Doma aspoň virtuálně

Jak tady ti Němci můžou žít. Hrozně mě frustrovalo, že každé druhé video bylo pro Německo zakázané. Hláška Toto video je bohužel v Německu nedostupné mě přiváděla do hluboké deprese a pocitu ještě větší izolovanosti. Ze začátku jsem to řešila přes VPN Masaryčky, která ale zase na druhou stranu nepovolovala určitý obsahy (*mrk mrk*). Ale vzhledem k tomu, že už jsem ta magistra, mě bez milosti odřízli. Naštěstí přítelovi stačil jediný pohled na mé trápení a koupil mi půlroční předplatné na Hide My Ass. A už se zase můžu dívat na Gangnam Style:)

A další věc vám musím napsat - bydlíme v takové klidné čtvrti, hezký bytový komplex, udržovaný.. ale naši sousedi, to byl zase případ. Týpek vypadal jako Christian Bale ve filmu Machinist:

Když jsem nezavřela dveře s největší pečlivostí, pomalilinku, aby ani necvakly, vylezl a začal na mě německy řvát, proč práskám s těma dveřma. Do práce nechodili, v noci pouštěl hlasitou hudbu a hlasitě se i hádal s družkou.
No a dneska v noci to hezky vyvrcholilo. Ležíme v posteli a najednou takový řev: Polizei, Polizei a bušení na dveře. Vylítla jsem z postele, hledala brejle a netušila, kde jsem. Po té, co jsem rozdýchala silný náběh na infarkt, jsem si uvědomila, že to nebylo k nám, ale k sousedům. Začala bitka o kukátko s přítelem. Sledovali jsme, jak asi pět policistů s neprůstřelnýma vestama a pistolema v ruce vtrhlo do bytu, týpka odvedli v trenkách a se spoutanýma rukama a pak cosi zanesli  (nějaký stroj) do bytu a zavřeli se tam.
V duchu jsem se tetelila - konečně bude klid. S přítelem jsme vymýšleli nejrůznější teorie, jestli to byl dealer nebo násilník. Nejspíš obojí.
Moje teorii ovšem padly, když dnes dopoledne slyším nějaký pohyb přede dveřma, mrknu kukátkem a vidím, jak se soused v ještě bídnějším stavu potácí do bytu. A je po radosti.

No a dnešní veselý den byl završen, když jsem šla do prádelny vyprat prádlo a zjistila jsem, že v místnosti stojí asi pět centimetrů páchnoucí vody. Hm, tak dneska se prát nebude. Jooo Německo....

Náš první pokus o socializaci

Přítel už asi nemohl nadále poslouchat mé neustálé kňourání o samotě a izolaci, sedli jsme na net a našli forum anglicky mluvících expatů v celém Německu. A jelikož byl pátek večer, akce na sebe nedala dlouho čekat - Friday Night Drinking Club má schůzku v baru v centru města, prý sraz dvacátníků, třicátníků, kteří si chtějí pokecat a popít.

V devět hodin jsme dorazili na místo. To tam bylo teprv asi šest sedm lidí. Skupinka - jádro skupiny - která tyto akce pořádá už kolik let. Seznámili jsme se, jména mi prolítla uchem sem, uchem tam. Dala jsem si sklenku vína za čtyři euro a nervózně se rozhlížela kolem.

Vedle mě seděl jeden Brit, někde z Manchestru, se silným přízvukem a podezřelou podobou Danielovi Radcliffovi. Z druhý strany přišel druhý Brit, nagelovaný kohout na hlavě, sako, džíny, extravagantní špičaté boty a hlas jak zvon. Neustále mluvil,  nejčastěji z Britem z mé druhé strany, s kterým s nepředstíraným zájmem do kola omílali rozdíly v jejich výslovnosti - tak přece jen je to pravda, že Briti rádi řeší nářečí a přízvuky.

Po pár pivech začali být neuvěřitelně hluční a otravní. Mezitím chodili další a další lidi, sesedávali si k separé stolkům, tvořili hloučky a poznávali se. Polohluchá jsem se konečně vymanila ze sevření dvou Britů, kteří si přese mě pořád něco vykládali, a přesunula jsem se. Chvíli jsme seděli vedle dvou týpků z Michiganu, ale rozhovor s nimi žádný nebyl. A vrchol večera byl, když si ke mě přisedli dva snědí týpci, snad Turci, a snažili se mě zeptat, odkuď jsem - to jsem si teda domyslela, protože jejich výslovnost neměla s angličtinou nic společného. Pak jsem se jim pět minut snažila vysvětlit, co je to Czech Republic a že je to téměř za humny. Ale pak jsem to vzdala.

