežít jízdu metrem koukáním do země, zatímco mě ostatní propichujou zvídavýma pohledama a chlapi okukují mé nebezpečně krátké Gore kraťásky.. Uf, konečně zastávka Donau Insel...
Poprvé jsem vystoupila a netušila jsem, na kterou stranu se vydat. Uprostřed voda, vpravo zem, vlevo zem. Co je ale ostrov a co pevnina? Ještě že mám smartphone s internetem, jinak bych si pěkně našla s těmi těžkými bruslemi.
Na kameni jsem se pracně obula, navlíkla do chráničů, boty hodila do batohu, stejně tak jako igelitku, a mohla jsem konečně jet. No jo, ale kam? Ostrovy jsou protkány množstvím cestiček. Je to skoro jako videohra, nikdy nevíte, která odbočka je ta k vítězství - najela jsem na cestu s retardéry, rozbitou silnicí, kameny, jednou jsem odbočila k nějaké stavbě, kde lili asfalt...
Ale nejhorší jsou zkopce! Hlavně když jsem jela poprvé a ke svému zděšení jsem zjistila, že nemám šanci jakkoliv zpomalit či kontrolovat sešup z kopce. Jediný, co mi zbývá, je se lehce pokrčit, zpevnit nohy a doufat, že pod kopcem nenajedu na nějaký klacek či čerstvý asfalt! Kolikrát jsem se radši rozhodla kopec sešlapat v bruslích po trávě na kraji cesty....
Ale na všechno člověk přijde. Teď už vím, která cesta je nejlepší a nejhladší. Dneska jsem ujela 16 km za 1:10. Jelo se mi pěkně, ujela bych i víc, ale najednou vidím, jak proti mě kráčí nahatý dědek s obrovským pupkem a scvrklým přirození. Skoro jsem ztratila rovnováhu. A najednou další a další! Dostala jsem se na nuda pláž!! O nejbližší popelnici jsem se otočila (zastavuji totiž zásadně o stacionární předměty, jako jsou zděné popelnice a sloupy, jinak to neumím). Ještě jednou jsem musela projet kolem dědka a pak rychle zpátky na zastávku metra.
Teď, když už znám trasy, pro mě zůstává nejtěžší aspekt ten sociální. Pravidelně mě lidi zastavují a ptají se mě na cestu či spoj někam (jako inlinista evidentně nemůžu být turista)... To je ještě to lepší, i když se vždycky cítím jak blbec, že se nesesmolím jednu rozumnou německou větu....ale kolikrát na mě lidi i něco pokřikují, poloblázni, nebo chlapi... Necítim se dobře, někdy se i bojím. Dnes jsem nazouvala brusle u zastávky a vynořila se parta čtyř ozřalých puberťáku (v sobotu v 10 dopoledne) a šli směrem ke mě a něco říkali. Bleskově jsem došňěrovala brusli a překotně vyjela pryč. Hahá, teď už mě nedohoníte..
Takže tak... kdybych měla někoho, kdo by se mnou jezdil, určitě bych se cítila líp, ale bruslení mě pořád baví, je to dobrý doplněk k běhu, musím si to užívat, dokud je počasí...
(To bylo ještě s našima, když nás stěhovali do Vídně, vlastně moje úplně první jízda):
První krok, logicky, byl koupit si brusle. Nejlevnější jsem sehnala Fily za 99 euro (ostatní jsou od 140 euro). Proč ne, nejsou špatné, sice nemají tak velká kolečka a neutahují se lankem, ale šňůrkami... Dále přišly na řadu chrániče a přilba. To mám dalších 1500 korun.
Pak jsem udělala doma nějaké počítání a dospěla jsem k jasnému závěru, že s mou frekvencí ježdění do Prátru běhat a na Insely bruslit je potřeba si koupit roční jízdenku. To máme 365 euro na rok.
A teď už můžu konečně jít na věc! Brusle, chrániče a přilbu do velké igelitky, na záda batoh s doklady a vyrážím na metro. Brusle se pěkně pronesou, ač to mám na zastávku pět minut. Přežít jízdu metrem koukáním do země, zatímco mě ostatní propichujou zvídavýma pohledama a chlapi okukují mé nebezpečně krátké Gore kraťásky.. Uf, konečně zastávka Donau Insel...
Poprvé jsem vystoupila a netušila jsem, na kterou stranu se vydat. Uprostřed voda, vpravo zem, vlevo zem. Co je ale ostrov a co pevnina? Ještě že mám smartphone s internetem, jinak bych si pěkně našla s těmi těžkými bruslemi.
Na kameni jsem se pracně obula, navlíkla do chráničů, boty hodila do batohu, stejně tak jako igelitku, a mohla jsem konečně jet. No jo, ale kam? Ostrovy jsou protkány množstvím cestiček. Je to skoro jako videohra, nikdy nevíte, která odbočka je ta k vítězství - najela jsem na cestu s retardéry, rozbitou silnicí, kameny, jednou jsem odbočila k nějaké stavbě, kde lili asfalt...
Ale na všechno člověk přijde. Teď už vím, která cesta je nejlepší a nejhladší. Dneska jsem ujela 16 km za 1:10. Jelo se mi pěkně, ujela bych i víc, ale najednou vidím, jak proti mě kráčí nahatý dědek s obrovským pupkem a scvrklým přirození. Skoro jsem ztratila rovnováhu. A najednou další a další! Dostala jsem se na nuda pláž!! O nejbližší popelnici jsem se otočila (zastavuji totiž zásadně o stacionární předměty, jako jsou zděné popelnice a sloupy, jinak to neumím). Ještě jednou jsem musela projet kolem dědka a pak rychle zpátky na zastávku metra.
Teď, když už znám trasy, pro mě zůstává nejtěžší aspekt ten sociální. Pravidelně mě lidi zastavují a ptají se mě na cestu či spoj někam (jako inlinista evidentně nemůžu být turista)... To je ještě to lepší, i když se vždycky cítím jak blbec, že se nesesmolím jednu rozumnou německou větu....ale kolikrát na mě lidi i něco pokřikují, poloblázni, nebo chlapi... Necítim se dobře, někdy se i bojím. Dnes jsem nazouvala brusle u zastávky a vynořila se parta čtyř ozřalých puberťáku (v sobotu v 10 dopoledne) a šli směrem ke mě a něco říkali. Bleskově jsem došňěrovala brusli a překotně vyjela pryč. Hahá, teď už mě nedohoníte..
Takže tak... kdybych měla někoho, kdo by se mnou jezdil, určitě bych se cítila líp, ale bruslení mě pořád baví, je to dobrý doplněk k běhu, musím si to užívat, dokud je počasí...
(To bylo ještě s našima, když nás stěhovali do Vídně, vlastně moje úplně první jízda):
Mělas říct před několika lety:-)
OdpovědětVymazatPřijedeš za mnou na inliny?:)
OdpovědětVymazatŽe by? :-) Donauinsel bych si vychutnala. Když jsem tam byla, tak se na bruslích ještě tolik nejezdilo/pokud vůbec.
OdpovědětVymazatteď se jezdí určitě hafec, ale Donauinsel jsou tak velký, že tam nikdy není nepříjemně přelidněno.. potkáš nějaký lidi ale tak, ale není to že by ses musela furt někomu vyhýbat, naštěstí!
OdpovědětVymazatVšak přijeď, proč ne:)