Včera mi přítel volal, když jsem zrovna řídila z Vídně do Třebíče. Prý že mi musí něco říct.
"Zavolej mi za 15 minut, už jsem před Třebíči..."
Zaparkovala jsem před barákem, ve vichřici a sněžení jsem se bojovala s vyndáním zavazadel z kufru a už mi zase zvoní mobil. "Ještě ne, za minut mi zavolej". Přítel hořel nedočkavostí mi říct svou novinku.
Samozřejmě jsem tušila, co to bude. A taky že jo.
"Schválili mi ten grant!" Schválili mu grant, což znamená, že na další tři a půl roku má pozici ve Vídni jistou. A taky, že je pak velmi pravděpodobné, že pak povýší a bude tam moct zůstat na stálo.
Na jednu stranu jsem ráda - hlavně za přítele. Práce ve Vídni ho velmi baví a naplňuje. Navíc má velice dobré peníze.
Na druhou stranu... Si nedokážu život ve Vídni představit. Ale teď už je potřeba se do toho opřít. Hlavně do tý němčiny, samozřejmě.
Vzpomínám si, jak přítel začal studovat Ph.D. v Brně na Masaryčce. Tenkrát jsme spolu byli krátce a mluvili jsme o budoucnosti. Já vždycky říkala, že bych nechtěla žít v zahraničí. Přítel mi tenkrát řekl, že nechce jet na postdoc a já byla spokojená. Pak samozřejmě zjistil, že pokud chce zůstat v akademii, tak se na postdoc bude muset jet. A já souhlasila. Mně nevadí rok nebo dva žít v zahraničí, člověk si zkusí něco novýho. Ale pak se chci vrátit. To jsem mu vždycky říkala a on souhlasil. A teď se na nás podívejte.
A můžu si stěžovat? Nemůžu, protože jediný, čeho bych se dočkala, by byla lavina protiargumentů, proč je to ve Vídni o tolik lepší v Česku.
"Zavolej mi za 15 minut, už jsem před Třebíči..."
Zaparkovala jsem před barákem, ve vichřici a sněžení jsem se bojovala s vyndáním zavazadel z kufru a už mi zase zvoní mobil. "Ještě ne, za minut mi zavolej". Přítel hořel nedočkavostí mi říct svou novinku.
Samozřejmě jsem tušila, co to bude. A taky že jo.
"Schválili mi ten grant!" Schválili mu grant, což znamená, že na další tři a půl roku má pozici ve Vídni jistou. A taky, že je pak velmi pravděpodobné, že pak povýší a bude tam moct zůstat na stálo.
Na jednu stranu jsem ráda - hlavně za přítele. Práce ve Vídni ho velmi baví a naplňuje. Navíc má velice dobré peníze.
Na druhou stranu... Si nedokážu život ve Vídni představit. Ale teď už je potřeba se do toho opřít. Hlavně do tý němčiny, samozřejmě.
Vzpomínám si, jak přítel začal studovat Ph.D. v Brně na Masaryčce. Tenkrát jsme spolu byli krátce a mluvili jsme o budoucnosti. Já vždycky říkala, že bych nechtěla žít v zahraničí. Přítel mi tenkrát řekl, že nechce jet na postdoc a já byla spokojená. Pak samozřejmě zjistil, že pokud chce zůstat v akademii, tak se na postdoc bude muset jet. A já souhlasila. Mně nevadí rok nebo dva žít v zahraničí, člověk si zkusí něco novýho. Ale pak se chci vrátit. To jsem mu vždycky říkala a on souhlasil. A teď se na nás podívejte.
A můžu si stěžovat? Nemůžu, protože jediný, čeho bych se dočkala, by byla lavina protiargumentů, proč je to ve Vídni o tolik lepší v Česku.
Žádné komentáře:
Okomentovat