Budík zazvoní v osm hodin ráno, ale ještě se tak dvacet minut převaluju a v pětiminutových intervalech mačkám "odložit". Pak se konečně vyhrabeme z postele, já si uvařím kafe a nachystám snídani, Přítel si jen vyčistí zuby, vezme již sbalený notebook a vyráží do práce. Dveře se na ním zaklapnout v devět či čtvrt na deset. Pak ustelu postel....
A "jdu do práce":
Sedím u počítače, řeším mejly, dělám zakázky. Někdy je takový nával, že si od rána nestihnu ani umýt hrneček od kafe, ale někdy je volněji, zakázky nejsou, nebo aspoň nehoří termíny, tak napíšu příteli, ať mi sleduje mejl, do kapsy vezmu mobil a jdu běhat. Jeden z největších parků je jenom kilometr od nás. Propletu s rušnou ulicí, kus běžím kolem čtyřproudové silnice a jsem tady - oáza klidu, ani byste nepoznali, že jste ve městě. Navíc v tomto období je tam nádherně - všude samé barvy podzimu. Park oběhnu tak dvakrát až třikrát a běžím domů:
Následuje sprcha, oběd v menze, kafčo, nějaký to flákání a pak zpět do práce. Ve 4 přijde přítel z práce, chvíli pokecáme a pak do šesti či do sedmi každý jedeme po svém u svého počítače - já v ložnici a on v obýváku. Většinou překládám nebo když není práce, uklidím si byt (dokud není přítel doma), skočím vyprat do naší sdílené prádelny v budově a podobně. Pak už konečně padla. Stáhneme si nějaký seriál či film, nachystáme večeři (krabička od Číňanů za 2,5eura, houska ze Subwaye... já si většinou obložím chleba nebo použiji jiné domácí zdroje - ale o jídle chystám jiný článek)
Relaxujeme. Když nás to přestane bavit (když nekoukáme zrovna na film, tak většinou před devátou), vrátíme se ke svým počítačům a bavíme se po svým. Přítel hraje nějakou hru a já brouzdám od ničeho k ničemu, mezi youtube, facebookem, roumenem a novinkama a říkám si...
what am I doing here.... Tak zaskypuju domů a zbytek večera kecám s mamkou přes net. O půlnoci lehneme do postele, budíka nastavím na osmou a jedeme znovu.
A takový je život freelancera v Německu. Úplně stejně nezajímavý jako jinde. Za pár hodin denně si vydělám ty svý 2k a pak bloumám a říkám si, že bych chtěla být doma a mazlit se s naším 3měsíčním štěnětem.
To je ovšem běžný den. Ne každý den je běžný, je i spoustu výjimečných a o těch snad příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat