Podruhé je to vždycky těžší. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku. Loňský běh Vokolo Priglu byl můj úplně první závod a byl pro mě milníkem, po kterém jsem si řekla - ano, chci běhat. Předtím jsem běhala pár měsíců, pětikilometrové dávky, a myslela jsem si, kdoví jaký nejsem běžec. Dala jsem si limit hodinu a půl na 14,1 km, neměla jsem ani hodinky, takže jsem celou dobu běžela jak šílenec sto metrů před cílem a na pokraji smrti vyčerpáním jsem doběhla s čistým časem 1:28.
To bylo loni. Od té doby jsem chodila tři měsíce na tréninky, uběhla jsem půlmaraton a vůbec mám za letošek naběhaných přes 500 kilometrů. To by bylo, abych se nezlepšila.
Vyrazili jsme s bráchou v půl osmé ráno a už kolem deváté jsme tam byli. Chytli jsme dobré parkovací místo na Kozí Hůrce, necelý kilometru od startu, a šli jsme se zaregistrovat, vyplnit lístky na tombolu a rozhlédnout se po stáncích, kde se prodávalo oblečení Mizzuno a jiných značek v řádů tří čtyř stovek. Přes neřídnoucí chumel lidí jsme se však k oblečení ani nedostali.
Není pochyb, že závod kolem "brněnského giganta" získává na oblibě. Letos už se číslo účastníků přiblížilo ke dvoum tisícům a přijeli mimo jiné i tři borci z Keni. Slyšela jsem, že na příští rok se chystají velké úpravy trati, aby mohlo vyběhnout až šest tisíc běžců. No to jsem zvědavá!
Kvůli vyššímu počtu závodníků se startovalo ve vlnách. Překvapivě jsem byla v té poslední, takže jsem startovala 8 minut po skupině E (jako Elita). Během čekání v koridoru se zvedla ranní mlha a sychravost, vysvitlo slunko a já si nadávala za dlouhé kalhoty a mikinu. Podzimní počasí je nevyzpytatelné.
Vyběhla jsem přiměřeným tempem - to jsem si alespoň myslela: ačkoliv jsem si to naplánovala na 6:30 na prvních pár km, běžela jsem 5:58 a všichni! mě předbíhali. V panice, že budu úplně poslední, jsem první dva km běžela pod 6 minut, pak už jsem potkala většinu těch, co mě předbíhali, jak jdou do kopce, supí a drží se v boku.
Takže se to nějak ustálilo. Větší část trasy jsem běžela poblíž takového staršího pána a to byl alespoň zdroj zábavy. Do kopce, když předbíhal mladého muže, který sotva lapal po dechu, křičel: "To máš z toho kouření a chlastání!" Pár kilometrů na to zase křičel na nějaké slečny: "Nemáte ruce? Proč nemáte závaží? Lemry líný!" (pán měl totiž na rukách takové ty zatěžkávací náramky). A tak podobně.
Moc jsem to ale nevnímala, protože jsem bojovala sama se sebou. A byl to boj hnusný, táhlý a předem prohraný. Od začátku se mi neběželo dobře, krize střídala krizi a po desátém kilometru jsem místo nohou měla olověný kůly. Prostě to nešlo. Před během jsem v časopisu Run četla článek o důležitosti pozitivního myšlení, takže jsem snažila myšlenky typu "To nedám", "Jsem neschopná" vyměnit za "Stačí když to doběhnu" "Čas není všechno". Asi to nemělo moc velký úspěch. Od 12. km jsem věděla, že svůj čas nepřekonám a s velkými obtížemi jsem doběhla do cíle s čistým časem 1:32 - ano, počítáte správně, 4 minuty zhoršení.
Bratr se zlepšil o osm minut a to několik měsíců před závodem neběhal (za to zhubl asi 8 kilo). Předběhla mě i známá z tréninků, která byla vždy o půl minuty až minutu na km pomalejší (i při půlmaratonu). Někde se stala chyba. Ale nechtěla jsem si kazit jeden z nejkrásnějších podzimních dní, sluníčko, barvy podzimu, přehrada... přijeli i naši se štěnětem.
Ač jsem si brousila zuby na hlavní cenu tomboly - auto - odešla jsem opět s prázdnou (o dvě!! čísla). A přesto všechno můžu říct, už se těším na příští rok. Jestli někdo váháte, určitě si to přijďte oběhnout.
