13. dubna mě čeká vídeňský půlmaraton a rozhodla jsem se přípravu nepodcenit. První asi tak měsíc po Vánocích bylo období normalizace, kdy jsem se dostávala do kondice, ale teď už potřeba se pohnout z místa.
Stáhla jsem si běžeckou aplikací Nike+, kde soutěžím s kamarády z Brna, kteří se taky dali na běh, o to, kdo uběhne víc měsíčně, plníme challenge a různě. Hned si to připadám víc v kontaktu, i když jen virtuálně.
Taky jsem si do přehrávače stáhla podcasty Ear Buiscuits, které obsahují hodinové rozhovory s známými youtube celebritami - hned ty delší běhy rychleji utíkají a nejsou taková nuda.
A hlavně, hledám nové trasy. I za cenu bloudění a drobných neúspěchů. Ty dvě trasy, co jsem běhala předtím, už mě prostě nebaví. Objevuji teď okolí donauských ostrovů a jiných částí Vídně. Zrovna dneska jsem vyrazila na konečnou metra U4, kde je obrovský park Lainzer Tiergarden. Prvně jsem to nemohla značnou chvíli najít, pak jsem se motala mezi autama bez chodníků, ale nakonec jsem našla obrovskou vstupní bránu, za kterou začínal úplně nový svět.
Za branou se cesta rozdělovala na asfaltku podél zdi po rovině a na lesní cestu šíleně do kopce. Radši jsem to vzala po rovině. Samozřejmě mě asfaltka po chvíli přestala bavit tak jsem vzala nejbližší odbočku do lesa. Si tak běžím, zamyšlená a najednou před sebou vidím obrovského psa. V šoku jsem se zastavila a s hrůzou jsem si uvědomila, že to opravdu není pes, ale divoké prase. Stálo na cestě přede mnou a zvědavě si mě prohlíželo. A najednou další a další. Podívala jsem se kolem sebe a všude samí divočáci! Procházeli se po lese, po cestě a nevypadali, že by chtěli uhnout.
Pomalu jsem vycouvala, pak se rychle otočila a běžela pryč. Ještě jsem si rychle jedno vyfotila a radši jsem mazala pryč.
Tohle bych v Pratru nezažila. I když nevím, jestli je o co stát:)
Stáhla jsem si běžeckou aplikací Nike+, kde soutěžím s kamarády z Brna, kteří se taky dali na běh, o to, kdo uběhne víc měsíčně, plníme challenge a různě. Hned si to připadám víc v kontaktu, i když jen virtuálně.
Taky jsem si do přehrávače stáhla podcasty Ear Buiscuits, které obsahují hodinové rozhovory s známými youtube celebritami - hned ty delší běhy rychleji utíkají a nejsou taková nuda.
A hlavně, hledám nové trasy. I za cenu bloudění a drobných neúspěchů. Ty dvě trasy, co jsem běhala předtím, už mě prostě nebaví. Objevuji teď okolí donauských ostrovů a jiných částí Vídně. Zrovna dneska jsem vyrazila na konečnou metra U4, kde je obrovský park Lainzer Tiergarden. Prvně jsem to nemohla značnou chvíli najít, pak jsem se motala mezi autama bez chodníků, ale nakonec jsem našla obrovskou vstupní bránu, za kterou začínal úplně nový svět.
Za branou se cesta rozdělovala na asfaltku podél zdi po rovině a na lesní cestu šíleně do kopce. Radši jsem to vzala po rovině. Samozřejmě mě asfaltka po chvíli přestala bavit tak jsem vzala nejbližší odbočku do lesa. Si tak běžím, zamyšlená a najednou před sebou vidím obrovského psa. V šoku jsem se zastavila a s hrůzou jsem si uvědomila, že to opravdu není pes, ale divoké prase. Stálo na cestě přede mnou a zvědavě si mě prohlíželo. A najednou další a další. Podívala jsem se kolem sebe a všude samí divočáci! Procházeli se po lese, po cestě a nevypadali, že by chtěli uhnout.
Pomalu jsem vycouvala, pak se rychle otočila a běžela pryč. Ještě jsem si rychle jedno vyfotila a radši jsem mazala pryč.
Tohle bych v Pratru nezažila. I když nevím, jestli je o co stát:)
No potes! 3 body za odvahu :-).
OdpovědětVymazatTeda, ženská, nevím co jsi čekala, když jsi vlezla do největší vídeňské OBORY:) Můžeš být ráda, že tě nesejmul daněk!
OdpovědětVymazatTyjo, ale tam lidi chodili úplně běžně, ženské s kočárama, malýma dětma, nikdo neřešil!
Vymazat