Zážitky jednoho půlmaratonského dne

V eufórii po úspěchu na pražském půlmaratonu jsem neváhala a přihlásila se na Půlmaraton Moravským krasem. Bude to příjemná změna, říkala jsem si, jenom tisícovka běžců, trasa vinoucí přírodou až k Punkevním jeskyním.

Jenže těch pět měsíců uteklo hrozně rychle - samé dovolené, čtrnáct dní nesnesitelného horka, kdy se nedalo nic, než ležet před větrákem..

Krásně si tu připravuju půdu pro to, co se stalo.

Nicméně, po líném dopoledni, kdy jsem dumala nad tím, proč nejsem vůbec nervózní, když před Prahou jsem se hroutila už dva dny předem, jsme vyrazili. Všechno bylo super, byli jsme tam včas, převlíkli jsme se v klidu, upevnili čip, mírně jsme i zmokli, ale na start už byla obloha opět roztrhaná.

Zařadili jsme s bráchou na start (který nebyl rozdělený podle sekcí) a vystartovalo se. Hned za startem byl krátký ale prudký stoupák - držela jsem tempo s davem, které bylo pro mě naprosto nesmyslných 5:40m na km a ještě jsem nedokončila ani první kolečko městem a cítila jsem, že to není dobré. Začala jsem zpomalovat, předběhlo mě tak 90 % běžců, ale stejně bylo všechno špatně. Nemohla jsem popadnout běh, nohy jsem měla jak z olova a psychika na tom byla snad nejhůř.

Ponořená v temných myšlenkách najednou slyším z obecenstva, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se a vidím, holky z tréninků z Brna a trenéra. Samozřejmě...

Řekla jsem si že doběhnu k občerstvovací stanici na pěti km, tam trochu odpočnu a určitě to půjde. Bylo to pět nejdelších kilometrů v mým životě, takhle pomalu a zničeně jsem neběžela ani na prvním půlmaratonu, když jsem měla krizi na 17 km.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Sundala jsem číslo a čip z boty a potupně jsem došla zpět na start. Po cestě jsem samozřejmě opět potkala holky z Brna, kterým jsem musela říct, že jsem to na pěti km vzdala... Trochu jsme popovídaly a mě opět došlo, jak hrozně moc mi chybí ty společné tréninky...

Čekali jsem pak na bráchu, který přiběhl v čase 2:01 - jeho osobní rekord, přestože od dubna uběhl asi tak 15 km celkem. Nechápu...

Před našima a přítelem jsem to samozřejmě "hrála cool" - stalo se, stalo... Neměla jsem natrénováno.... Už tři týdny bojuji s nachlazením.... totálně jsem přestřelila začátek... lepší než zkolabovat... příště si budu dávat větší pozor... příští rok tomuhle půlmaratonu nakopu zadek....

Ve skutečnosti ale tu hořkou pachuť zklamání nemůžu spolknout a bojují ve mě dva hlasy...  nejsem k ničemu, měla bych se na celé běhání vyprdnout a jít se zahrabat, nic nemá žádný smysl... proti začnu makat dvakrát tak tvrdě, poučím se - neúspěch mě posílí a dokážu, že na to mám....

Tak jako tak je mi smutno. Setkání s brněnskými běžci mi připomnělo, jak moc sama tu jsem. Čas mi utíká mezi prsty, jak den co den do večera překládám, jen abych nemusela myslet na to, že nevím, co mám se svým životem dělat. Nemám vůli ani odvahu na tom nic měnit...