Všeho všudy... jsem byla velice smutná a zklamaná. Za celý večer jsem nemluvila ani s jednou holkou. Pár jich tam bylo, ale seděly u stolů se svýma - i nově získanýma - známýma a nešlo se infiltrovat. Nehledě na to, že já taky nejsem vrchol společenskosti. Ale zase si říkám, že třeba příští akci budeme mít větší štěstí - i když dřív jak za tři týdny se nikam nedostanu.

Takže pokrok nulový.

Together forever and ever and ever....

Musí nastat změna. A to brzy. Jinak bude kyselo.

Už včera jsem si poplakala v posteli, protože mi přítel řekl, že bych mohla jít zítra běhat. Já se nad tím zamyslela a ke své hrůze jsem zjistila, že se mi nechce a že hledám výmluvy proč zítra, stejně tak jako poslední měsíce, není vhodná příležitost si jít zaběhat. Bylo mi smutno i hnusno, že jsem ztratila tu svou radost a nadšení. Proč bych měla jít běhat, k čemu to je, dobrá v tom nikdy nebudu... (cesta do pekel se mi otevřela a žhnula zářivě rudou barvou).

Ráno se vyhrabeme z postele a přítel jde práce. A já usednu k počítači a začnu. Jeden překlad za druhým, korektury, mejly, organizační záležitosti. V poledne do menzy. Kafe, nějaké to surfování po netu, poklizení bytečku, překlady. Přítel se vrací se z práce a většinou až do osmi si dělám zakázky, co jsem nestihla.

Pak sedíme na gauči a přemýšlíme co budeme dělat. Víte, co jsme dneska dělali - Přítel mi nainstaloval Diablo a hrála jsem Diablo. Neslýchané.

Já nejsem úplný vzor společenskosti, ale tady ve Frankfurtu jsme zatím měli nulový sociální kontakt - jenom my dva, pořád spolu. Do kina, do restaurace, večer, ráno, na oběd. Chybí mi kamarádka, s kterou bych mohla sdílet nějaké ty drby a nesmysly, ááá... chybí mi holky ze školy, holky ze běhání, spolubydlící, chybí mi trenér, učitelé....

Takže je bezpodmínečně nutné sehnat další lidi, rozšířit tu naši bublinu. Teď jenom jak a kde....

Protože jinak brzy budu potřebovat cvokaře:

Dokonáno jest

Tak je ze mne magistra. Mgr... ta tři písmenka před mým jménem vypadají zatím cize, ale už si zvykám. Pocit naprosté úlevy a uspokojení kazí vědomí, že červený diplom nebude. Ale už jsem se s tím vyrovnala, proto tu nebudu nikoho nudit svými srdceryvnými výlevy někde na hranici deprese a amoku.

Taky jsem si koupila šaty na promoce a hned jsem se cítila líp:

Mezi zoufalstvím a nadějí

Po třítýdenním martýriu přichází zítra den D... má poslední zkouška, ten rozhodný okamžik - státnice. Nechci z toho dělat drama, ale jsem v šíleném stresu.

Ani ne snad, že bych měla pocit, že to neudělám. Vždy jsem byla dobrá studentka, nikdy jsem neopakovala zkoušku a poslední tří týdny jsem se učila od rána do večera. Problém je v tom, že ve vzduchu visí červený diplom. Jen natáhnout ruku... dělí mě od něj však áčko ze zítřejší zkoušky.

Pche, červený diplom... řeknete si. K čemu... No jistě k ničemu... Snad pro těch patnáct minut slávy. Mamka už se chystá, jak bude volat babičce. Chci si něco dokázat, chci se dostat na roveň taťky, který jediný z naší rodiny měl červený diplom. Už jen pro tu fanfáru na promocích, pro ty fotky a pocit, který mi vydrží až do smrti.

To víte děti, to já měla červený diplom.

A to mě ničí. Mám takový strach... vím, že to je možné, že to můžu dokázat. Můžu dostat dobrou otázku, vyšvihnout se, předvést, že to opravdu umím. Nebo mě může na kolena srazit nervozita a malé sebevědomí. Odejdu s béčkem či céčkem a vypláču si nad tím oči, zklamaná, zhrzená, podvedená... nezbyde nic, než syrový život, ten úsek mezi ukončením školy a smrtí.

Jestli tohle někdo bude číst, tak mi prosím držte palce. I když to nic neznamená - můj skepticismus a bezbožství mě ponechává zcela samotnou, není ke komu se modlit, není v co věřit. Jen v sama sebe.

Ale zase na druhou stranu,

ono to tak zlý nebude.

