Boj proti běžeckému stereotypu

13. dubna mě čeká vídeňský půlmaraton a rozhodla jsem se přípravu nepodcenit. První asi tak měsíc po Vánocích bylo období normalizace, kdy jsem se dostávala do kondice, ale teď už potřeba se pohnout z místa.

Stáhla jsem si běžeckou aplikací Nike+, kde soutěžím s kamarády z Brna, kteří se taky dali na běh, o to, kdo uběhne víc měsíčně, plníme challenge a různě. Hned si to připadám víc v kontaktu, i když jen virtuálně.

Taky jsem si do přehrávače stáhla podcasty Ear Buiscuits, které obsahují hodinové rozhovory s známými youtube celebritami - hned ty delší běhy rychleji utíkají a nejsou taková nuda.

A hlavně, hledám nové trasy. I za cenu bloudění a drobných neúspěchů. Ty dvě trasy, co jsem běhala předtím, už mě prostě nebaví. Objevuji teď okolí donauských ostrovů a jiných částí Vídně. Zrovna dneska jsem vyrazila na konečnou metra U4, kde je obrovský park Lainzer Tiergarden. Prvně jsem to nemohla značnou chvíli najít, pak jsem se motala mezi autama bez chodníků, ale nakonec jsem našla obrovskou vstupní bránu, za kterou začínal úplně nový svět.

Za branou se cesta rozdělovala na asfaltku podél zdi po rovině a na lesní cestu šíleně do kopce. Radši jsem to vzala po rovině. Samozřejmě mě asfaltka po chvíli přestala bavit tak jsem vzala nejbližší odbočku do lesa. Si tak běžím, zamyšlená a najednou před sebou vidím obrovského psa. V šoku jsem se zastavila a s hrůzou jsem si uvědomila, že to opravdu není pes, ale divoké prase. Stálo na cestě přede mnou a zvědavě si mě prohlíželo. A najednou další a další. Podívala jsem se kolem sebe a všude samí divočáci! Procházeli se po lese, po cestě a nevypadali, že by chtěli uhnout.

Pomalu jsem vycouvala, pak se rychle otočila a běžela pryč. Ještě jsem si rychle jedno vyfotila a radši jsem mazala pryč.

Tohle bych v Pratru nezažila. I když nevím, jestli je o co stát:)

A co tvoje němčina?

Už umíš německy? Proč ještě neumíš německy? Vždyť už to bude dva roky, co žiješ v německy mluvící zemi (prvně Německo, pak Rakousko).

Lidi si myslí, že je to tak jednoduchý. Jenže realita je, že dýchání stejného vzduchu jako Vídeňáci vás jazyk nenaučí.
Ráno vstanu v osm, nasnídám se, řeším mejly a v devět jdu běhat. Po běháni sprcha a hygiena, trochu poklidit byt a v půl jedenácté usedám k překladům. Ve dvanáct jedeme na oběd. Od jedné do pěti řeším mejly a překládám. V pět nebo po páté přijde přítel z práce, pokecáme, navečeříme se, občas mrkneme na seriál a od sedmi do desíti do večera opět překládám. Někdy do půl jedenácté. Pak si odpočinu, podívám se na nějaká videa, seriál, přečtu pár stránek knížky, v půl dvanácté jdu do koupelny a ve 12 ležím v posteli. A v osm vstávám.

Víkendy víceméně to samé! Pokud zrovna nejedu do Třebíče řešit svatbu, zkoušet šaty, na zkoušku líčení, ke kadeřnici, na zkoušku nehtů, k zubaři...

A když máme volnější večer, zajdeme s přítelem do kina či do restaurace, o víkendech chodím na delší běhy po donauských ostrovech a okolí.

Jednou týdně se scházím s holčinou co mě učí německy, ale to je spíš tak výmluva se sejít a pokecat. Občas si pustím televizi nebo přečtu erární časopis v metru. Německy umím na rozumné úrovni a občas pochytím nové slovíčko, které si uložím v hlavě, ale to je tak všechno. Mé konverzační možnosti začínají a končí obligatorním Danke  a Grüss Gott, tak se mě přestaňte doprčic pořád ptát, jestli už umím německy a co teda dělám, že už nešprechtím německy jak rodilý mluvčí!

Rakouská/Vídeňská němčina je těžká, to vám potvrdí každý. Někdy sedím v restauraci a poslouchám lidi vedle nás, jak se baví a trvá mi to někdy setsakramensky dlouho, než poznám, že to je opravdu němčina a ne nějaká exotická řeč.

Pravda je, život tady ve Vídni není o moc jiný než kdekoliv jinde. Jenom o dost dražší a o dost osamělejší....

Martyrium pokračuje.

