Kulinářský zážitek

To ani ne, ale zkrátka... zrušili nám menzu, resp. dvě třetiny menzy. Celý kampus se stěhuje někam na kraj Frankfurtu, nejvyšší čas se přestěhovat do Vídně. Teď tam zbylo jenom jedno výdejní místo a jejich stálá nabídka se skládá ze smaženého lososa, wurstů, smaženého zeleninového karbanátku a nějakého vepřové prorostlé flákoty...Nic pro mě.

Naštěstí jsme ale objevili novou spásu pro můj běžecký žaludek - nový těstovinový "fast-food" (máme poblíž jednu fakt dobrou těstovinárnu, ale je to přece jenom restaurace s číšníkama a na take-away se čeká tak 15 minut...). 

O týhle jsem zjistila až teď, protože byla skrytá v bio shopu. Je to takový pultík, u kterého stojí moc příjemná starší paní, před sebou má takovou tu obrovskou smažící pánev, která vypadá jak takový ten podivný hudební nástroj, do kterého buší hipíci na ulici a vypadává záhadné zvuky (hang drum), akorát obrácený. Před sebou má misky se spoustou nakrájených ingrediencí - zeleniny, houby, koření... 

Za pět euro (na vegetariánskou porci) to před vámi čerstvě udělá (samozřejmě z biosurovin), přesně tak, jak si přejete. Nejen že to bylo rychlé, ale hlavně čerstvé, lehké a moc dobré! V menze jste si akorát vybrali těstoviny, majdu už měli hotovou, prdli to na pánvičku (červenou/hnědou/popř. zelenou neidentifikovatelnou tekutinu), nechali to probublat a sbohem.

Teď mám nový rychlý zdroj karbohydrátů. 

Pracovní neschopnost

Člověk je stvoření líné a nedokonalé.

Nesnáším své sedavé zaměstnání, ale na druhou stranu, kdo dneska nepracuje u počítače? A nemuselo by to být tak hrozné, kdybych měla správnou pracovní morálku.

Vzhledem k tomu, že běhám 70 - 100 km měsíčně, jsem se svým tělem od pasu dolů spokojená. Vyrýsovaná lýtka, pevná stehna, běžecký zadek... Od pasu nahoru je to teda horší. Hrozně mě nebaví posilovat, mám sice období že si těch 10 minut posilování břicha dám každý den, ale to vždycky tak týden a pak mě to přestane bavit.

Protahování horní části těla je taky pořádná nuda. Po běhání protáhnu svaly a klouby na nohou, pak maximálně zakroutím párkrát krkem a kašlu na to, protože mezitím vychladnu a už se těším na horkou sprchu. No a deset hodin pokrouceného sezení před notebookem se pak samozřejmě musí projevit.

Opět se mi zablokovala krční páteř. Tohle se mi stalo minulé léto, intenzivně mě bolela půlka hlavy včetně kořínků vlasů. Týden jsem trpěla, pak jsem začala poctivě dělat cviky na krční páteř, jednoduchá sada čtyř cviků, opakovat každou hodinu a zázrak - do dvou dnů bylo po problémech.

A mé ponaučení? Nulové. Nakrásno jsem si slibovala, že jednou za hodinu až dvě vstanu, udělám tři minuty cviků na krční páteř, protáhnu se a pak zpět do práce. Jakmile mě ale krk přestal zlobit, jaksi jsem ztratila motivaci.

Takže teď už mám čtvrtý den zablokovaný krk. Opět mě bolí celá hlava, jsem podrážděná, bez energie, jen si odbýt tu svou práci a jít zase spát (jsem dva dny v kuse nebyla běhat, dokonce).

Jeden den jsem poctivě cvičila, dala jsem si masážní sprchu a krk se o 80 % zlepšil. Nedotáhla jsem to ale do konce a jsem  zpátky, kde jsem byla. Chodily totiž nové a nové zakázky a já už jsem tak vyšťavená.. když dokončím 4800 slov během dvou dnů, přijde dalších 60 NS do týdne. Nemám mentální kapacitu už na nic než bušit do tý svý klávesnice a pak vypnout a jít běhat.