To bylo loni. Od té doby jsem chodila tři měsíce na tréninky, uběhla jsem půlmaraton a vůbec mám za letošek naběhaných přes 500 kilometrů. To by bylo, abych se nezlepšila.
Vyrazili jsme s bráchou v půl osmé ráno a už kolem deváté jsme tam byli. Chytli jsme dobré parkovací místo na Kozí Hůrce, necelý kilometru od startu, a šli jsme se zaregistrovat, vyplnit lístky na tombolu a rozhlédnout se po stáncích, kde se prodávalo oblečení Mizzuno a jiných značek v řádů tří čtyř stovek. Přes neřídnoucí chumel lidí jsme se však k oblečení ani nedostali.
Není pochyb, že závod kolem "brněnského giganta" získává na oblibě. Letos už se číslo účastníků přiblížilo ke dvoum tisícům a přijeli mimo jiné i tři borci z Keni. Slyšela jsem, že na příští rok se chystají velké úpravy trati, aby mohlo vyběhnout až šest tisíc běžců. No to jsem zvědavá!
Kvůli vyššímu počtu závodníků se startovalo ve vlnách. Překvapivě jsem byla v té poslední, takže jsem startovala 8 minut po skupině E (jako Elita). Během čekání v koridoru se zvedla ranní mlha a sychravost, vysvitlo slunko a já si nadávala za dlouhé kalhoty a mikinu. Podzimní počasí je nevyzpytatelné.
Vyběhla jsem přiměřeným tempem - to jsem si alespoň myslela: ačkoliv jsem si to naplánovala na 6:30 na prvních pár km, běžela jsem 5:58 a všichni! mě předbíhali. V panice, že budu úplně poslední, jsem první dva km běžela pod 6 minut, pak už jsem potkala většinu těch, co mě předbíhali, jak jdou do kopce, supí a drží se v boku.
Takže se to nějak ustálilo. Větší část trasy jsem běžela poblíž takového staršího pána a to byl alespoň zdroj zábavy. Do kopce, když předbíhal mladého muže, který sotva lapal po dechu, křičel: "To máš z toho kouření a chlastání!" Pár kilometrů na to zase křičel na nějaké slečny: "Nemáte ruce? Proč nemáte závaží? Lemry líný!" (pán měl totiž na rukách takové ty zatěžkávací náramky). A tak podobně.
Moc jsem to ale nevnímala, protože jsem bojovala sama se sebou. A byl to boj hnusný, táhlý a předem prohraný. Od začátku se mi neběželo dobře, krize střídala krizi a po desátém kilometru jsem místo nohou měla olověný kůly. Prostě to nešlo. Před během jsem v časopisu Run četla článek o důležitosti pozitivního myšlení, takže jsem snažila myšlenky typu "To nedám", "Jsem neschopná" vyměnit za "Stačí když to doběhnu" "Čas není všechno". Asi to nemělo moc velký úspěch. Od 12. km jsem věděla, že svůj čas nepřekonám a s velkými obtížemi jsem doběhla do cíle s čistým časem 1:32 - ano, počítáte správně, 4 minuty zhoršení.
Bratr se zlepšil o osm minut a to několik měsíců před závodem neběhal (za to zhubl asi 8 kilo). Předběhla mě i známá z tréninků, která byla vždy o půl minuty až minutu na km pomalejší (i při půlmaratonu). Někde se stala chyba. Ale nechtěla jsem si kazit jeden z nejkrásnějších podzimních dní, sluníčko, barvy podzimu, přehrada... přijeli i naši se štěnětem.
Ač jsem si brousila zuby na hlavní cenu tomboly - auto - odešla jsem opět s prázdnou (o dvě!! čísla). A přesto všechno můžu říct, už se těším na příští rok. Jestli někdo váháte, určitě si to přijďte oběhnout.
Ty jo, další člověk, který běhá. Začíná mě to taky chytat, ale pořád ještě jsem ve stádiu, kdy po prvních pěti minutách skoro omdlévám. Snad se příští jaro nastartuju:-) Přece jen jsem naprostý začátečník.
OdpovědětVymazatAhoj, přijde mi, že běhání je teď neuvěřitelně v módě:) Ale baví mě to, běhám dva roky a taky si připadám, jako pořád stejný začátečník. V dubnu se chystám na půlmaraton do Prahy, ale teď přes zimu to je s běháním dost blbý, tak uvidíme:)
OdpovědětVymazat