Přítel se dostavil se svou kopií rodného listu bez apostily na ambasádu v Praze a tam ho (překvapivě) poslali do pryč, že mohou legalizovat jen úřední potvrzené listiny. A že si prý má nechat rodný list poslat z Ameriky. Další!

No tak jsme googlili a zjistili jsme postup pro zaslání rodného listu ze San Francisca. To obnáší tři věci:

Vyplnit přihlášku a nechat potvrdit konzulátem - hotovo, 40 euro v prd***

Zaplatit 25 dolarů správní poplatek... no dobře, ale... přijímají jenom money orders nebo místní šeky. Hotovost jen osobně, žádné strkání peněz do obálky! Psali jsme jim mejla, jestli bysme nemohli zaplatit kreditkou, paypalem, převodem z účtu... Ne! Šli jsme na Western Union, zda by nám nevystavili money order... Ne! Prý jenom osobní převod peněz na jméno (my to potřebujeme na instituci). Psali jsme jim mejla, jestli bysme to nemohli poslat na nějaké konkrétní jméno... Ne! Neřešitelný! Ještě, že jeden přítelův kolega pět let pracoval v USA a má tam známé. Napsali jsme jednomu z nich mejla, on šel na nejbližší poštu, koupil money order a poslal nám to speciální trackovanou poštou sem do Vídně - dalších 50 dolarů v prd***

No a poslední věc - předplacená zpáteční obálka... Hm... v Německu jsem ji kupovali na UPS za 15 euro, když si přítel nechal dělat nový pas, který pak posílali z Ameriky. Jenže UPS v Vídni jaksi není. Šli jsme na poštu, tam vůbec netušili. Pak jsem volali na UPS do České Republiky - prý bysme museli podepsat jakousi zákaznickou smlouvu, že s nimi budeme alespoň 6x ročně něco posílat. WAT? Pak jsme volali na FedEx v Čechách, tam teda konečně že nám můžou něco takovýho vystavit, je to nějaký air bill či co... Prý to bude stát asi tak 2 tisíce.

Až nám přijde money order z Ameriky, pošleme ho s žádostí zpět do Ameriky a budeme doufat. Že to vystaví. Že to stihne dojít... Protože až tenhle zázračný rodný list přijde, tak s ním přítel bude muset jít na ambasádu pro razítko a pak na ministerstvo zahraničních věcí pro razítko na razítko. Pak úředně přeložit za tisícovku a s tím pak na matriku, kde dáme další 2 tisíce za správní řízení a pak - dá-li bůh - se vezmeme.

Je to k smíchu nebo k pláči? Nebo jsem moc mladá a hovno znám a tohle někomu připadá normální?

Byrokratická buzerace

Jako by s tou svatbou nebylo už tak starostí dost. Teď ještě tohle.

Přítel má americké občanství a původní plán byl, že si požádá o české ještě před svatbou. Od ledna 2014 vešel v platnost totiž nový zákon, který umožňuje získat dvojí občanství a ještě "ulehčuje" získání občanství těm, kteří v ČR žijí nepřetržitě od svých deseti let. Vzhledem k tomu, že přítel se do ČR přestěhoval v osmi letech, říkali jsme si, že si požádá tímto prohlášením, do května bude mít české občanství a bude.

Volali jsem na úřad a nadmíru otrávená a protivná úřednice nám řekla, že potřebuje doklady, které jasně prokazují, že tu alespoň 3/4 doby od těch desíti let byl. To se líp řekne než udělá - při věčném stěhování a rodinných problémech se přítelovi nedochovaly žádný vysvědčení ze základky, vlastně ani ze střední. Jen pár papírů. A pak samozřejmě vysokoškolské diplomy. Než jsem se vydali obíhat školy (který už ani neexistujou!), zjistili jsme horší problém.

Přítelův rodný list. Jediný co má, je jakýsi papír (nejspíš kopie) s úředně ověřeným překladem. Na úřadě mu řekli, že potřebuje apostilu. A apostila se nevydává nikde jinde, než v USA.

Pak nám došlo - tak občanství asi nezvládneme vyřídit před svatbou, ale co ta svatba? Šli jsme na matriku, kam jsme museli donést jakési místopřísažné prohlášení z ambasády za 70 euro s úředním překladem. Paní se podívala na rodný list: "No jo, ale vy tam nemáte aspostilu, to my vám nemůžeme uznat".