Jo a taky jsme udělali domácí guacamole, to jsme se předvedli (ale bylo dobrý, Němci totiž mají dobrý avocada):

Inspiraci jsem vzala z video mé nejoblíbenější dvojice, Rhett and Link, enjoy:

Můj život zapadl do hlubokých kolejí.

Pražský půlmaraton je za dveřmi, takže opět malá rekapitulace: 

Od začátku roku jsem uběhla 234 km. Byla jsem ovšem na horách a měla jsem jiné výpadky, takže když je ideální týden, uběhnu tak 40-45 km. Minulou sobotu jsem uběhla 16 km v čase 1:37 (dneska jdu taky na dlouhý běh, jen co dopíšu tenhle příspěvek). Takže běhám seč můžu, bolí mě všemožný klouby, svaly, šlachy, a žaludek mi svírá strach, že to v tu sobotu pos*ru. Člověk může trénovat jak chce, ale pak budete mít špatný den, nějaká viróza, špatný start, nervozita, žaludeční potíže... tolik věcí se může pokazit a všechno přijde vniveč. Jako když jsem se dva měsíce v kuse učila na státnice a pak jsem vyfasovala Déčko a byla jsem ráda.

Záleží mi na tom, protože běh je jedna z těch mála věcí, co mi zůstaly. Můj život je k uzoufání nudný. Každý den na sebe natáhnu ty samé tepláky a triko, sednu k počítači a překládám. Jednou, dvakrát týdně s přítelem vyrazíme na víno, do kina, do restaurace, což ovšem nemění nic na tom, že celý můj sociální život čítá dva lidi - přítele a mamku přes skype. Vypěstovala jsem si jistý druh sociální fóbie, jakákoliv komunikace s ostatními mě děsí - když objednáme pizzu, musí jít otevřít a zaplatit přítel. Když potřebuji vyprat ve společné prádelně, plížím se domem v té nejnesociálnější hodině, abych nikoho nepotkala. Někam zatelefonovat? Nehrozí, všechno dělá přítel. 

Přítel je totiž velice schopný, nebojí se mluvit německy, vždycky se domluví a všechno zařídí. Zvykla jsem si na to a nemám důvod se k něčemu přemáhat. Kolikrát jsem na sebe naštvaná, že nic nedělám. Takové zaměstnání, jako mám já, přece nemusí být trest - čistého času pracuji v běžný den (tj. když není nával akutních zakázek) třeba 4-6 hodin (s tím, že od devíti do šesti, do sedmi do večera musím být schopná odpovídat na mejly, ale v dnešní době smartphonů...).

O víkendech taky překládám, ale většinou tak 3 hodiny denně. Takže v podstatě mám spoustu volného času. Mohla bych dělat něco konstruktivního a místo toho jsem sama sebe ve svých čerstvých 25 letech pohřbila před okolním světem. 

Vůbec netuším, jak tohle bude pokračovat.

Už máme byt a půjdu na operaci za 50 tisíc.

Jsem plná zážitků. Ale všechno popořadě.

Byla jsem na vstupní prohlídce na Neovizi. Strávila jsem tam přes čtyři hodiny a během té doby jsem se vystřídala asi u deseti různých strojů (koukám do světýlka, koukat doprava, zakrýt levé oko, spodní víčko si stáhněte... už jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla, kde je nahoře a dole).

Poté mi měřili slzivost (to vám do oka, resp. pod oko, strčí takové papírky, tři minuty je máte v očích a oni pak změří, kolik jste naslzeli).

Další na řadě bylo rozkapávání očí (hodně nepříjemné, ještě večer jsem měla problémy zaostřit na blízko).

