Poslední trénink

Netrpělivě jsem sledovala střídavě teploměr a hodinky. Čas přibýval, ale teplota neklesala. Dál už jsem čekat nemohla, tak jsem vyrazila do té výhně.

Běželi jsme pětikilometrový úsek, už potřetí v řadě, abysme si mohli porovnat výsledky. Cíl byl jasný - zlepšit si předchozí čas. Když jsme běželi pět kilometrů naposled, fičel sice takový vítr, že jsem tou clonou kolikrát jen ztěží probojovávala, ale bylo asi deset stupňů.

Zato teď slunko bez milosti prahlo. "Máme ideální počasí," řekl trenér. "Ale na opalování, ne na běh."

Rozcvičku a rozklusání jsme zkrátili na minimum, protože síla v tomhle počasí klesala každou minutou. No a pak jsme vyběhli. Nasadila jsem tempo 5:43 na kilák. Ideál. Posledních pár kol  zrychlím a to by bylo, abych ten svůj minulý čas nedala.

Jenže po dvou kolech se mi začal lepit jazyk na patro, nohy ztěžkly a já marně lapala po dechu. Do kyslíkovýho dluhu jsem se dostala ještě před druhým kilometrem. Kdybyste slyšeli ten vnitřní boj, který mi zuřil v hlavě...

Musím si ten čas zlepšit.... kašlu na to, to nedám.... poslední trénink, musím se překonat... já mám takovou žízeň.... nesmím zastavit, napiju se potom....

Po třetím kilometru moje tempo i přes všechnu snahu kleslo na 5:55 na kilák. Pojímalo mě zoufalství. Já to nedám. Jedna holka už odpadla. Ti, kteří neběželi, stáli podél trasy a povzbuzovali: Běž, vydrž... nejradši bych jim odsekla, ať sklapnou, ale na to jsem neměla dech.

Čtvrý kilometr byl zdolán a já najednou běžela 5:37... naděje se mi vlila zpět do žil. Poslední dvě kola, nasadila jsem tempo 5:11 na kilák. Poslední kolo, před poslední zatáčkou a hodinky ukazovaly, že do mého posledního času zbývá minuta.

Donutila jsem se do sprintu, předběhla jsem tři lidi a do cíle doběhla s časem 28:08... o dvacet vteřin lepší čas než minule. Neuvěřitelný pocit, neuvěřitelná únava.

Pak už euforie pomalu vyprchala a přišlo loučení. Poslední fotky. Poslední objemutí.

Do mého prvního půlmaratonu a vrcholu mé běžecké kariéry zbývají dva dny. Pak konec. Občasné proběhnutí v parku ve Frankfurtu. Já bych snad i brečela, ale apatie, která se mi od úspěšného složení státnic lepí na paty, je silnější.