Po nějaké diskuzi, že apostilu opravdu na ambasádě nezískáme a že do států kvůli tomu fakt jezdit nechceme (ještě se musel narodit v San Fransicu...), tak nám bylo doporučeno jiné řešení. V pondělí jede přítel na ambasádu do Prahy, kde si má nechat ten svůj rodný list nějak úředně ověřit, validovat... S tím pak má jít na ministerstvo zahraničních věcí, kde mu potvrdí potvrzení z US ambasády. A to pak snad na matrice uznají. Ale samozřejmě se bude muset udělat nějaké správní řízení. To taky aby mu odpustili nějaký výpis, o právní způsobilosti k manželství, protože to přísažné prohlášení se neuznává jako vysvědčení, ale nic jiného získat nelze.

Největší sranda bude, až přijede na ambasádu a tam mu řeknou, že ten rodnej list je kopie a že mu na to žádný razítko nedají. Potom by ambasáda zprostředkovala zaslání originálu rodného listu z USA, ten by se orazítkoval a s tím by se pak šlo na ministerstvo.

Jenomže do svatby zbývá 120 dní:( Tak jsem naštvaná, na pitomý úřady, že nás prostě nenechají být. Přítel má pas, trvalý pobyt, pracovní smlouvy, výpisy z trestního rejstříku, proč to musí být tak komplikované. Proč nemůžou zadat jeho údaje někam do nějakého registru v počítači a hotovo? :( A taky jsem naštvaná na přítelovo matku, která nezodpovědně někde ztratila originál rodného listu - jenže ta je už od Vánoc neustále v lihu, dělá jednu kravinu za druhou, i policii na ní museli sousedi zavolat, a dělá všechno proto, abysme své pozvání na svatbu (které bylo podmíněné jejím dobrým "zdravotním stavem") odvolali.

No pak vám napíšu jak to s tím pitomým rodným listem dopadlo. 

Poprvé v pátek večer venku

Samozřejmě když nepočítám kino nebo restauraci s přítelem.

Jitka, o které jsem již psala a s kterou děláme tandemové učení (já ji učím anglicky a ona mě německy), mě pozvala k sobě domů, že přijede její sestra s přítelem a že si uděláme večer ve čtyřech.

Daly jsme si sraz u Pratersternu, kde jmte přivítali sestru a přítele z Prahy. Během prvních deseti minut jsem věděla, že sestřin přítel je ten typ člověka, kterého nesnesu. Neustále na sebe strhával pozornost, skákal do řeči, každé moje slovo překrucoval na hloupý vtip na můj úkor. No to bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si...

Nasedli jsme na Schnell Bahn a jeli na Floridsdorf - to je čtvrť na kraji Vídně, blízko Donauinsel, se spoustou hezkého nového bydlení. Takový klídek tam byl! Já jsem tak zvyklá bydlet zastávku od Stephansdomu, kde neustále vřeští sirény, houkají auta a křičí opilci, že klidná obytná čtvrť plná nových čtyřpatrových domů, kde každý má své auto před barákem pro mě byla jako balzám na duši.

No ale každé má své. Jitka dojíždí do práce přesně hodinu (což u mě by problém nebyl, má cesta do práce sestává z pár kroků od postele k počítači). A od zastávky vlaku jsme šli patnáct minut svižnou chůzí....

Byt byl moc hezký. Přišlo mi vtipné že v 21. bezirku platí úplně stejný nájem jako my ve 4. A je to stejně velký byt (akorát má tři menší pokoje místo dvou větších, má balkon a má mnohem menší  kuchyni). Ale i tak, jak krásné by to bylo... mít pokojíček pro děti, mít auto před barákem, ticho a parky v okolí... Ale vím, že sem přítele nikdy nedostanu.

Jitka pro nás měla připravené fondue - bylo to poprvé, co jsem to zkusila a nebylo to špatné, i když kousky chleba se sýrem se stejně rychle přejí.

Zahráli jsme pak jedny aktivity, během kterých jsem si celou dobu říkala, že sestřina přítele už nikdy neuvidím a snažila se uklidnit, abych ho rozdýchala. Shodou okolností pracuje v jedné z agentur, pro kterou překládám - i když úplně v jiné části společnosti. Nicméně jsem si vyslechla milion poznámek na téma, že překladatelé jsou flákači a že to by zvládl každý druhý... No nebudu komentovat. Chvíli jsem si říkala, co na něm Jitky sestra vidí, ale pak mi řekla, že jsou spolu teprv necelého půl roku, takže má asi růžové brýle. Asi třikrát za večer sestru nazval tlustou a nudnou (v různých formách), no mazec.

Jitky přítel, Rakušan, byl zase na na nějakém večírku. Jako už potřetí tento týden. Očekávaný návrat mezi 3-5. A pokud není na večírku, tak je na koncertě se svými přáteli. A když už podniká něco s Jitkou, je u toho i jeho matka. Ještě loni bydleli u jeho matky, která je po rozvodu  sama a na svého syna se upnula. Nutno podotknout, že Jitce je 32 let ale na nějaký posun ve vztahu to nevypadá.