Jako třešnička na dortu pak byla konzultace s lékařem, který se mnou prošel výsledky a doporučil mi další postup. Naměřili mi extrémně malou slzivost, což je prý nejspíš tím, že nosím už od 15 let skoro každý den čočky. Koupila jsem si umělé slzy a kapu si - to je takový rozdíl! Mám krásně hydratované, neunavené oči, nepálí mě, nemusím si je mnout.. že jsem si je nekoupila už dřív!

Jinak je všechno v pořádku. 11. dubna řeknu sbohem brýlím a čočkám. Čtyři dioptrie půjdou pryč a s nimi mi z peněženky zmizí 48 tisíc. Plus litr za vyšetření. Těším se a mám trochu obavy. Ale víc se těším. Klinika Neovize na mě udělala super dojem, všichni jsou tam milí a profesionální. No pak vám povyprávím jak to šlo.

Druhý bod na programu - už máme byt ve Vídni, to je co? Přítel bude pracovat na Favoritenstrasse (pro Vídeňáky), což je hned u centra. Zásadně odmítá dojíždět do práce, takže mám byt jen asi 500 metrů od práce. Byli jsme se na něj podívat ještě ten den po mém očním vyšetření. Je moc hezký, dva velké pokoje, relativně velká kuchyně, vybavený, i pračka tam je, jupí!

Finančně je to teda pálka, hlavně to kolem. Provize, nějaká daň či co a tak...Ale tak, dovolit si to můžem.

To byl týden tohle! Včera jsem byla u zubaře - a byla tam taková mladá a pohledná zubařka. Byla hrozně příjemná a vyměnila mi starou prasklou plombu za novou bílou. Byla jsem tak nadšená, že mě nic nebolelo a že paní doktorka byla tak velice pohledná, že jsem při odchodu vyplázla litr a ani mě to nemrzelo.

Zítra odjíždím na týden na hory do Rakouska s kámošema. Tak tedy brýlím zdar!

Sněhová nadílka

Správně jsem vychytala ten jediný správný den v roce na stavění sněhuláka. První den napadlo 15 cm sněhu, ale byl ještě příliš sypký a nedržel. Druhý den počala obleva. V tu chvíli jsem nastoupila na zahradu s lopatou a jinými proprietami a dala jsem se do práce:

 

Udělala jsem fotky a pak jsem ho (resp. ji) nechala osudu. Nejdříve na ni zaútočil pes, strhl plátky mrkve (neboli obočí) a sežral je. Pak ji utrhl ruce (pod sněhem byly klacky). O zbytek se postaralo počasí. Do pár hodin už zbyla jen neforemná hrouda sněhu. 

Holt zániku neunikne nikdo. Ani sněhulák.

Valentýnská večeře ve Frankfurtu (lehce opožděně)

S přítelem slavíme šestý Valentýn, takže už máme nárok hovořit o naší "Valentýnské tradici". Nedáváme si dárky, ani kytky, ani bombónky či plyšáky, ale vyrazíme do luxusní restaurace. Do takové té Haute cuisine, kde si dáme menu o pěti chodech, láhev nechutně drahého vína a připadáme si jednou zase jako grófové. V minulých letech jsme tak byli v Noem Arch, Rialto, U Kastelána... Náš nejvyšší účet byl 1600 a to jenom proto, že si přítel dával dezert s hmyzem.

To, že letošního Valentýna trávíme v zahraničí, tedy na naši tradici nemá vliv, říkali jsme si. Ano, bude to dražší, ale s tím musíme počítat. V duchu jsme si stanovili limit 100 euro za dvě tříchodová menu s vínem. Při konfrontaci s realitou naše představa ovšem značně utrpěla.

Nejdřív nás naivně napadla restaurace v Main Tower, mrakodrap s vyhlídkou a restaurací. Zde Valentýnské menu stálo 150 euro na osobu (abych jim nekřivdila, měli i nevalentýnské menu pouze za 70 euro na osobu).

