Přítel už asi nemohl nadále poslouchat mé neustálé kňourání o samotě a izolaci, sedli jsme na net a našli forum anglicky mluvících expatů v celém Německu. A jelikož byl pátek večer, akce na sebe nedala dlouho čekat - Friday Night Drinking Club má schůzku v baru v centru města, prý sraz dvacátníků, třicátníků, kteří si chtějí pokecat a popít.
V devět hodin jsme dorazili na místo. To tam bylo teprv asi šest sedm lidí. Skupinka - jádro skupiny - která tyto akce pořádá už kolik let. Seznámili jsme se, jména mi prolítla uchem sem, uchem tam. Dala jsem si sklenku vína za čtyři euro a nervózně se rozhlížela kolem.
Vedle mě seděl jeden Brit, někde z Manchestru, se silným přízvukem a podezřelou podobou Danielovi Radcliffovi. Z druhý strany přišel druhý Brit, nagelovaný kohout na hlavě, sako, džíny, extravagantní špičaté boty a hlas jak zvon. Neustále mluvil, nejčastěji z Britem z mé druhé strany, s kterým s nepředstíraným zájmem do kola omílali rozdíly v jejich výslovnosti - tak přece jen je to pravda, že Briti rádi řeší nářečí a přízvuky.
Po pár pivech začali být neuvěřitelně hluční a otravní. Mezitím chodili další a další lidi, sesedávali si k separé stolkům, tvořili hloučky a poznávali se. Polohluchá jsem se konečně vymanila ze sevření dvou Britů, kteří si přese mě pořád něco vykládali, a přesunula jsem se. Chvíli jsme seděli vedle dvou týpků z Michiganu, ale rozhovor s nimi žádný nebyl. A vrchol večera byl, když si ke mě přisedli dva snědí týpci, snad Turci, a snažili se mě zeptat, odkuď jsem - to jsem si teda domyslela, protože jejich výslovnost neměla s angličtinou nic společného. Pak jsem se jim pět minut snažila vysvětlit, co je to Czech Republic a že je to téměř za humny. Ale pak jsem to vzdala.
Všeho všudy... jsem byla velice smutná a zklamaná. Za celý večer jsem nemluvila ani s jednou holkou. Pár jich tam bylo, ale seděly u stolů se svýma - i nově získanýma - známýma a nešlo se infiltrovat. Nehledě na to, že já taky nejsem vrchol společenskosti. Ale zase si říkám, že třeba příští akci budeme mít větší štěstí - i když dřív jak za tři týdny se nikam nedostanu.
Takže pokrok nulový.
V devět hodin jsme dorazili na místo. To tam bylo teprv asi šest sedm lidí. Skupinka - jádro skupiny - která tyto akce pořádá už kolik let. Seznámili jsme se, jména mi prolítla uchem sem, uchem tam. Dala jsem si sklenku vína za čtyři euro a nervózně se rozhlížela kolem.
Vedle mě seděl jeden Brit, někde z Manchestru, se silným přízvukem a podezřelou podobou Danielovi Radcliffovi. Z druhý strany přišel druhý Brit, nagelovaný kohout na hlavě, sako, džíny, extravagantní špičaté boty a hlas jak zvon. Neustále mluvil, nejčastěji z Britem z mé druhé strany, s kterým s nepředstíraným zájmem do kola omílali rozdíly v jejich výslovnosti - tak přece jen je to pravda, že Briti rádi řeší nářečí a přízvuky.
Po pár pivech začali být neuvěřitelně hluční a otravní. Mezitím chodili další a další lidi, sesedávali si k separé stolkům, tvořili hloučky a poznávali se. Polohluchá jsem se konečně vymanila ze sevření dvou Britů, kteří si přese mě pořád něco vykládali, a přesunula jsem se. Chvíli jsme seděli vedle dvou týpků z Michiganu, ale rozhovor s nimi žádný nebyl. A vrchol večera byl, když si ke mě přisedli dva snědí týpci, snad Turci, a snažili se mě zeptat, odkuď jsem - to jsem si teda domyslela, protože jejich výslovnost neměla s angličtinou nic společného. Pak jsem se jim pět minut snažila vysvětlit, co je to Czech Republic a že je to téměř za humny. Ale pak jsem to vzdala.
Všeho všudy... jsem byla velice smutná a zklamaná. Za celý večer jsem nemluvila ani s jednou holkou. Pár jich tam bylo, ale seděly u stolů se svýma - i nově získanýma - známýma a nešlo se infiltrovat. Nehledě na to, že já taky nejsem vrchol společenskosti. Ale zase si říkám, že třeba příští akci budeme mít větší štěstí - i když dřív jak za tři týdny se nikam nedostanu.
Takže pokrok nulový.
Žádné komentáře:
Okomentovat