Bylo to super - byla jsem ráda, že jsem mohla strávit večer s lidmi, popovídat si, popít. Ale o to radši jsem byla, že můžu jít do našeho hlučného bytu hlavně ke svému budoucímu manželovi, který si mě chce vzít a chce se mnou mít děti. Který mi nikdy v životě neřekl křivého slova, nikdy mi nic nevyčítal a nebyl na mě protivný. Který mi nosí kytky jen tak. Který mi pořád říká, že mě má rád a jak jsem pěkná. Který je vždy veselý a spokojený.

Já jsem někdy tak hloupá, když jsem mrzutá a naštvaná na celý svět, že si pak vůbec neuvědomuji, co mám doma a jak se mám dobře. Musím častěji chodit mezi lidi.

Ryba zůstává ve Vídni

Včera mi přítel volal, když jsem zrovna řídila z Vídně do Třebíče. Prý že mi musí něco říct.
 "Zavolej mi za 15 minut, už jsem před Třebíči..."
Zaparkovala jsem před barákem, ve vichřici a sněžení jsem se bojovala s vyndáním zavazadel z kufru a už mi zase zvoní mobil. "Ještě ne, za minut mi zavolej". Přítel hořel nedočkavostí mi říct svou novinku.
Samozřejmě jsem tušila, co to bude. A taky že jo.
"Schválili mi ten grant!"  Schválili mu grant, což znamená, že na další tři a půl roku má pozici ve Vídni jistou. A taky, že je pak velmi pravděpodobné, že pak povýší a bude tam moct zůstat na stálo.

Na jednu stranu jsem ráda - hlavně za přítele. Práce ve Vídni ho velmi baví a naplňuje. Navíc má velice dobré peníze.

Na druhou stranu... Si nedokážu život ve Vídni představit. Ale teď už je potřeba se do toho opřít. Hlavně do tý němčiny, samozřejmě.

Vzpomínám si, jak přítel začal studovat Ph.D. v Brně na Masaryčce. Tenkrát jsme spolu byli krátce a mluvili jsme o budoucnosti. Já vždycky říkala, že bych nechtěla žít v zahraničí. Přítel mi tenkrát řekl, že nechce jet na postdoc a já byla spokojená. Pak samozřejmě zjistil, že pokud chce zůstat v akademii, tak se na postdoc bude muset jet. A já souhlasila. Mně nevadí rok nebo dva žít v zahraničí, člověk si zkusí něco novýho. Ale pak se chci vrátit. To jsem mu vždycky říkala a on souhlasil. A teď se na nás podívejte.

A můžu si stěžovat? Nemůžu, protože jediný, čeho bych se dočkala, by byla lavina protiargumentů, proč je to ve Vídni o tolik lepší v Česku.

Vídeňské trhy - předražené, přelidněné, přeceněné

Nebylo to tedy žádné překvapení. Tento víkend přijeli ale kamarádi z Brna za účelem načerpání té správné vánoční atmosféry a kam lépe vyrazit než na slavné vídeňské trhy.

Jako první jsme zavítali na trhy u Karlskirche, jelikož je máme vysloveně za barákem. Koupili jsme si nechutně sladký svařák za 3,5 eura, který vůbec nechutnal jak víno, a kochali se historickým kolotočem poháněným lidskou silou. 

Zářilo krásné zimní slunko a tak jsme vyrazili zhlédnout Vídeň z ptačí perspektivy z Donauturm. Nahoře je otevřená vyhlídka a nelítostný severák nás brzy vyhnal zase dolů. 

Zlatý bod večera byly trhy v Schönbrunnu - To už byl večer a lidí citelně přibylo. Nazvali jsme to vyhlídkovou chůzí s výhledem na stánky ze vzdálenosti 3 metry přes chumel lidí. A když už jsme se k nějakému stánku dostali, jenom jsme se pohoršili nad předražeností. I ten pitomý perníček stál až 20 euro:)

Po setkání se strašidelným andělem na obláčku u Rathausu jsme si řekli, že už jsme viděli všechno, a vrátili jsme domů.

Ale byl to velice příjemný den s přáteli, i když myslím, že trhů mám na nějakou dobu až až. Dneska jsem chtěla nakoupit nějakou vánoční výzdobu alespoň domů, ale při pohledu na úplně obyčejný adventní věnec za 25 euro (ovšem zlevněný z 28 po první adventní neděli) mě přešla chuť. Holt žiju stále v českých cenách. A k čemu všechny tyhle blbostičky, kdo na to má náladu, dejte pokoj s nějakýma Vánocema!