Projížděli jsem různé seznamy nejlepších restaurací ve Frankfurtu. Ve většině z nich vítězila restaurace s názvem Lohninger. Už se mi začaly sbíhat sliny, ale stačil jediný pohled do jídelního lístku, a ústa mi zase rychle vyschla. Meníčko 88 euro, hlavní jídlo pod 30 euro nejde.

Takhle to pokračovalo dál, ve všech vyhlášených luxusních restaurací by se za 100 euro jeden člověk ani nenajedl, natož napil. Naděje vysvitla, když jsme narazili na restauraci Medici. Italská, vypadá luxusně, 3chodové menu za 40 euro, 6 chodové za 64 euro. No ovšem, 14 dní předem už nebylo možné udělat rezervaci.

Nakonec nás spasila Restaurace Brighella, která sice byla spíše na kraji města, ale dali jsme 4 chodové luxusní valentýnské menu, (krevety, gnocci, telecí a dezert, láhev vína a aperitiv) a nechali tam pouze 130 euro. Takže konec dobrý, všechno dobré, tradice byla zachována, užili jsme si skvělé jídlo a snaživý servis.

A příští rok hledáme restauraci ve Vídni.

Kdybych žila 200 let...

Zrovna jsem se dívala na díl Good Mythical Morning od dvojice Rhett and Link, ve kterém mluvili o tom, co by dělali, kdyby se dožili 200 let (Zkouknout můžete zde). Napadlo mě - a co bych dělala já. Asi bych svých posledních 20 let nestrávila závoděním s monster trucks, ale viděla bych spíš takhle (s předpokladem, že bych byla těch dvě stě let fyzicky a mentálně zdatná, samozřejmě):

Nechala bych překládání a dala bych se na dráhu profesionální běžkyně. Najmula bych si toho nejlepšího trenéra, lékaře, fyzioterapeuta... Je víc než jasné, že bych se nikdy nedostala na tu absolutní špičku, ale oběhla bych všechny velké maratony, možná nějaký ultramaraton.

V padesáti letech bych běhání přesunula do vedlejší koleje a šla bych studovat dvouobor - výživa a sportovní lékařství. Do 70 letech bych provozovala vlastní nutriční poradnu a ošetřovala sportovce, zatímco bych se neustále v tomto oboru vzdělávala.

V 70 letech bych se vydala na misi zbavit svět obezity. Založila bych centra po celém světě (hlavně teda v civilizovaném světe s 40 % obézních lidí). Vzdělávala bych děti, rodiče, puberťáky. V průběhu 30-40 let bych s pomocí své nyní již několika tisíci hlavé skupiny změnila stravování ve větší části světa a snížila obezitu v civilizovaném světe pod 10 %.

V 110 letech bych se začala věnovat zachraňovaní opuštěných psů. Vytvořila bych síť podobných nadšenců a spolu bychom zachraňovali opuštěné psy a vzdělávali lidi, aby adoptovali z útulků. Osobně bych zařídila divizi, která by se zabývala potíráním množíren (místa, kde množí psy pro peníze za naprosto nelidských podmínek).

Ve 150 bych se usadila, našla si muže, porodila (adopotovala) spoustu dětí. Napsala bych několik knih o svých úžasných osudech. Věnovala bych se dětem a vnoučatům. Znovu bych začala hrát na klavír a také na harfu. Na youtube (nebo na podobné síti, cokoliv bude za 125 let) bych si udělala kanál a stala bych známou po celém internetu.

Ve dvě stě letech bych umřela poklidně při sledování svého oblíbeného pořadu na youtube.

Tohle by stačilo alespoň na tři životy. Člověk má bohužel jenom jeden, a ne příliš dlouhý. Za týden mi bude čtvrtstoletí, měla bych plánovat, co vměstnat do těch zbývajích 50-60 let.

A co vy, co byste dělali, kdybyste měli žít 200 let? Předávám štafetu dál.