Můj běžný den ve Frankfurtu

Budík zazvoní v osm hodin ráno, ale ještě se tak dvacet minut převaluju a v pětiminutových intervalech mačkám "odložit". Pak se konečně vyhrabeme z postele, já si uvařím kafe a nachystám snídani, Přítel si jen vyčistí zuby, vezme již sbalený notebook a vyráží do práce. Dveře se na ním zaklapnout v devět či čtvrt na deset. Pak ustelu postel.... 

 A "jdu do práce":

 Sedím u počítače, řeším mejly, dělám zakázky. Někdy je takový nával, že si od rána nestihnu ani umýt hrneček od kafe, ale někdy je volněji, zakázky nejsou, nebo aspoň nehoří termíny, tak napíšu příteli, ať mi sleduje mejl, do kapsy vezmu mobil a jdu běhat. Jeden z největších parků je jenom kilometr od nás. Propletu s rušnou ulicí, kus běžím kolem čtyřproudové silnice a jsem tady - oáza klidu, ani byste nepoznali, že jste ve městě. Navíc v tomto období je tam nádherně - všude samé barvy podzimu. Park oběhnu tak dvakrát až třikrát a běžím domů:

 Následuje sprcha, oběd v menze, kafčo, nějaký to flákání a pak zpět do práce. Ve 4 přijde přítel z práce, chvíli pokecáme a pak do šesti či do sedmi každý jedeme po svém u svého počítače - já v ložnici a on v obýváku. Většinou překládám nebo když není práce, uklidím si byt (dokud není přítel doma), skočím vyprat do naší sdílené prádelny v budově a podobně. Pak už konečně padla. Stáhneme si nějaký seriál či film, nachystáme večeři (krabička od Číňanů za 2,5eura, houska ze Subwaye... já si většinou obložím chleba nebo použiji jiné domácí zdroje - ale o jídle chystám jiný článek)

Relaxujeme. Když nás to přestane bavit (když nekoukáme zrovna na film, tak většinou před devátou), vrátíme se ke svým počítačům a bavíme se po svým. Přítel hraje nějakou hru a já brouzdám od ničeho k ničemu, mezi youtube, facebookem, roumenem a novinkama a říkám si... what am I doing here.... Tak zaskypuju domů a zbytek večera kecám s mamkou přes net. O půlnoci lehneme do postele, budíka nastavím na osmou a jedeme znovu.

A takový je život freelancera v Německu. Úplně stejně nezajímavý jako jinde. Za pár hodin denně si vydělám ty svý 2k a pak bloumám a říkám si, že bych chtěla být doma a mazlit se s naším 3měsíčním štěnětem. 

To je ovšem běžný den. Ne každý den je běžný, je i spoustu výjimečných a o těch snad příště.

Jak jsem běžela vokolo Priglu

Podruhé je to vždycky těžší. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku. Loňský běh Vokolo Priglu byl můj úplně první závod a byl pro mě milníkem, po kterém jsem si řekla - ano, chci běhat. Předtím jsem běhala pár měsíců, pětikilometrové dávky, a myslela jsem si, kdoví jaký nejsem běžec. Dala jsem si limit hodinu a půl na 14,1 km, neměla jsem ani hodinky, takže jsem celou dobu běžela jak šílenec sto metrů před cílem a na pokraji smrti vyčerpáním jsem doběhla s čistým časem 1:28.

To bylo loni. Od té doby jsem chodila tři měsíce na tréninky, uběhla jsem půlmaraton a vůbec mám za letošek naběhaných přes 500 kilometrů. To by bylo, abych se nezlepšila.

Vyrazili jsme s bráchou v půl osmé ráno a už kolem deváté jsme tam byli. Chytli jsme dobré parkovací místo na Kozí Hůrce, necelý kilometru od startu, a šli jsme se zaregistrovat, vyplnit lístky na tombolu a rozhlédnout se po stáncích, kde se prodávalo oblečení Mizzuno a jiných značek v řádů tří čtyř stovek. Přes neřídnoucí chumel lidí jsme se však k oblečení ani nedostali.