Po třech dnech zablokovaný páteře, kdy mě neúprosně bolela půlka hlavy, včetně kůže na dotyk, se mi konečně ulevilo. Řekla jsem si a dost. Každou hodinu jsem pár minut dělala cviky na uvolnění krku, šla jsem na dvouhodinovou procházku, dostala jsem masáž od přítele, sprchovala jsem se střídavě studenou a teplou vodou na prokrvení svalů a pak jsem s dala horkou masážní sprchu na krk.... a dneska ráno vstanu.. a problémy jsou pryč. Asi zázrak;-)

Tak abych to dala do perspektivy. Naši, když před týdnem přijeli, byli nadšení. Byteček velmi útulný a hlavně pozice. V centru, všude možnosti, jídlo, obchody... Taky že si to užíváme. U přítelovo školy jsme objevili úžasnou mexickou restauraci, kde mají ty nejlepší margarity vůbec (lepší než v Brně!). A taky asi dost silný, po jedný se mi slušně motá hlava.

Chodíme tak dvakrát týdně do kina, teď jsme si koupili 5-star ticket za 32 euro (pět vstupů do kina. Vztahuje se i na 3d filmy, které stojí 12 euro kus, takže výhodné). Pomalu objevujeme možnosti kolem nás a užíváme si života na plné koule.

V televizi běží jen německé kanály, ale nezoufáme. Stáhneme si oblíbené seriály na flashky, otevřeme si vínko, objednáme nějaké ham a relaxujeme. Přítel si koupil také xbox (to z dlouhé chvíle, když tu byl tak dlouho sám:). Tak si spolu občas zahrajeme.

Včera jsme se byli projít k výstavišti a z plakátu jsem zkoumala, co všechno se tu dá vidět. (Bude tu  i Justin Bieber jóó:) No určitě zajdeme. Taky jsme seděli v parku u řeku, když kolem nás proběhla skupinka různorodých běžců s trenérem a mluvili anglicky. Zasvítily mi oči. Po státnicích mě tam máte.

Je tu zkrátka všechno. Bezdomovci a žebráci také. Ukřičení Turci, kteří se vám ve tři ráno hádají pod oknem, neustále houkající sanitky, šílení cyklisti, sousedi co si dávají odpadky před dveře a pouští nahlas hudbu... lidi, kteří po prádelně rozvěsí svý povlečení a nechají ho tam viset dva týdny, čímž blokujou šňůry....

ale jak říkám, nestěžuju si.

Návrat nemožný

Ráda bych se vrátila. Pár let zpátky, kdy jsem chodila na pár hodin v týdnu si poslechnout nějakou tu přednášku, po večer chodila s přítelem na koktejly a do kina a v hlavě mě netížily takové ty nacucané existencionální otázky.

Jako například co bude dál? Byli jsme na dovolené na Korsice, my dva a naši. Bylo to super, krásné pláže, hory, výlety... Až na přítele. Ten znenadání dostal pocit, že by měl na pláži vyřešit celou naší budoucnost. (Teda hlavně jeho budoucnost). Co když nežene žádnou pozici po téhle ve Frankfurtu? Co když nebude schopný publikovat další články? Co když přestanou chodit překlady? Kde budeme za rok, za dva? Co když nám prodlouží pozici ve Frankfurtu, zůstaneme?

I jsme se pohádali. Vůbec netušíte, jakou jsem už na něj měla alergii. Po dvou dovolených v kuse... Já jediný, na co myslím, je, abych udělala státnice. V úterý 11. záři. Tak na mě myslete.

Dva dny po dovolené mě naši odvezli do Frankfurtu. Dovezli nějaké věci a jeli pak dál na návštěvu za bratrem do Haagu. Takže jsem zase v Německu. Můj denní program je docela jednoduchý. Ráno poklidit, popřípadě vyprat, vyluxovat, vytřít a pak se učit. Až dokud nemůžu. A přitom to vůbec nepřibývá..

Do toho to ubíjející vedro, pořád jenom vedro. Strašně mě bolí hlava - levá zadní půlka hlavy mě bolí na dotek, mám takový ztuhlý krk a celou levou část těla. Mám podezření, že je to z té nechutně měkké postele, co tu je. Vůbec nevím co s tím mám, už třetí den a zlepšení žádné. Spíš zhoršení. Zkusím nějaké cviky na krční páteř....

Od půlmaratonu jsem běžela asi tak jednou. Prvně ty dovolené, pak to horko a pak... najednou zjistíte, že nemáte kondičku. Že běhání bolí. A máte spoustu učení, čas žádný... tak proč se do toho vůbec pouštět. Přátele z běhání jsou pryč, tréninky v nedohlednu. K čemu. Jednodušší je sednout k televizi, no ne?

Stýská se mi. Po pejskovi, který tak náhle umřel a já se s ním nemohla rozloučit. Po kocourkovi, kterého jsem neviděla skoro dva měsíce. Po lidech. Po mý posteli. Po zimě.

Kdy už tohle skončí.