Po státnicích

Včera jsem státnicovala z angličtiny. Se svými posudky na diplomku, znalostmi a celkovou studijní historií jsem nic jiného než áčko nečekala. Byl to zvláštní pocit, nervozita, že dostanu béčko, což je... no znáte to... Asian F.

Stejně jsem byla nervózní. Jsem nervák..  v takových oficiálních situacích se vždycky zajíkám, rudnu a nemůžu popadnout dech. A přitom jsem to měla v malíku. Někdy v průběhu zkoušení mi v hlavě blesklo "je to dobrý, to áčko dám". A dala jsem ho. Od červeného diplomu a titulu Mgr mě dělí jen státnice z češtiny v září.

Po státnicích se se mnou na chodbě zastavil na kus řeči vedoucí. Říkal, že je škoda, že odcházím, že bych tam klidně mohla dělat doktorát. To já ale nechci. Nejistý život plný courání po konferencích, shánění grantů, vymýšlení věcí, které někoho nezajímají, jen abych si mohla udělat čárku za článek...

Jeden vědec v rodině stačí, řekla jsem mu. Můj vedoucí. Moje sluníčko. Za těch pět let jsem u něj absolvovala všechny předměty, které vedl... do posledního. A kolikrát mě to vůbec nebavilo, ale chodila jsem tam jenom abych na něj mohla koukat.

Teď mi podal ruku a já šla. Zavřely se za mnou dveře fakulty a mně stouply slzy do očí. Pět let pohody, kecání s holkama, poslouchání přednášek, nových informací. Školou jsem proplula hladce jako hot knife through butter a vždy jsem si to užívala.

Teď na mě padl temný stín. Celý den jsem bojovala se slzami a obestoupil mě lepkavý pocit vyhoření a deprese. Nebaví mě spát. Nebaví mě jíst. Ani běhat. Pustila jsem se do tvorby finální verze oborové práce, abych na to nemyslela.

V úterý mám poslední trénink a ve středu se stěhuji z bytu. Uvidím naposledy své spolužačky/spolubydlící.

V sobotu půlmaraton a v neděli odjezd do Frankfurtu. Kdyby mi radši všichni vlezli na hrb.