Ráda bych se vrátila. Pár let zpátky, kdy jsem chodila na pár hodin v týdnu si poslechnout nějakou tu přednášku, po večer chodila s přítelem na koktejly a do kina a v hlavě mě netížily takové ty nacucané existencionální otázky.
Jako například co bude dál? Byli jsme na dovolené na Korsice, my dva a naši. Bylo to super, krásné pláže, hory, výlety... Až na přítele. Ten znenadání dostal pocit, že by měl na pláži vyřešit celou naší budoucnost. (Teda hlavně jeho budoucnost). Co když nežene žádnou pozici po téhle ve Frankfurtu? Co když nebude schopný publikovat další články? Co když přestanou chodit překlady? Kde budeme za rok, za dva? Co když nám prodlouží pozici ve Frankfurtu, zůstaneme?
I jsme se pohádali. Vůbec netušíte, jakou jsem už na něj měla alergii. Po dvou dovolených v kuse... Já jediný, na co myslím, je, abych udělala státnice. V úterý 11. záři. Tak na mě myslete.
Dva dny po dovolené mě naši odvezli do Frankfurtu. Dovezli nějaké věci a jeli pak dál na návštěvu za bratrem do Haagu. Takže jsem zase v Německu. Můj denní program je docela jednoduchý. Ráno poklidit, popřípadě vyprat, vyluxovat, vytřít a pak se učit. Až dokud nemůžu. A přitom to vůbec nepřibývá..
Do toho to ubíjející vedro, pořád jenom vedro. Strašně mě bolí hlava - levá zadní půlka hlavy mě bolí na dotek, mám takový ztuhlý krk a celou levou část těla. Mám podezření, že je to z té nechutně měkké postele, co tu je. Vůbec nevím co s tím mám, už třetí den a zlepšení žádné. Spíš zhoršení. Zkusím nějaké cviky na krční páteř....
Od půlmaratonu jsem běžela asi tak jednou. Prvně ty dovolené, pak to horko a pak... najednou zjistíte, že nemáte kondičku. Že běhání bolí. A máte spoustu učení, čas žádný... tak proč se do toho vůbec pouštět. Přátele z běhání jsou pryč, tréninky v nedohlednu. K čemu. Jednodušší je sednout k televizi, no ne?
Stýská se mi. Po pejskovi, který tak náhle umřel a já se s ním nemohla rozloučit. Po kocourkovi, kterého jsem neviděla skoro dva měsíce. Po lidech. Po mý posteli. Po zimě.
Kdy už tohle skončí.
Jako například co bude dál? Byli jsme na dovolené na Korsice, my dva a naši. Bylo to super, krásné pláže, hory, výlety... Až na přítele. Ten znenadání dostal pocit, že by měl na pláži vyřešit celou naší budoucnost. (Teda hlavně jeho budoucnost). Co když nežene žádnou pozici po téhle ve Frankfurtu? Co když nebude schopný publikovat další články? Co když přestanou chodit překlady? Kde budeme za rok, za dva? Co když nám prodlouží pozici ve Frankfurtu, zůstaneme?
I jsme se pohádali. Vůbec netušíte, jakou jsem už na něj měla alergii. Po dvou dovolených v kuse... Já jediný, na co myslím, je, abych udělala státnice. V úterý 11. záři. Tak na mě myslete.
Dva dny po dovolené mě naši odvezli do Frankfurtu. Dovezli nějaké věci a jeli pak dál na návštěvu za bratrem do Haagu. Takže jsem zase v Německu. Můj denní program je docela jednoduchý. Ráno poklidit, popřípadě vyprat, vyluxovat, vytřít a pak se učit. Až dokud nemůžu. A přitom to vůbec nepřibývá..
Do toho to ubíjející vedro, pořád jenom vedro. Strašně mě bolí hlava - levá zadní půlka hlavy mě bolí na dotek, mám takový ztuhlý krk a celou levou část těla. Mám podezření, že je to z té nechutně měkké postele, co tu je. Vůbec nevím co s tím mám, už třetí den a zlepšení žádné. Spíš zhoršení. Zkusím nějaké cviky na krční páteř....
Od půlmaratonu jsem běžela asi tak jednou. Prvně ty dovolené, pak to horko a pak... najednou zjistíte, že nemáte kondičku. Že běhání bolí. A máte spoustu učení, čas žádný... tak proč se do toho vůbec pouštět. Přátele z běhání jsou pryč, tréninky v nedohlednu. K čemu. Jednodušší je sednout k televizi, no ne?
Stýská se mi. Po pejskovi, který tak náhle umřel a já se s ním nemohla rozloučit. Po kocourkovi, kterého jsem neviděla skoro dva měsíce. Po lidech. Po mý posteli. Po zimě.
Kdy už tohle skončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat