Byrokratická buzerace

Jako by s tou svatbou nebylo už tak starostí dost. Teď ještě tohle.

Přítel má americké občanství a původní plán byl, že si požádá o české ještě před svatbou. Od ledna 2014 vešel v platnost totiž nový zákon, který umožňuje získat dvojí občanství a ještě "ulehčuje" získání občanství těm, kteří v ČR žijí nepřetržitě od svých deseti let. Vzhledem k tomu, že přítel se do ČR přestěhoval v osmi letech, říkali jsme si, že si požádá tímto prohlášením, do května bude mít české občanství a bude.

Volali jsem na úřad a nadmíru otrávená a protivná úřednice nám řekla, že potřebuje doklady, které jasně prokazují, že tu alespoň 3/4 doby od těch desíti let byl. To se líp řekne než udělá - při věčném stěhování a rodinných problémech se přítelovi nedochovaly žádný vysvědčení ze základky, vlastně ani ze střední. Jen pár papírů. A pak samozřejmě vysokoškolské diplomy. Než jsem se vydali obíhat školy (který už ani neexistujou!), zjistili jsme horší problém.

Přítelův rodný list. Jediný co má, je jakýsi papír (nejspíš kopie) s úředně ověřeným překladem. Na úřadě mu řekli, že potřebuje apostilu. A apostila se nevydává nikde jinde, než v USA.

Pak nám došlo - tak občanství asi nezvládneme vyřídit před svatbou, ale co ta svatba? Šli jsme na matriku, kam jsme museli donést jakési místopřísažné prohlášení z ambasády za 70 euro s úředním překladem. Paní se podívala na rodný list: "No jo, ale vy tam nemáte aspostilu, to my vám nemůžeme uznat".

Po nějaké diskuzi, že apostilu opravdu na ambasádě nezískáme a že do států kvůli tomu fakt jezdit nechceme (ještě se musel narodit v San Fransicu...), tak nám bylo doporučeno jiné řešení. V pondělí jede přítel na ambasádu do Prahy, kde si má nechat ten svůj rodný list nějak úředně ověřit, validovat... S tím pak má jít na ministerstvo zahraničních věcí, kde mu potvrdí potvrzení z US ambasády. A to pak snad na matrice uznají. Ale samozřejmě se bude muset udělat nějaké správní řízení. To taky aby mu odpustili nějaký výpis, o právní způsobilosti k manželství, protože to přísažné prohlášení se neuznává jako vysvědčení, ale nic jiného získat nelze.

Největší sranda bude, až přijede na ambasádu a tam mu řeknou, že ten rodnej list je kopie a že mu na to žádný razítko nedají. Potom by ambasáda zprostředkovala zaslání originálu rodného listu z USA, ten by se orazítkoval a s tím by se pak šlo na ministerstvo.

Jenomže do svatby zbývá 120 dní:( Tak jsem naštvaná, na pitomý úřady, že nás prostě nenechají být. Přítel má pas, trvalý pobyt, pracovní smlouvy, výpisy z trestního rejstříku, proč to musí být tak komplikované. Proč nemůžou zadat jeho údaje někam do nějakého registru v počítači a hotovo? :( A taky jsem naštvaná na přítelovo matku, která nezodpovědně někde ztratila originál rodného listu - jenže ta je už od Vánoc neustále v lihu, dělá jednu kravinu za druhou, i policii na ní museli sousedi zavolat, a dělá všechno proto, abysme své pozvání na svatbu (které bylo podmíněné jejím dobrým "zdravotním stavem") odvolali.

No pak vám napíšu jak to s tím pitomým rodným listem dopadlo. 

Poprvé v pátek večer venku

Samozřejmě když nepočítám kino nebo restauraci s přítelem.

Jitka, o které jsem již psala a s kterou děláme tandemové učení (já ji učím anglicky a ona mě německy), mě pozvala k sobě domů, že přijede její sestra s přítelem a že si uděláme večer ve čtyřech.

Daly jsme si sraz u Pratersternu, kde jmte přivítali sestru a přítele z Prahy. Během prvních deseti minut jsem věděla, že sestřin přítel je ten typ člověka, kterého nesnesu. Neustále na sebe strhával pozornost, skákal do řeči, každé moje slovo překrucoval na hloupý vtip na můj úkor. No to bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si...

Nasedli jsme na Schnell Bahn a jeli na Floridsdorf - to je čtvrť na kraji Vídně, blízko Donauinsel, se spoustou hezkého nového bydlení. Takový klídek tam byl! Já jsem tak zvyklá bydlet zastávku od Stephansdomu, kde neustále vřeští sirény, houkají auta a křičí opilci, že klidná obytná čtvrť plná nových čtyřpatrových domů, kde každý má své auto před barákem pro mě byla jako balzám na duši.

No ale každé má své. Jitka dojíždí do práce přesně hodinu (což u mě by problém nebyl, má cesta do práce sestává z pár kroků od postele k počítači). A od zastávky vlaku jsme šli patnáct minut svižnou chůzí....

Byt byl moc hezký. Přišlo mi vtipné že v 21. bezirku platí úplně stejný nájem jako my ve 4. A je to stejně velký byt (akorát má tři menší pokoje místo dvou větších, má balkon a má mnohem menší  kuchyni). Ale i tak, jak krásné by to bylo... mít pokojíček pro děti, mít auto před barákem, ticho a parky v okolí... Ale vím, že sem přítele nikdy nedostanu.

Jitka pro nás měla připravené fondue - bylo to poprvé, co jsem to zkusila a nebylo to špatné, i když kousky chleba se sýrem se stejně rychle přejí.

Zahráli jsme pak jedny aktivity, během kterých jsem si celou dobu říkala, že sestřina přítele už nikdy neuvidím a snažila se uklidnit, abych ho rozdýchala. Shodou okolností pracuje v jedné z agentur, pro kterou překládám - i když úplně v jiné části společnosti. Nicméně jsem si vyslechla milion poznámek na téma, že překladatelé jsou flákači a že to by zvládl každý druhý... No nebudu komentovat. Chvíli jsem si říkala, co na něm Jitky sestra vidí, ale pak mi řekla, že jsou spolu teprv necelého půl roku, takže má asi růžové brýle. Asi třikrát za večer sestru nazval tlustou a nudnou (v různých formách), no mazec.

Jitky přítel, Rakušan, byl zase na na nějakém večírku. Jako už potřetí tento týden. Očekávaný návrat mezi 3-5. A pokud není na večírku, tak je na koncertě se svými přáteli. A když už podniká něco s Jitkou, je u toho i jeho matka. Ještě loni bydleli u jeho matky, která je po rozvodu  sama a na svého syna se upnula. Nutno podotknout, že Jitce je 32 let ale na nějaký posun ve vztahu to nevypadá.

Bylo to super - byla jsem ráda, že jsem mohla strávit večer s lidmi, popovídat si, popít. Ale o to radši jsem byla, že můžu jít do našeho hlučného bytu hlavně ke svému budoucímu manželovi, který si mě chce vzít a chce se mnou mít děti. Který mi nikdy v životě neřekl křivého slova, nikdy mi nic nevyčítal a nebyl na mě protivný. Který mi nosí kytky jen tak. Který mi pořád říká, že mě má rád a jak jsem pěkná. Který je vždy veselý a spokojený.

Já jsem někdy tak hloupá, když jsem mrzutá a naštvaná na celý svět, že si pak vůbec neuvědomuji, co mám doma a jak se mám dobře. Musím častěji chodit mezi lidi.

Ryba zůstává ve Vídni

Včera mi přítel volal, když jsem zrovna řídila z Vídně do Třebíče. Prý že mi musí něco říct.
 "Zavolej mi za 15 minut, už jsem před Třebíči..."
Zaparkovala jsem před barákem, ve vichřici a sněžení jsem se bojovala s vyndáním zavazadel z kufru a už mi zase zvoní mobil. "Ještě ne, za minut mi zavolej". Přítel hořel nedočkavostí mi říct svou novinku.
Samozřejmě jsem tušila, co to bude. A taky že jo.
"Schválili mi ten grant!"  Schválili mu grant, což znamená, že na další tři a půl roku má pozici ve Vídni jistou. A taky, že je pak velmi pravděpodobné, že pak povýší a bude tam moct zůstat na stálo.

Na jednu stranu jsem ráda - hlavně za přítele. Práce ve Vídni ho velmi baví a naplňuje. Navíc má velice dobré peníze.

Na druhou stranu... Si nedokážu život ve Vídni představit. Ale teď už je potřeba se do toho opřít. Hlavně do tý němčiny, samozřejmě.

Vzpomínám si, jak přítel začal studovat Ph.D. v Brně na Masaryčce. Tenkrát jsme spolu byli krátce a mluvili jsme o budoucnosti. Já vždycky říkala, že bych nechtěla žít v zahraničí. Přítel mi tenkrát řekl, že nechce jet na postdoc a já byla spokojená. Pak samozřejmě zjistil, že pokud chce zůstat v akademii, tak se na postdoc bude muset jet. A já souhlasila. Mně nevadí rok nebo dva žít v zahraničí, člověk si zkusí něco novýho. Ale pak se chci vrátit. To jsem mu vždycky říkala a on souhlasil. A teď se na nás podívejte.

A můžu si stěžovat? Nemůžu, protože jediný, čeho bych se dočkala, by byla lavina protiargumentů, proč je to ve Vídni o tolik lepší v Česku.

Vídeňské trhy - předražené, přelidněné, přeceněné

Nebylo to tedy žádné překvapení. Tento víkend přijeli ale kamarádi z Brna za účelem načerpání té správné vánoční atmosféry a kam lépe vyrazit než na slavné vídeňské trhy.

Jako první jsme zavítali na trhy u Karlskirche, jelikož je máme vysloveně za barákem. Koupili jsme si nechutně sladký svařák za 3,5 eura, který vůbec nechutnal jak víno, a kochali se historickým kolotočem poháněným lidskou silou. 

Zářilo krásné zimní slunko a tak jsme vyrazili zhlédnout Vídeň z ptačí perspektivy z Donauturm. Nahoře je otevřená vyhlídka a nelítostný severák nás brzy vyhnal zase dolů. 

Zlatý bod večera byly trhy v Schönbrunnu - To už byl večer a lidí citelně přibylo. Nazvali jsme to vyhlídkovou chůzí s výhledem na stánky ze vzdálenosti 3 metry přes chumel lidí. A když už jsme se k nějakému stánku dostali, jenom jsme se pohoršili nad předražeností. I ten pitomý perníček stál až 20 euro:)

Po setkání se strašidelným andělem na obláčku u Rathausu jsme si řekli, že už jsme viděli všechno, a vrátili jsme domů.

Ale byl to velice příjemný den s přáteli, i když myslím, že trhů mám na nějakou dobu až až. Dneska jsem chtěla nakoupit nějakou vánoční výzdobu alespoň domů, ale při pohledu na úplně obyčejný adventní věnec za 25 euro (ovšem zlevněný z 28 po první adventní neděli) mě přešla chuť. Holt žiju stále v českých cenách. A k čemu všechny tyhle blbostičky, kdo na to má náladu, dejte pokoj s nějakýma Vánocema!

Let the madness begin

Ve Vídni začaly vánoční trhy. Byli jsme se podívat na rozsvěcování stromečku. Chtěla jsem si dát svařák, ale neuvěřitelnej dva lidí u stánku, který ve mě vyvolal silné klaustrofobické pocity, mě odradil. Tak jsem odešla s prázdnou...

Měla jsem teď neuvěřitelně líné období. Vždycky si slibuju, že se budu víc snažit a bude sem psát častěji, ale pak mě to všechno nějak pohltí, práce, znuděnost, únava.

Co se týče běhání, asi si dávám zimní pauzu. Od října jsem jela podle tréninkového plánu - 4 běhy týdně, hodně intervalů a rychlostních tréninků, jeden dlouhý běh týdně. Jela jsem asi měsíc a půl a bylo to dost náročné. No a pak to přišlo. Achilovka. Dala jsem 14 pauzu, pak jsem šla běhat a šup, bolest byla zpátky, v noci mě to budí, občas sotva chodím. Pořád mám tento rok už přes 750 km naběhaným, to je o 160 km víc než za rok 2012.

Nicméně nezoufám. Začala jsem cvičit s Jillian Michaels - 20 minut denně před televizí a je to super. Posilňuji ruce, břicho, záda - všechno to, co jsem tolik let zanedbávala. Představa zpevněného těla do svatby mě zatím pohání dopředu, tak snad vytrvám.

Měli jsme se fotit na oznámení - dvakrát jsme kvůli tomu jeli domů, jednou pršelo a podruhé si pan fotograf utrhl nějaké vazy v koleni. Teď tedy čekáme na sníh - podzimní focení už jsme oficiálně nestihli. Ale čas ještě je, tak žádný strach.

Příští týden jdu na druhé kolo šatů. Už mám víceméně vybráno, ale půjdu to teď ztvrdit.

Po dlouhým dokopávání od přítele jsem se taky konečně sešla s Jitkou, Češkou co žije zde ve Vídni a s kterou jsem byla v létě jednou na kávě. Pak už jaksi nebyl čas. Teď jsme se tedy sešly znovu, bylo to fajn a domluvily jsme se, že se budeme doučovat - já ji učím anglicky a ona mě německy. Scházíme se každý týden a musím říct, že je neuvěřitelně naplňující mít konečně nějaký sociální život mimo přítele. Vlilo mi to novou chuť do učení němčiny, čtu německý komix a jedu podle Rosetty Stone...

Koupili jsem si také nový ovladač k xboxu a teď hrajeme s přítelem po večerech diablo III - už jsme dohráli na nightmare a začínáme na hell (mám level 50). Takže máme zábavu.

Dočetla jsem všechny knížky, co mi ležely na poličce ještě od Frankfurtu a z Brna z antikvariátu a dokonce jsem si zašla koupit nový zde ve Vídni (anglické samozřejmě).

Příští týden jedeme do sklípku na Moravě se všemi  známými v Brně, které už jsem leckdy neviděla roky. Budeme pít a slavit a jíst... Už se těším.

Týden na to přijedou naši známí z Brna na trhy na jednu noc, tak budeme mít návštěvu a program.

To byl tedy update a jak říkám vždycky, začnu psát lépe a častěji.

Nakupovací těžkosti

Ve Vídni chodím nakupovat do Billy, kterou máme doslova za rohem. Ač je moje znalost němčiny značně omezená, nikdy jsem si nemyslela že bych nezvládla nakoupit chleba a mlíko. Ale ne vždy je to tak jednoduché.

Například pečivo. To není jako u nás, kde si pečivo vyberete a nahážete do pytlíku sami. Tady je vše za pultem a obslouží vás prodavačka. Můžete tedy v klidu spát s představou, že vaše pečivo nikdo neochmatával, ale zase musíte komunikovat s nadmíru otrávenou a protivnou prodavačkou. U většiny pečiva není popisek a pokud je, tak je na dva řádky a než ho bych ho tam slabikovala, radši ukážu a zamumlám diese, načež prodavačka nejdřív sáhne po všech vedlejších druzích a pak mi s vražedným pohledem konečně podá tu mou vytouženou housku.

To je pro mě značně stresující, takže většinou sáhnu pro balených kusech, i kdyby to nemělo být to, po čem toužím. Ale mám klid.

Dneska jsem šla koupit nějaká jablka a nefungovala váha. Z nápisu na displeji mi došlo, že došel papír. Chvíli jsem nejistě pošlapovala opodál, jestli to někdo nepřijde spravit. Pak jsem si obešla celý obchod a nakoupila vše ostatní. Na závěr jsem šla opět k váze, ale žádná změna. Chvíli jsem váhala s pytlíkem jablek v ruce, zda je vrátit zpátky nebo jít za nepříjemnými babami u pečiva (nikdo jiný se nikde nepohyboval). Samozřejmě jsem nevěděla, jak se řekne váha, tak jsem nakonec šla za bábou, ukázala jsem na jablka a řekla: Es arbeitet nicht.. baba protočila oči v sloup, ale pochopila, váhu spravila a já mohla jít spokojeně k pokladně.

U pokladen mě ale čekalo další dilema. V této Bille pracuje jeden prodavač, který je hrozně upovídaný a chce si s vámi vždy něco vykládat. Za to je ale hrozně rychlý a jeho fronta je vždy nejvýhodnější. Poprvé jsem mu řekla, Ich verstehe nicht, z čehož odvodil, že jsem turista, byl hrozně milý a dal mi nějakou spešl slevu pro turisty - neměla jsem srdce se s ním dohadovat, ale pak jsem se jeho frontě nějakou dobu vyhýbala. Dnes jsem mu strčila Billa kartu a usmívala jsem se a přikyvovala na všechno, co řekl (doufám, že to nebyly otázky!) Na Rechnung? umím odpovědět Nein, danke. Tschüss a mažu z obchodu.

Jsou to takový drobnosti, blbosti, ale připadám si jak němá, zbavená schopnosti komunikovat a interagovat. Takovéhle drobnosti se mi dějí pokaždé, když vyjdu z baráku - potkám souseda, něco se mnou prohodí, někdo se mě ptá na cestu a já abych jen pořád opakovala Ich verstehe nicht...

Zážitky jednoho půlmaratonského dne

V eufórii po úspěchu na pražském půlmaratonu jsem neváhala a přihlásila se na Půlmaraton Moravským krasem. Bude to příjemná změna, říkala jsem si, jenom tisícovka běžců, trasa vinoucí přírodou až k Punkevním jeskyním.

Jenže těch pět měsíců uteklo hrozně rychle - samé dovolené, čtrnáct dní nesnesitelného horka, kdy se nedalo nic, než ležet před větrákem..

Krásně si tu připravuju půdu pro to, co se stalo.

Nicméně, po líném dopoledni, kdy jsem dumala nad tím, proč nejsem vůbec nervózní, když před Prahou jsem se hroutila už dva dny předem, jsme vyrazili. Všechno bylo super, byli jsme tam včas, převlíkli jsme se v klidu, upevnili čip, mírně jsme i zmokli, ale na start už byla obloha opět roztrhaná.

Zařadili jsme s bráchou na start (který nebyl rozdělený podle sekcí) a vystartovalo se. Hned za startem byl krátký ale prudký stoupák - držela jsem tempo s davem, které bylo pro mě naprosto nesmyslných 5:40m na km a ještě jsem nedokončila ani první kolečko městem a cítila jsem, že to není dobré. Začala jsem zpomalovat, předběhlo mě tak 90 % běžců, ale stejně bylo všechno špatně. Nemohla jsem popadnout běh, nohy jsem měla jak z olova a psychika na tom byla snad nejhůř.

Ponořená v temných myšlenkách najednou slyším z obecenstva, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se a vidím, holky z tréninků z Brna a trenéra. Samozřejmě...

Řekla jsem si že doběhnu k občerstvovací stanici na pěti km, tam trochu odpočnu a určitě to půjde. Bylo to pět nejdelších kilometrů v mým životě, takhle pomalu a zničeně jsem neběžela ani na prvním půlmaratonu, když jsem měla krizi na 17 km.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Sundala jsem číslo a čip z boty a potupně jsem došla zpět na start. Po cestě jsem samozřejmě opět potkala holky z Brna, kterým jsem musela říct, že jsem to na pěti km vzdala... Trochu jsme popovídaly a mě opět došlo, jak hrozně moc mi chybí ty společné tréninky...

Čekali jsem pak na bráchu, který přiběhl v čase 2:01 - jeho osobní rekord, přestože od dubna uběhl asi tak 15 km celkem. Nechápu...

Před našima a přítelem jsem to samozřejmě "hrála cool" - stalo se, stalo... Neměla jsem natrénováno.... Už tři týdny bojuji s nachlazením.... totálně jsem přestřelila začátek... lepší než zkolabovat... příště si budu dávat větší pozor... příští rok tomuhle půlmaratonu nakopu zadek....

Ve skutečnosti ale tu hořkou pachuť zklamání nemůžu spolknout a bojují ve mě dva hlasy...  nejsem k ničemu, měla bych se na celé běhání vyprdnout a jít se zahrabat, nic nemá žádný smysl... proti začnu makat dvakrát tak tvrdě, poučím se - neúspěch mě posílí a dokážu, že na to mám....

Tak jako tak je mi smutno. Setkání s brněnskými běžci mi připomnělo, jak moc sama tu jsem. Čas mi utíká mezi prsty, jak den co den do večera překládám, jen abych nemusela myslet na to, že nevím, co mám se svým životem dělat. Nemám vůli ani odvahu na tom nic měnit...