Není pochyb, že závod kolem "brněnského giganta" získává na oblibě. Letos už se číslo účastníků přiblížilo ke dvoum tisícům a přijeli mimo jiné i tři borci z Keni. Slyšela jsem, že na příští rok se chystají velké úpravy trati, aby mohlo vyběhnout až šest tisíc běžců. No to jsem  zvědavá!

Kvůli vyššímu počtu závodníků se startovalo ve vlnách. Překvapivě jsem byla v té poslední, takže jsem startovala 8 minut po skupině E (jako Elita). Během čekání v koridoru se zvedla ranní mlha a sychravost, vysvitlo slunko a já si nadávala za dlouhé kalhoty a mikinu. Podzimní počasí je nevyzpytatelné.

Vyběhla jsem přiměřeným tempem - to jsem si alespoň myslela: ačkoliv jsem si to naplánovala na 6:30 na prvních pár km, běžela jsem 5:58 a všichni! mě předbíhali. V panice, že budu úplně poslední, jsem první dva km běžela pod 6 minut, pak už jsem potkala většinu těch, co mě předbíhali, jak jdou do kopce, supí a drží se v boku.

Takže se to nějak ustálilo. Větší část trasy jsem běžela poblíž takového staršího pána a to byl alespoň zdroj zábavy. Do kopce, když předbíhal mladého muže, který sotva lapal po dechu, křičel: "To máš z toho kouření a chlastání!" Pár kilometrů na to zase křičel na nějaké slečny: "Nemáte ruce? Proč nemáte závaží? Lemry líný!" (pán měl totiž na rukách takové ty zatěžkávací náramky). A tak podobně.

Moc jsem to ale nevnímala, protože jsem bojovala sama se sebou. A byl to boj hnusný, táhlý a předem prohraný. Od začátku se mi neběželo dobře, krize střídala krizi a po desátém kilometru jsem místo nohou měla olověný kůly. Prostě to nešlo. Před během jsem v časopisu Run četla článek o důležitosti pozitivního myšlení, takže jsem snažila myšlenky typu "To nedám", "Jsem neschopná" vyměnit za "Stačí když to doběhnu" "Čas není všechno". Asi to nemělo moc velký úspěch. Od 12. km jsem věděla, že svůj čas nepřekonám a s velkými obtížemi jsem doběhla do cíle s čistým časem 1:32 - ano, počítáte správně, 4 minuty zhoršení.

Bratr se zlepšil o osm minut a to několik měsíců před závodem neběhal (za to zhubl asi 8 kilo). Předběhla mě i známá z tréninků, která byla vždy o půl minuty až minutu na km pomalejší (i při půlmaratonu). Někde se stala chyba. Ale nechtěla jsem si kazit jeden z nejkrásnějších podzimních dní, sluníčko, barvy podzimu, přehrada... přijeli i naši se štěnětem.

Ač jsem si brousila zuby na hlavní cenu tomboly - auto - odešla jsem opět s prázdnou (o dvě!! čísla). A přesto všechno můžu říct, už se těším na příští rok. Jestli někdo váháte, určitě si to přijďte oběhnout.

Doma aspoň virtuálně

Jak tady ti Němci můžou žít. Hrozně mě frustrovalo, že každé druhé video bylo pro Německo zakázané. Hláška Toto video je bohužel v Německu nedostupné mě přiváděla do hluboké deprese a pocitu ještě větší izolovanosti. Ze začátku jsem to řešila přes VPN Masaryčky, která ale zase na druhou stranu nepovolovala určitý obsahy (*mrk mrk*). Ale vzhledem k tomu, že už jsem ta magistra, mě bez milosti odřízli. Naštěstí přítelovi stačil jediný pohled na mé trápení a koupil mi půlroční předplatné na Hide My Ass. A už se zase můžu dívat na Gangnam Style:)

A další věc vám musím napsat - bydlíme v takové klidné čtvrti, hezký bytový komplex, udržovaný.. ale naši sousedi, to byl zase případ. Týpek vypadal jako Christian Bale ve filmu Machinist:

Když jsem nezavřela dveře s největší pečlivostí, pomalilinku, aby ani necvakly, vylezl a začal na mě německy řvát, proč práskám s těma dveřma. Do práce nechodili, v noci pouštěl hlasitou hudbu a hlasitě se i hádal s družkou.
No a dneska v noci to hezky vyvrcholilo. Ležíme v posteli a najednou takový řev: Polizei, Polizei a bušení na dveře. Vylítla jsem z postele, hledala brejle a netušila, kde jsem. Po té, co jsem rozdýchala silný náběh na infarkt, jsem si uvědomila, že to nebylo k nám, ale k sousedům. Začala bitka o kukátko s přítelem. Sledovali jsme, jak asi pět policistů s neprůstřelnýma vestama a pistolema v ruce vtrhlo do bytu, týpka odvedli v trenkách a se spoutanýma rukama a pak cosi zanesli  (nějaký stroj) do bytu a zavřeli se tam.
V duchu jsem se tetelila - konečně bude klid. S přítelem jsme vymýšleli nejrůznější teorie, jestli to byl dealer nebo násilník. Nejspíš obojí.
Moje teorii ovšem padly, když dnes dopoledne slyším nějaký pohyb přede dveřma, mrknu kukátkem a vidím, jak se soused v ještě bídnějším stavu potácí do bytu. A je po radosti.

No a dnešní veselý den byl završen, když jsem šla do prádelny vyprat prádlo a zjistila jsem, že v místnosti stojí asi pět centimetrů páchnoucí vody. Hm, tak dneska se prát nebude. Jooo Německo....

Náš první pokus o socializaci

Přítel už asi nemohl nadále poslouchat mé neustálé kňourání o samotě a izolaci, sedli jsme na net a našli forum anglicky mluvících expatů v celém Německu. A jelikož byl pátek večer, akce na sebe nedala dlouho čekat - Friday Night Drinking Club má schůzku v baru v centru města, prý sraz dvacátníků, třicátníků, kteří si chtějí pokecat a popít.

V devět hodin jsme dorazili na místo. To tam bylo teprv asi šest sedm lidí. Skupinka - jádro skupiny - která tyto akce pořádá už kolik let. Seznámili jsme se, jména mi prolítla uchem sem, uchem tam. Dala jsem si sklenku vína za čtyři euro a nervózně se rozhlížela kolem.

Vedle mě seděl jeden Brit, někde z Manchestru, se silným přízvukem a podezřelou podobou Danielovi Radcliffovi. Z druhý strany přišel druhý Brit, nagelovaný kohout na hlavě, sako, džíny, extravagantní špičaté boty a hlas jak zvon. Neustále mluvil,  nejčastěji z Britem z mé druhé strany, s kterým s nepředstíraným zájmem do kola omílali rozdíly v jejich výslovnosti - tak přece jen je to pravda, že Briti rádi řeší nářečí a přízvuky.

Po pár pivech začali být neuvěřitelně hluční a otravní. Mezitím chodili další a další lidi, sesedávali si k separé stolkům, tvořili hloučky a poznávali se. Polohluchá jsem se konečně vymanila ze sevření dvou Britů, kteří si přese mě pořád něco vykládali, a přesunula jsem se. Chvíli jsme seděli vedle dvou týpků z Michiganu, ale rozhovor s nimi žádný nebyl. A vrchol večera byl, když si ke mě přisedli dva snědí týpci, snad Turci, a snažili se mě zeptat, odkuď jsem - to jsem si teda domyslela, protože jejich výslovnost neměla s angličtinou nic společného. Pak jsem se jim pět minut snažila vysvětlit, co je to Czech Republic a že je to téměř za humny. Ale pak jsem to vzdala.

Všeho všudy... jsem byla velice smutná a zklamaná. Za celý večer jsem nemluvila ani s jednou holkou. Pár jich tam bylo, ale seděly u stolů se svýma - i nově získanýma - známýma a nešlo se infiltrovat. Nehledě na to, že já taky nejsem vrchol společenskosti. Ale zase si říkám, že třeba příští akci budeme mít větší štěstí - i když dřív jak za tři týdny se nikam nedostanu.

Takže pokrok nulový.

Together forever and ever and ever....

Musí nastat změna. A to brzy. Jinak bude kyselo.

Už včera jsem si poplakala v posteli, protože mi přítel řekl, že bych mohla jít zítra běhat. Já se nad tím zamyslela a ke své hrůze jsem zjistila, že se mi nechce a že hledám výmluvy proč zítra, stejně tak jako poslední měsíce, není vhodná příležitost si jít zaběhat. Bylo mi smutno i hnusno, že jsem ztratila tu svou radost a nadšení. Proč bych měla jít běhat, k čemu to je, dobrá v tom nikdy nebudu... (cesta do pekel se mi otevřela a žhnula zářivě rudou barvou).

Ráno se vyhrabeme z postele a přítel jde práce. A já usednu k počítači a začnu. Jeden překlad za druhým, korektury, mejly, organizační záležitosti. V poledne do menzy. Kafe, nějaké to surfování po netu, poklizení bytečku, překlady. Přítel se vrací se z práce a většinou až do osmi si dělám zakázky, co jsem nestihla.

Pak sedíme na gauči a přemýšlíme co budeme dělat. Víte, co jsme dneska dělali - Přítel mi nainstaloval Diablo a hrála jsem Diablo. Neslýchané.

Já nejsem úplný vzor společenskosti, ale tady ve Frankfurtu jsme zatím měli nulový sociální kontakt - jenom my dva, pořád spolu. Do kina, do restaurace, večer, ráno, na oběd. Chybí mi kamarádka, s kterou bych mohla sdílet nějaké ty drby a nesmysly, ááá... chybí mi holky ze školy, holky ze běhání, spolubydlící, chybí mi trenér, učitelé....

Takže je bezpodmínečně nutné sehnat další lidi, rozšířit tu naši bublinu. Teď jenom jak a kde....

Protože jinak brzy budu potřebovat cvokaře:

Dokonáno jest

Tak je ze mne magistra. Mgr... ta tři písmenka před mým jménem vypadají zatím cize, ale už si zvykám. Pocit naprosté úlevy a uspokojení kazí vědomí, že červený diplom nebude. Ale už jsem se s tím vyrovnala, proto tu nebudu nikoho nudit svými srdceryvnými výlevy někde na hranici deprese a amoku.

Taky jsem si koupila šaty na promoce a hned jsem se cítila líp:

Mezi zoufalstvím a nadějí

Po třítýdenním martýriu přichází zítra den D... má poslední zkouška, ten rozhodný okamžik - státnice. Nechci z toho dělat drama, ale jsem v šíleném stresu.

Ani ne snad, že bych měla pocit, že to neudělám. Vždy jsem byla dobrá studentka, nikdy jsem neopakovala zkoušku a poslední tří týdny jsem se učila od rána do večera. Problém je v tom, že ve vzduchu visí červený diplom. Jen natáhnout ruku... dělí mě od něj však áčko ze zítřejší zkoušky.

Pche, červený diplom... řeknete si. K čemu... No jistě k ničemu... Snad pro těch patnáct minut slávy. Mamka už se chystá, jak bude volat babičce. Chci si něco dokázat, chci se dostat na roveň taťky, který jediný z naší rodiny měl červený diplom. Už jen pro tu fanfáru na promocích, pro ty fotky a pocit, který mi vydrží až do smrti.

To víte děti, to já měla červený diplom.

A to mě ničí. Mám takový strach... vím, že to je možné, že to můžu dokázat. Můžu dostat dobrou otázku, vyšvihnout se, předvést, že to opravdu umím. Nebo mě může na kolena srazit nervozita a malé sebevědomí. Odejdu s béčkem či céčkem a vypláču si nad tím oči, zklamaná, zhrzená, podvedená... nezbyde nic, než syrový život, ten úsek mezi ukončením školy a smrtí.

Jestli tohle někdo bude číst, tak mi prosím držte palce. I když to nic neznamená - můj skepticismus a bezbožství mě ponechává zcela samotnou, není ke komu se modlit, není v co věřit. Jen v sama sebe.